Sběratel Jan Malířský ze Strakonic má ucelenou sbírku fezových nálepek. Šest set kusů. Z původně vyrobených zhruba dvanácti set druhů už víc nesežene. Neexistují. Jen v archivech a soukromých sbírkách.
Dnes už jen pamětníci vědí, o co jde. Krásně barevné nálepky, které ale nikdy nebyly pro okrasu. Sloužily jako dodací listy ke krabicím s fezy, které vyvážely české a rakouské fabriky do islámských zemí. Jen ve Strakonicích bylo v polovině 19. století textilních továren pět.
Červené karkulky vyváželi do Turecka
Víte, čemu se kdysi říkalo biret, kebúš a Červená Karkulka? Biret je první pokrývka hlavy, kterou v roce 1653 vyrobili mistři cechu punčochářského Josef Kejznar a Mikoláš Zvoník ze Strakonic.
Červená karkulka je červený pánský fez a kebúš je černý fez. Ty vyráběli ve Strakonicích od poloviny 19. století. Vyváželi je do Maroka, Tunisu, Turecka a dalších orientálních zemí, kde jsou symbolem islámu a součástí mužského oděvu. Kde je používala armáda, policie, ctihodní muži a úředníci. U nás je nanejvýš nosili hospodští.
„Obchodníci, kteří kónické čapky z továren nakupovali, byli většinou negramotní. A tak aby rozpoznali své zboží, jeho druh a velikost, začali v textilkách na víka krabic nalepovat místo dodacích listů barevné nálepky, aby bylo vidět, co je uvnitř,“ vysvětluje strakonický sběratel Jan Malířský.
Na obrázcích nálepek byli pyramidy, minarety, růže, ptáci, palmy, laně, žirafy, hodiny, fezy a spousta dalších motivů. Později je doplnily některé údaje o výrobci a zboží v arabštině a latince.
Časem přibyla k barevné nálepce ještě viněta sultánka. Menší a jednobarevná. Na té byly vytištěné velikosti fezů a čísla barvy. Menší viněty dokonce začali nažehlovat na vnitřní stranu těchto ozdob mužských hlav.
V té době muselo být na trhu kolem sto druhů fezů různých odstínů.
S nálepkami to chodilo tak, že si každý obchodník zadal svůj vlastní námět u výrobce.
Ti je vyráběli technikou litografických tisků. Některé tiskli ve strakonických tiskárnách, některé v Opavě nebo ve Vídni. „Už tehdy si každý obchodník musel svoji novou nálepku zaregistrovat na Registračním úřadu v Praze,“ zdůrazňuje sběratel.
Zájem o fezárenské zboží a zároveň i o nálepky, kterých bylo na dvanáct set druhů, skončil v první polovině dvacátého století. V roce 1925 totiž turecký prezident Kemal Paša zakázal nošení fezů, protože připomínaly staré pořádky, pro které nebylo v nové republice místo.
Jan Malířský už svoji sbírku nálepek nemá čím obohatit. Dnes už žádný jiný obrázek nezíská. Jejich zásoby museli zničit obchodníci. Zbytek zlikvidovali po uzavření podniků Zucker a Fürth. „Už několik let se nic, co bych neměl, neobjevilo,“ lituje.
Nic nového se neobjevuje ani na internetu. Ani v zemích, kam se fezy vyvážely. „Jeden kolega sběratel se tam dokonce vypravil, ale neobjevil nikde nic,“ říká Malířský.
O všem má stále přehled. O sběratelích i sbíraných věcech, protože sobotu co sobotu objíždí burzy.
Sběratelská vášeň pro cokoliv trvá od dětství
Sběratelská vášeň drží Jana Malířského od dětství. Pořád něco sbírá. Pohlednice, historické listiny s kolky, nálepky od čaje, samolepky, peníze. Všechno, co je papírové.
Fezové nálepky začal sbírat až v roce 1983. Poté, co v ostravském televizním studiu přišli se sběratelskou soutěží s názvem Ano, ne.
„V porotě byl tehdy i ředitel Fezka, kde jsem celý život zaměstnaný. Přišel za mnou s tím, jestli nechci ve Strakonicích založit klub sběratelů. A tak jsem se stal jeho předsedou. A trvá to už pětadvacet let,“ dodává Malířský.
První fabrika na fezy stála Na Ostrově ve Strakonicích v roce 1852. Později přibyly další čtyři. V novodobé historii byly textilky jejich židovským majitelům zabavené a zůstala jediná státní továrna s názvem Fezko poblíž soutoku Otavy a Volyňky.
V dobách socialismu bylo na východním okraji města přistavěné nové Fezko.
V porevolučním období se z původního Fezka, které mělo tuto zvláštní čapku dokonce ve znaku, staly tři akciové společnosti. Výroba fezů přešla pod strakonickou pobočku Tonaku Nový Jičín. Společnost Fezko Thierry se zabývá jen výrobou autopotahů.
