Cesta do hlubin země: pár hodin horníkem v Darkově

Redaktorky Sedmičky fáraly s horníky do dolu Darkov. Na pár hodin se ocitly v úplně jiném světě, kde vládne tma, horko a prach.

Čtyři hodiny strávené tisíc metrů pod zemí. Naprostá tma, místy třicet stupňů. Nekonečné, široké chodby, rachot vozíků a strojů. Cesta v závěsném vláčku, ale i prudké stoupání po svých do kopce. Potom úleva z návratu na povrch. Taková byla návštěva redaktorek Sedmičky na dole Darkov, kde sfáraly s desítkou chlapů do podzemí.

Hurá do trenek

Je osm hodin ráno a před darkovskou šachtou přešlapuje několik novinářů. Za pár okamžiků všichni sfáráme pod zem. Pro mě i kolegyni Michaelu Budošovou to bude první cesta do hlubin země. Nedovedu si představit, co mě čeká, a jsem nervózní. Ale když se podívám kolem sebe, nejsem jediná, kdo má obavy.
Ale to už pro nás přichází mluvčí OKD Vladislav Sobol, který exkurzi do dolu Darkov zajišťuje. „Pozvali jsme vás proto, abyste si dovedli představit prostředí, ve kterém horníci pracují,“ říká na uvítanou Sobol. Pokud si ale někdo z nás myslel, že okamžitě po příchodu na šachtu bude fárat, musel být zklamaný. Práce na dole je nebezpečná a bez důkladného školení pod zem nikdo nesmí. Ani my nejsme výjimkou. Učíme se nasadit si i záchrannou masku.
„Docela mě zarazila informace, že si musím záchrannou masku zprovoznit do třiceti vteřin. Tak rychle? No, nevím, jestli bych to zvládla,“ říká kolegyně Michaela Budošová s bezradným pohledem upřeným na masku v ruce.
Po školení odcházíme do šaten. A tady přichází první okamžik, z kterého mám strach. Přemýšlím, zda se budeme převlékat společně s muži, nebo pro nás najdou nějakou speciální komůrku. Naštěstí dostáváme vlastní šatnu. Na hromádce leží fáračky, blůza, dva opasky, boty, šátek a přilba. Nechybí obvaz, rukavice, respirátor a špunty do uší. A také pruhované pánské trenýrky. „No, všechno je jednou poprvé,“ říkám a navlékám na sebe tento, pro ženy poněkud nezvyklý, kus oděvu. Navzájem se ohodnotíme, jak nám to sluší, a vyrážíme nafasovat svítilny a ochranné masky.
Každá z těchto dvou věcí může horníkovi zachránit život. Svítilny nejenom svítí, ale taky lidem na povrchu ukazují, kde který horník zrovna je. Mají speciální kód, který horníci na důležitých místech musí nechat načíst. „Když nastupuje horník na šichtu, mávne lampou před čtečkou. To samé dělá na několika místech v podzemí. Kdyby třeba došlo k závalu, víme pak přesně, kde zaměstnanec právě je,“ vysvětluje vedoucí výroby Dolu Darkov Jan Huplík. Přes rameno nasazujeme záchrannou masku. „Ta po rozložení vyrobí kyslík na padesát minut,“ dodává Huplík. Vyrážíme k jámě Darkov 1.

Dvanáct za vteřinu

Nasedáme do šachetní klece a vyrážíme vstříc hlubinám. Až výtah zastaví, budeme mít nad hlavou skoro tisíc metrů země. Trošku to s námi třepe a zaléhá nám v uších. Výtah ujede dvanáct metrů za vteřinu. Chlapi se na nás usmívají a ptají se nás na naše pocity. „Ale jo, myslela jsem, že ten výtah bude horší,“ kazí jim radost kolegyně. U výtahu už na nás čeká závěsný vláček. Vypadá jako kabinka v housenkové dráze. Je ale nepohodlnější a nejezdí tak divoce. Slouží k přepravě horníků, aby se před směnou nevysílili dlouhými pochody. My v něm jedeme asi dvacet minut. Sledujeme rozdvojené chodby, sem tam pod námi projde osamělý horník. Někde to vypadá docela hrůzostrašně. Skvělé místo pro filmaře. Tma, opuštěné labyrinty chodeb. Po výstupu z vagonu zdoláváme krátkou trasu.

Pak nás Huplík zavádí k jednomu z důlních strojů. Jmenuje se POP 2010, ale s hudbou nemá nic společného. Je to jeden z nejmodernějších strojů na světě. Vidíme ho přímo v akci. „Na tomhle stroji máme i počítač. Ten veškerou práci dobývajícího kombajnu sleduje,“ vysvětluje horník Ivan Hrubý. Ale to není jediná technická vymoženost. Nadřízení na povrchu si dokonce mohou horníky za pomocí počítače zkontrolovat. Na místě jsou i kamery. „Když tady zamáváte do kamery, může si vás prohlídnout ze svého křesla doma v obýváku i Zdeněk Bakala,“ žertuje Hrubý. Pokračujeme dále. A pořád nahoru. Štola míří prudce vzhůru a stoupání nás rychle vyčerpává. Musíme si svítit lampou pod nohy, někde je totiž země docela kluzká. „Prosakují tady prameny z lázní Darkov. Nacházíme se totiž přímo pod nimi,“ informuje Hrubý.

Vedro a žízeň

Teplota stoupá. Nepomáhá ani, když si rozepínám blůzu. Vysychá mi v krku a myslím jen na vodu. Čistou pramenitou vodu. „Je tady skoro třicet stupňů. Všude roury s klimatizací dávat nemůžeme a někde je nepoužíváme vůbec,“ dodává Hrubý. Když je venku zima a třeba minus dvacet, dá to tělu asi pěkně zabrat. Pod zemí jsme už několik hodin a někteří z nás by si potřebovali odskočit. Ovšem na žádný záchod jsme po cestě nenarazili. „Tady si s tím neděláme těžkou hlavu,“ říká Hrubý a ukazuje na několik míst, která mohou zájemci využít.
Výstup končí a nahoře na nás opět čeká vláček. Sesouváme se do sedaček a ztěžka vydýcháváme předchozí výstup. Šli jsme jen kousek, ale zmohlo nás to. Nechápu, jak někdo po takové túře může ještě pracovat. Jak v takovém prostředí vydrží i desítky let. Každou minutou, kterou pod zemí strávím, roste můj obdiv vůči horníkům. Jak je to prostředí jiné a jaké nebezpečí jim někdy hrozí. „Práce je to těžká, ale mám ji rád. Dělám tu už čtyřiadvacet let,“ říká Hrubý. Při odchodu se mě ještě zeptá. „A věříte, že některé z našich manželek nám zakazují jít po šichtě na pivo?“ Nevěřím. Sama bych jim koupila i dvě!