Černé babičky vědí, jak je stáří pěkné

Ze svého ateliéru v Dobré Vodě u Českých Budějovic odjela malovat na jih Evropy krajinu jiných barev i tvarů. Přivezla si odtud víc inspirace, než očekávala. „Mimořádným zážitkem bylo setkání se sardinskými babičkami. Máme se od nich co učit,“ říká malířka Renata Klogner Štolbová.

Proč jste se vydala zrovna na Sardinii, a to ještě jinam, než jezdí turisté?

Loni jsem vystavovala ve městě u známého italského jezera Lago Maggiore a s manželem Luďkem jsme nechtěli zůstat jen v rušných centrech. Před vernisáží jsme hledali, kam se vydat dál. Můj muž má rád ostrovy, proto naslepo zapíchl prst do mapy a šli jsme koupit lístky na trajekt na Sardinii. Nic jsme o ní nevěděli, byla to spíš intuice.

V takových chvílích se někdy zvláštně řetězí náhody.

Přesně tak. Na vernisáž přišel architekt Michele, dal se s námi do řeči, a když se dozvěděl, kam míříme, nasměroval nás na východní pobřeží Sardinie. Sever je prý zaměnitelný s jinými turistickými centry, a to jsme nechtěli. Poradil nám dobré ubytování a ještě tam zavolal, takže jsme jeli s příslibem vlídného zacházení.

A letos jste se vrátili na to samé místo?

Ano, protože nás vesnice Santa Maria Navarrese úplně nadchla. Loni mě hrozně mrzelo, že s sebou nemám barvy. Tentokrát jsme si je přivezli a strávili na Sardinii pět týdnů od poloviny února do března. Bylo tam tolik námětů, že jsme malovali oba.
Čím si vás sardinský venkov získal?
Přesně se na něj hodí reklamní slogan „Vesnice v horách a současně u moře“. Rádi chodíme po kopcích, hlavně liduprázdnou krajinou, která má paměť. Zajímá mě především ta křesťanská – ať už na Šumavě, v Bretani nebo na Sardinii. Něco podstatného je spojuje. Právě to hledám a snažím se namalovat.

Nicméně do vašich pláten teď vstoupilo ještě víc života. Kozy, ovce, oslíci, krávy nebo prasata. A také nové postavy.

Harmonii nacházím ve spojení krajiny, zvířat i lidí. Zvlášť mě zaujaly černé babičky, o nichž můj muž říká, že drží Sardinii nad vodou. Jsou to drobné štíhlounké ženy, které když překročí padesátku, tak se velmi dobrovolně a radostně oblečou v podstatě do stejnokroje. Tvoří ho černá sukně, boty s kramflíčkem, pléd s třásněmi a černý šátek. Ale nevypadají jako stařeny, naopak, mají gepardí chůzi. Nesou se, až se jim sukně vlní – tak u nás nechodí ani osmnáctky.

Čím vás tak fascinovaly?

Myslím si, že dokážou to, co my neumíme – přirozeně dozrát. Je v nich víra i stará moudrost, že s určitým věkem je třeba přijmout roli vládkyně rodu. Jsou vlídné a mají přímý pohled, ne jako u nás, kdy se staří lidé jen tak plouží, hledí dolů a jsou celí zašedlí. Ostře to kontrastuje s naším kultem mládí. Všimli jsme si toho hned na zpáteční cestě. Jeli jsme přes vyšlechtěné Švýcarsko, kde ženy řeší své stárnutí liftingy a značkovým oblečením.

Ale jak se smířit s tím, že léta ubíhají a sil je čím dál méně? Někteří lidé propadají panice, že nemají dostatečně nažito.

Tomu já říkám prožitkový shopping. Myslím, že správně nažito má jedině člověk, který žije přítomným okamžikem a dobře s ním nakládá. Strach, co všechno jsem nestihl a ještě musím zažít, podle mě signalizuje nezralý přístup k životu. Co má nažito sardinská babička? Některé téměř neopustily místo, v němž strávily celý život. Ale nepřejí si jet do Karibiku, aby měly změnu. Pro ně je pěkný život tak, jak ho vidí kolem sebe. Už samotné střídání ročních období jim stačí k tomu, aby jim připadal pestrý a bohatý.

Jste často na cestách. Kde se cítíte nejvíc doma?

Mám rodiče v Suchém Vrbném a ateliér v Dobré Vodě, takže pravý domov je tam. Zajímá mě melancholická Šumava, kam jsem jezdívala na chalupu, ale také Český ráj a moravské Chřiby. Svou oblostí jsou velmi přátelské, navozují klid.

Samé kopce. Máte i tady na jihu Čech zvlášť oblíbené místo?

Určitě Kuklov a Kleť. Nejlépe je vydat se tam pěšky – líbí se mi putovat a všímám si, že pěší turistice přichází na chuť čím dál víc lidí. Jako kdysi, kdy českobudějovické babky chodily do rakouského poutního místa Mariazell nebo do Příbrami na Svatou Horu. Teď se mnoho lidí vydává do španělského Santiaga de Compostela. Také mě ten cíl láká, jen mi vadí, že tam míří takové davy. Ale možná je to jenom ďáblík, který mě má odradit.

Proč pěšky?

Já jsem vždycky ráda chodila. Cyklistika je mi cizí, nechci pořád řešit nějaké převody a krajinou jen tak projíždět s minimem zastavení. Chci se pohybovat přirozenou rychlostí, vnímat mikrosvěty v mnoha detailech, cítit vůně a slyšet zvuky. Tempo pěší chůze a rytmus kroků působí jako meditace.

Renata Štolbová:

1. Narodila se roku 1958 v Českých Budějovicích
2. Studia: Pedagogická fakulta UK, VŠUP v Praze; arteterapie, integrovaná psychoterapie
Obory: ilustrace (20 titulů pro česká a zahraniční nakladatelství), divadelní a loutková tvorba, volná malba. Je také autorkou dvou křížových cest na Budějovicku: v Dobré Vodě a v Úsilném
3.www.renatastolbova.cz