Staré pořekadlo říká, že „není problém odmítnout první skleničku, ale horší je to už s druhou, třetí, dvacátou… Lidé ze Zlínského kraje dělají možné i nemožné, aby ve spíži či sklepě měli dostatek zásob i na tu dvacátou.
Jemně nasládlý pach rozvařeného ovoce byl v zimní sezoně cítit takřka v každé vesnici, dokonce i v okrajových částech Zlína a Otrokovic.
V garáži i sklepě
Přestože je v regionu řada povolených pěstitelských pálenic, mnoho lidí stále „pálí“ slivovici doma. V garáži, sklepě, zahradním domku, někteří dokonce v koupelně.
„Je v tom kus dobrodružství a furiantství, které si chlapi nedají nikdy vzít. I dřív se vždycky sešli dva tři, popíjeli, hlídali a patřilo to k tradicím, ke kultuře, byť trochu pokleslé,“ domnívá se zlínský publicista Jiří Severin, který se černými pálenicemi zabývá už deset let.
Počet nelegálních pálenic v žádných databázích není, nepochybně jich jsou ale stovky, ne-li tisíce. O oficiálních pěstitelských pálenicích mají celníci dobrý přehled z centrální databáze, která vznikla v roce 2005. V zemi bylo dosud vydáno více než osm set povolení na provozování pěstitelských pálenic.
S tím, že doma pálí slivovici, se nikdo příliš nechlubí. O zážitky z minulosti se ale lidé podělí rádi. Antonín Koníček z Vlčnova má i po padesáti letech v živé paměti, kterak se kvůli pálení zamkla koupelna a sobotní koupání celé rodiny prostě a jednoduše „odpadlo“.
„Smrad byl cítit po celém domě a taťka si připravoval speciální těsto, které nemohla dělat ani maminka,“ vzpomíná na události před padesáti lety Antonín Koníček.
Těsto sloužilo k utěsnění spár na bojleru, který se na týden proměnil v pálenici. „Celý týden tatínek hlídal kvas a já se bál, aby nepřišla policie,“ vzpomíná Koníček.
Vězení už nehrozí
Stresy z odhalení už lidi trápit nemusejí, život jim usnadnili poslanci. Držení pálenice už není trestné, z nového zákona vyplývá, že pokud policie prokáže výrobu, přechovávání, případně rozšiřování podomácku vyrobené pálenky, zaplatí přistižený maximálně tři tisíce korun.
„V posledních pěti letech jsme měli snad jen dva případy nelegálních pálenic, s tím už dávno problémy nejsou,“ potvrdila mluvčí zlínské policie Jana Bartíková. V minulosti hrozilo „domácím páleničářům“ vězení v délce jednoho roku, zabavení majetku nebo větší peněžitý trest.
Problematická je stále otázka daní. Pokud by totiž někdo doma vyrobil a následně prodal větší množství alkoholu, mohl by se dostat do potíží s celníky. „Ale to si přece každý pohlídá, nikdo nepálí slivovici na kšeft, ale pro sebe, rodinu, kamarády a známé,“ namítá pěstitel ovoce Antonín Novosad ze Vsetína.
Pijme rychle, stmívá se
Jediným zásadním problémem nelegálního pálení tak zůstává hrozba nekvalitně zpracovaného destilátu. Pokud někdo pálí doma v garáži, jen stěží může garantovat, že ve slivovici nebude mít zvýšené množství nebezpečného metanolu.
„Takové pálenice nemůžeme kontrolovat, protože zboží nejde do oběhu,“ upozorňuje Daniela Kolejková ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce. Na starý vtip „Pijme rychle, stmívá se“ už lidé spíše zapomínají.
„Doba, kdy se pálilo doma v kotlech na zabijačku, jsou už dávno pryč. Měděná malá domácí pálenice se dá i se solidním chlazením pořídit za dvacet tisíc korun. A pokud se na ni složí tři, čtyři chlapi, tak mají náklady za dva roky zpátky,“ vysvětluje pěstitel Novosad.
Historie černého pálení
Nelegální výrobny nezmizely ani po několika staletích. Za války jezdili lidé pálit do lesa, přestože jim za to hrozilo vězení. Na moravsko-slovenských hranicích měli zase pojízdnou pálenici, se kterou popojížděli tak, aby je němečtí vojáci nenašli.
V jedné vesnici zase trubky vedoucí k pálenici zazdili do domu. Policisté pak zařízení nemohli zabavit, protože bylo součástí stavby.
Důkazem, že lidé v tomto kraji pálili už před mnoha staletími, je část nejstarší pálenice, pocházející dokonce ze čtrnáctého století. Archeologové ji našli v sedmdesátých letech na Uherskohradišťsku. „Jde o horní část destilačního zařízení, která je vyrobena z keramiky. Připomíná na první pohled vlastně obrácenou přilbu,“ popisuje pálenici vedoucí Archeologického oddělení Slováckého muzea Miroslav Vaškových.
