Češka učila Číňany anglicky a kuchař z Hradce vařil Irům

Vydělat si, odejít z domova nebo zažít dobrodružství. Jejich důvody k cestování se lišily. Všichni tři ale zjistili, že v zemích, kde si našli práci, se skutečnost někdy dost liší od toho, co slyšeli od přátel nebo viděli ve zprávách.

Michal Janík

Jedenačtyřicetiletý Hradečák Michal Janík si na své cestě za výdělkem vyzkoušel život hned v několika zemích Evropy. Přebíhal od sbírání citrusů a zedničiny v Řecku do kuchyně luxusního podniku ve Velké Británii a od práce s kovošrotem v Norsku zase do Irska k počítači řízenému stroji na obalové materiály. Ostré útesy severoirského Belfastu ho ve svých spárech udržely nejdéle.
„Severní Irsko je hodně známé náboženským bojem mezi zelenými protestanty a oranžovými katolíky,“ přibližuje Janík. „V hlavním městě Belfastu, kde jsem žil, člověk potkává policisty skoro na každém kroku. Jednou jsem si při procházce sahal do kapsy pod kabát pro zapalovač, a ještě než jsem ho stihl vytáhnout, mířili na mě dva uniformovaní příslušníci zbraněmi. Nakonec jsme se tomu ale společně zasmáli. Tato událost mi ale připadala jako dobrý příklad podvědomého strachu, ve kterém Irové stále žijí,“ vypráví.
Jako kuchař si Janík všímal i rozdílů mezi naší a anglickou kuchyní. Zarazila ho například snídaně. Svěřuje se, jak obtížně si zvykal na smažený toastový chléb. I její zbytek, fazole, párky a šunka s vejci mu připadal těžký. Příjemně ho naopak překvapil vrstvený pastýřský koláč ze zapečených šťouchaných brambor a masové směsi.

„Podle evropských norem mají být hotová jídla v kuchyních zlikvidována do několika hodin. My z příkazu vedení museli vydávat jehněčí guláš i po osmi nebo devíti dnech. Vůči strávníkům to bylo nechutné, ale nedalo se nic dělat.

Michal Janík poodhaluje i zákulisí velké restaurace, kde vařil. „Podle evropských norem mají být hotová jídla v kuchyních zlikvidována do několika hodin. My z příkazu vedení museli vydávat jehněčí guláš i po osmi nebo devíti dnech. Vůči strávníkům to bylo nechutné, ale nedalo se nic dělat,“ svěřuje se. Vzápětí přidává i další zajímavost. Lidé z Velké Británie se z drtivé většiny stravují ve fast foodech. Skoro prý neexistuje, že by přišla matka rodiny z práce a uvařila domácí jídlo. Známé „fish and chips“ se Janíkovi rychle přejedly. „U ryb je zajímavé, že už dvacet mil ve vnitrozemí jsou několikanásobně dražší. Rozhodně se vyplatilo udělat si trochu času a dojet si na pár minut vzdálené pobřeží pro čerstvé,“ doporučuje.
Jací jsou Irové ve srovnání s Čechy? „Slušnější,“ odpovídá okamžitě Janík. „U nás se nestane, že by vás při procházce v parku pozdravil cizí člověk. V severním Irsku to je úplně normální. I úředníci jsou tam daleko vstřícnější, ti naši by se od nich mohli učit. Taky jsem tam nepotkal jediného podmračeného policistu. Za pět let mého pobytu tam jsem nezažil ani sebemenší náznak diskriminace. Irové přijali každého, ať už byl Čech, Polák, Rumun nebo Portugalec.“
Michal Janík se domů do Hradce vrátil loni. Našel si přítelkyni, a tak se na další cesty zatím nechystá.

