Herečky, dámy, které v medailonu hovořily, se uculovaly, polykaly konce vět a s pomocí svého hereckého talentu pomáhaly dotvářet obraz jakési české dvornosti, jíž byl Josef Bek hrdým reprezentantem. Ta spolu s jeho bodrostí a atletickým výzorem tvořila prý takřka neodolatelnou trojkombinaci. Snad jen poznámka úctyhodného Oldřicha Lipského o Bekově „někdy až komické bodrosti na druhou“ v sobě měla stopový prvek kritiky.
Vidím Beka za volantem bachratého autobusu a na zadní projekci běží místo krajiny lichotky jako: „Slečinko, bylo mi smutno, ale stačil pohled na to vaše pozadí a hned je mi do zpěvu…“ nebo „Vám to dneska sluší, až mi rudne… uši!“ Nejde o citace, tohle přesně Josef Bek nikdy neřekl, ale přesně tohle reprezentoval. Takový byl „mainstream“ rafinované dvornosti českého muže: karafiát v papíru, „dvě decinky“ při svíčkách, mnutí zpocených dlaní a „Jarmilko, pro vaše oči bych vraždil“.
Ale nechci být nespravedlivý k jiskření pro pamětníky; dnešní představa o dvornosti svůj těžký zadek jen přenesla do modernějšího vozu, vybavila se iPhonem, vonnými svíčkami a krajkovým prádlem. A nálepkami „sexy“, jejichž celá rafinovanost tkví v tom, že se jimi přelepují intimní místa.
Nakonec jde spíš o proměnu v našich životech než o generační; zaslechne-li lichotníkovu poznámku o svých lýtkách dvacetiletá dívka, zvedne ještě oči v sloup. Ve čtyřiceti se už zajíkne štěstím. A od jistého věku se už všichni zajíkáme vzrušením u dvou deci, pod fotografií rudého doubledeckeru na pozadí černobílého Londýna.
Text vyšel v tištěném vydání E15
