Co dělá kovář, když teploměr ukazuje pětatřicet stupňů Celsia? Rozpálí ve výhni železo a na kovadlině z něj za sršení jisker vykuje část ozdobné mříže na okno. „Někdy je to ale k nevydržení. Moje provozní teplota je totiž mezi patnácti a pětadvaceti stupni Celsia. Když je tepleji, není to ono,“ prozrazuje umělecký kovář Daniel Hlobil, který pro Sedmičku ukoval železnou sedmičku.
V útulně začmouzené kovárně v Žabovřeskách bývá v létě o dost tepleji, než by chtěl. „I kvůli tomu přestavuji na kovárnu starý mlýn na cyklostezce z Obřan do Bílovic nad Svitavou. Je tam stín a od řeky příjemně vlhko – voda bude vyrábět elektřinu a pohánět stroje v kovárně,“ těší se devětadvacetiletý řemeslník, kterému přátelé přezdívají Čert.
Do práce nespěchá, vstává v osm ráno. Kovárnu má hned za domem. „Do půl jedenácté vyřizuji zakázky, někdy se kvůli tomu ani nedostanu do kovárny,“ říká muž. Na nedostatek práce si nestěžuje. „Zakázek je dost i přesto, že je na Brněnsku více kovářů než v jiných regionech – přes dvacet. Dělám mříže, ploty, brány, ale i drobné předměty jako svícny nebo nože. Lidé zjišťují, že se jim investice do ruční práce vyplatí,“ říká Hlobil.
Tvrdí o sobě, že je mužem deseti řemesel. „Baví mě zednická práce, ale tesám i do kamene,“ ukazuje Hlobil kamenné ostění, které připravuje pro rekonstrukci bývalé kovárny a koželužny v Kovářském údolí, jak říká místu na břehu Svitavy, kde chce pracovat i bydlet.
„Někdy celý den rozměřuji železo na přesné délky, jindy vyrábím nástroje nebo dokupuji materiál,“ říká Hlobil. Kovárna ale ožije až ve chvíli, kdy zažehne ve výhni kovářský ořech, což je speciální uhlí. „Líbí se mi, jak mi výrobek roste pod rukama. Krásné jsou odstíny rozehřátého železa i tvárnost železa,“ líčí kovář.
Při šesti stech stupních je železo červenohnědé, s vyšší teplotou postupně červené, žluté a při dvanácti stech stupních Celsia bílé. „Někteří lidé si říkají – kovář, to je špindíra. Pro většinu lidí je ale toto řemeslo atraktivní,“ popisuje muž, kterému špína a horko nevadí. Mnozí Hlobilovi zákazníci již podle něj v žertu chtěli kovárnu vyměnit za kancelář.
V kovářské dílně je nepřeberné množství nástrojů a pomůcek třeba pro výrobu hřebíků a nýtů. „Desítky kladiv jsem zdědil, mnoho jsem vyrobil sám,“ říká Hlobil. Kromě výhně, měchu a kovářského svěráku vévodí kovárně velká i menší kovadlina a elektrický buchar. „Ten nahradil pomocníka – přitloukače. Dříve kuli dva i tři sehraní kováři současně,“ říká kovář.
Svaly i umění
Práce, která kombinuje technické myšlení a umělecké cítění, vyžaduje i pevné svaly. „Protože je fyzicky náročná práce nepravidelná, chodím do posilovny. Abych předešel problémům se zády, které kováře trápí,“ vysvětluje Hlobil.
Když udeří do rozžhaveného železa, ozve se tupý zvonivý zvuk. „Vůbec největší randál dělá bruska zvaná flexa,“ říká kovář. Když jsou vedra, pracuje dlouho po západu slunce. „Když mě to chytne, končím i ve dvě hodiny ráno. Jsou ale dny, kdy se prudce nedaří. To je pak lepší jít od fochu, protože hrozí úraz,“ říká kovář. Drobné spáleniny ani nepočítá.
Máte nějaké výrobky od tradičních řemeslníků? Pošlete jejich fotky na redakcebrno@mf.cz