Michaela Říhová

Michaela Říhová z Jindřichova Hradce se do zahraničí sama poprvé vydala ještě během studií na Karlově univerzitě. Díky studentskému programu Erasmus žila rok ve Francii, kde psala diplomovou práci o minoritách. Za opravdovou prací vyrazila poprvé po zakončení vysoké školy. Odletěla do Spojených států a začala učit historii, kulturu a anglickou konverzaci na střední škole. „Ve večerní třídě jsem měla převážně imigranty z Jižní Ameriky,“ vypráví Říhová. „Ti lidé už od šestnácti let pracují a na školu přes den nemají čas. Byli pilní, ale stávalo se, že byli z práce vyčerpaní a únavou mi při hodinách usínali. Navíc skoro neuměli anglicky. Tenhle problém ale mají i rodilí Američané. Zjistila jsem, že polovina třídy nedokáže ve svém rodném jazyce plynně číst. O gramatice ani nemluvě,“ dodává.
Říhová si ve Spojených státech chtěla vyzkoušet i práci s postiženými lidmi. Skrze agenturu se dostala do odlehlého horského kempu, kam těžce postižení jezdili na dva týdny odpočívat. Podle jejích slov to byla zkušenost doslova k nezaplacení. Aby majitelé areálu ušetřili, najímali pouze třetinu potřebných ošetřovatelů a dozorců. „Nebylo v lidských silách věnovat pozornost třem nebo čtyřem pacientům. Někteří z nich utekli, nebo na nás útočili. Kolegyně z Ruska v jednom takovém incidentu přišla o malíček na ruce. Místo aby jí zaměstnavatel zaplatil nějakou náhradu, ze dne na den ji vyhodil a zajistil jí vyhoštění ze země. Sama jsem odtud po měsíci raději odešla a šla pracovat s postiženými do klasického ústavu,“ přibližuje Říhová.
Po dvou letech v USA vycestovala mladá učitelka do Číny, kde působila jako lektorka obchodní angličtiny na technicky zaměřené univerzitě. „Mladí lidé jsou za možnost studia vděční. Je třeba si uvědomit, že na
jejich vzdělání častokrát šetří v rodině i několik generací,“ uvádí Říhová a pokračuje vyprávěním o univerzitních kolejích. Zažila, jak se v pokojích s vytlučenými okny studenti několikrát za noc budili a popíjeli horkou vodu, aby v minus dvaceti stupních neumrzli.
Během oslav nového čínského roku vyrazili společně s několika studenty do historických částí Číny. Sama pak Říhová cestovala po odlehlých oblastech. Vzpomíná, jak jí obyvatelé jedné vesnice nabídli vařený pařát a rybí polévku, ve které plavaly chlupy. „Nemůžete jen tak odmítnout. Při takových příležitostech jsem byla šťastná za dva litry moravské slivovice schované v batohu,“ směje se.
Třiatřicetiletá Michaela Říhová v současné době učí na jedné z pražských vysokých škol. Ráda by opět cestovala, ale rodinné závazky jí to prozatím neumožňují. A co jí nejvíce chybí? „Oceán. Jinak jsem v Čechách spokojená, jsou krásnou zemí s bohatou kulturou,“ uzavírá.

Jan Vorel

Osmadvacetiletý Jan Vorel z Jindřichova Hradce se na začátku prosince po jedenácti měsících vrátil z Jihoafrické republiky. Práci na univerzitě Stellenbosch nedaleko Kapského Města dostal díky doktorandskému studiu na pražské stavební fakultě. „Chtěl jsem jet někam do ciziny, někam do anglosaských zemí. V Austrálii už jsem ale byl, v Americe se mi nelíbilo a Británie byla moc blízko. Potom mi známý doporučil Afriku a bylo rozhodnuto,“ vysvětluje volbu Vorel.
Když do Jihoafrické republiky odjížděl, trochu se obával pověstí o bezpečnosti. V univerzitním městečku ani při cestách po republice se ale s žádnými problémy nesetkal. „Čekal jsem větší divočinu,“ tvrdí. Sociální rozdíly jsou tam ale daleko výraznější než v Čechách. V Kapském Městě lemují slumy několikakilometrovou cestu z letiště. Zatímco v Africe ho nikdo za celou dobu neokradl, po návratu do Čech přišel hned po měsíci o auto.
Práci a úroveň univerzity si pochvaluje. „Je znát, že si studenti výuku platí. Hodně jim pak na ní záleží a také se nesnaží všechno šulit, jako u nás,“ vypráví o svých zkušenostech. Na univerzitě se věnoval numerickému modelování a pomáhal se cvičeními. Na koleji bydlel s bílým Jihoafričanem. „Oceňuji, že mezi sebou kvůli mně mluvili anglicky, ne afrikánsky. V tom jazyce jsem se naučil říkat jen děkuji, pivo a dobrý večer. Je to hodně obtížné a ta řeč se ani ničemu nepodobá,“ říká Vorel.
Za celou dobu pobytu se potkal jen s jednou Češkou a tvrdí, že je rád. Hodně mu to pomohlo rozšířit si anglickou slovní zásobu. „To byl velký rozdíl oproti Austrálii. Bylo tam hodně Čechů a Slováků, tak mě to nenutilo mluvit anglicky,“ vzpomíná. Zatímco v Austrálii roznášel v hospodě, v Africe mohl těžit se svého vzdělání a znalostí. „No, už by se mi do hospody nechtělo,“ směje se. I když dostal nabídku zůstat ve Stellenboschi další čtyři roky, vrátil se Jan Vorel do Čech. Další cestování ale nevylučuje.