Dron E15: Chudobu v Černé Hoře zastiňuje obrovské přírodní bohatství

Video placeholde
Cestování Černou Horou
Cestování Černou Horou
Cestování Černou Horou
Cestování Černou Horou
Cestování Černou Horou
9
Fotogalerie

Léto se kvapem blíží a s ním i sezona dovolených. Kam ale vyrazit a vyhnout se masám turistů? Jedním takovým místem je Černá Hora, kterou lze stále zařadit k exotickým a neotřelým evropským destinacím. Co na jihu Evropy čekat? Podívejte se na záběry z dronu.

Drobná země s velmi silnými a agresivními lidmi schopnými rozpoutat třetí světovou válku. Tak dříve charakterizoval obyvatele Černé Hory americký prezident Donald Trump. Zatímco mocný muž a půlmilionový balkánský trpaslík teprve hledají cestu k vzájemnému porozumění, naší výpravu si chudá i bohatá země získala rychleji, než bys řekl „dobro došli“.

A to jsme neletěli Air Force One, nýbrž se pětadvacet hodin kodrcali postarším autobusem z Prahy přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko až do malého městečka Plav na severovýchodě země. Ačkoliv jsem v průběhu cesty nacházel úsměvy na tvářích ostatních účastníků zájezdu stejně obtížně jako vlastní síly vystoupat na první naplánovaný vrchol, po jeho zdolání bylo jasno: stálo to za to.

Naskytl se nám totiž výhled na majestátní skalní masiv tvořící pomyslnou hranici mezi Černou Horou a Albánií. Ohromující. V ten moment jsme na Černou Horu nehleděli jako na chudou zemi, ale na zemi překypující přírodním bohatstvím. To ale kandidát členství v  EU zpeněžit neumí a turistický ruch může například sousednímu Chorvatsku jenom závidět.

Byť do kapsy průměrně vydělávajícího Černohorce putuje každý měsíc částka „jen“ o třetinu nižší než do kapsy Čecha, pohled na ulici naznačuje přeci jen výraznější rozdíly mezi oběma národy. Žebrá zde mnoho dětí i dospělých, padesátieurovku musí pokladní v supermarketu rozměnit u nadřízené. Kdo naopak nouzí netrpí? Trio mafiánských klanů, které si měly, dle slov místních, naporcovat zemi stejně rutinně jako pršut – tradiční a lahodné hovězí, které tvoří jinak velmi omezenou skupinu vývozních artiklů.

„To nám ještě nevzali,“ vtipkuje dobře naladěný prodejce masa Periša a dodává, že máme pokrm zapít nejlépe rakijí, tedy národní velmi tvrdou kořalkou. My: poslechli, vypili, nelitovali. Ačkoliv se nám výraz po pozření nápadně zkřivil, obsluha už nás neoslovila jinak než jako bratry. A to se prostě počítá – mafiánům odteď čelíme po boku zástupců druhého nejvyššího národa světa.