Česko a Slovensko - přiznávám, jsem úplně bez talentu | E15.cz

Česko a Slovensko - přiznávám, jsem úplně bez talentu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky vyzkoušel, jak těžké je dostat se do pořadu Česko Slovensko má talent.

Autogramiády, omdlévající roztoužené fanynky, být jako doma na prvních stránkách módních a hudebních časopisů - takový je život hvězd showbyznysu – herců, zpěváků, zkrátka umělců. Kdo by se jí nechtěl stát? K tomu je ale vedle štěstí potřeba velká dávka talentu. I když jsem po takové slávě nikdy netoužil, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži plzeňský casting do soutěže Česko Slovensko má talent. Do show se může přihlásit skutečně každý, kdo je přesvědčený, že má výjimečný talent – ve zpěvu, v tanci, ve hře na hudební nástroj, v čemkoliv. Pro vítěze je připraveno sto tisíc eur a angažmá v Las Vegas. V Plzni si v neděli úvodní výběrové kolo vyzkoušelo na pět stovek talentů. Ti nejlepší postoupí do dalších kol, které bude na podzim vysílat česká Prima a slovenská televize JOJ.

Co jim předvedu já? Mimo nervů na nic nehraju, tančím jen po půlnoci, jediné co zvládnu, je zpěv. „Písniček znám hodně, která bude ta pravá?“ K vážnosti a rozsahu celé soutěže se hodí jediná - federální hymna.

Chi chi Tornádo

8:53 Před hotelem Central na plzeňském náměstí Republiky je asi stometrová fronta lidí. Praží sluníčko. Dovnitř pouští první talenty. Ve frontě stojí lidé různého vzhledu, pohlaví i věku. Část uchazečů má s sebou doprovod – většinou maminky nebo kamarády. Já jsem na svoji trému sám. Stejně jako Pavel Vondrák. Porotcům chce předvést svoji zvláštní schopnost - zvedne půllitr piva čelem.

„Lehnu si na záda, pivo postavím na čelo, a pak se s ním zvednu a ani neukápne,“ popisuje svůj dar asi čtyřicetiletý muž, který pracuje jako doplňovač zboží. Mezitím už odchází první účastníci konkurzu. Jednou z nich je i zrakově postižená učitelka Lenka Čermáková z Prahy. „Zpívala jsem národní písně Ej lásko, lásko a Teče voda teče,“ líčí. Ochranka pouští dovnitř další. Jde to pomalu.

Dvacetiletá Veronika Elhotová má na sobě veliké džíny, ještě větší košili zastrčenou do nich, kalhoty přidržují na svém místě kšandy. Na hlavě černou kšiltovku.

„Dělala jsem hereckou etudu na téma Forrest Gump,“ přibližuje roli, kterou už před ní geniálním způsobem ztvárnil Tom Hanks. Před vchodem do hotelu visí velký plakát, ze kterého se smějí porotci Lucie Bílá a Jan Kraus. U plakátu se hrbí další účastník konkurzu Zdeněk Maceška z Havířova, skloněný nad čtvrtku papíru kreslí Lucii Bílou. Až obrázek namaluje, chce ho slavné zpěvačce věnovat. Na malování má talent.

„Vedle toho i krásně zpívám. Jsem vítěz Havířovského skřivánka z roku 2002,“ chlubí se Zdeněk. I když portrét domaloval, Lucii Bílé ho nedal. Stejně jako Kraus bude Bílá sedět v porotě až v dalších kolech.

12:10 Konečně mě ochranka pouští do útrob hotelu. Sympatická dívka se mě slovensky ptá na moje nacionálea co předvedu porotě. Všechno ťuká do počítače. „Sólový zpěv,“ odpovídám jistě, ale vůbec tomu nevěřím. Ptá se jestli mám hudební doprovod.
„Ten nepotřebuju,“ říkám jí. V prvním patře Centralu čeká přibližně stovka lidí na to, až je budou volat před porotu. Většina se rozcvičuje. Někdo hraje na housle. Stanislav Tynkl z Plzně na tahací harmoniku. „Hraju od tří let. Porotě chci zahrát písničku Povídej od Petra Nováka,“ povídá třináctiletý kluk. Zasloužený rozruch budí osmatřicetiletý travesti umělec, který se představuje jako Chi- Chi Tornádo. Je převlečený za rockovou babičku Tinu Turner.

„Asi to nevyhraju, ale cítím, že sem patřím,“ uvedl. Hodně z adeptů ladí hlasivky, někteří si broukají, jiní zpívají nahlas. Do toho kytary, klarinet, akordeon. Partička tennagerů „jede“ svůj beat box. V obrovské místnosti není téměř slyšet vlastního slova.

14:25 Stojím před porotou s pravačkou na srdci. Fotografa sem nepustili. Už při mých prvních „tónech“ notoricky známého „hitu“ Kde domov můj, všem porotcům cukají koutky. Nenechávám se znervóznět, až když začnou bory hučet po skalinách, přemýšlím jak jsou vlastně další slova. Zemský ráj na pohled, si najednou nemůžu vybavit, a tak plynule přecházím do Tater a hřímám o divo bijících hromech. Pak už mě porotci zastavují. Stejně jako u ostatních nehodnotí, jen si něco píší k mému jménu.

„Výsledek vám pošleme emailem,“ říká jeden z porotců. Když žadoním, aby naznačili šance, jedna porotkyně se přeci jen obměkčí. „Povoláním jste redaktor, radši zůstaňte u těch vašich písmenek.“

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video