Cesta do nitra zlaté slzy ze Šanghaje, která voněla po růži i cedru

Když v listopadu 2009 zaklepal na dveře největšího zpracovatele drahých kovů v zemi, Safiny, výtvarník Federico Díaz, dostali technologové na stůl projekt, který dosud neřešili.

Promyšlený tvar slzy z ryzího zlata o výšce 80 centimetrů, polovičním průměru a o váze jedné tuny se do žádné formy na odlévání nehodil.

„Ryzí zlato je měkké. Nemohla se uchopit za horní část, slza by se deformovala,“ říká Jan Mengler ze společnosti Safina. Od té chvíle okna podniku svítila dlouho do noci a tým odborníků si lámal hlavu nad tím, jak sestavit formu, která by exponát dopravila v pořádku na světovou výstavu.

Zároveň se začalo řešit pojištění exponátu i doprava. Specialisté Safiny oslovili makléře C.E.B. a ten mezinárodní pojišťovnu Lloyd's, která v důkladně vypracované smlouvě nenechala nic náhodě.

„Byla pojištěna i pro případ změny společenského režimu v Číně během výstavy, a to na požadavek vystavovatele,“ prozrazuje Mengler.

Padl i záměr přepravit z bezpečnostních důvodů slzu vojenským letadlem. „Tuna zlata je soustředěna na plochu půl metru, což vytváří značný specifický tlak,“ říká.

Hliník místo zlata

O čtvrt roku později – v březnu – bylo všechno jinak. Česká národní banka odmítla výtvarníkovi zapůjčit třináctinu českého pokladu, která by se po ukončení expozice vrátila. Od té chvíle se požadavky na množství zlata začaly rapidně zmenšovat.

„Přišla zpráva, že ji máme udělat z deseti kil, což je jeden velký panák. O pár dní později se množství změnilo na pouhé kilo. Přemýšleli jsme, jak kapku udělat z ničeho, jak to u nás chodí,“ říká Mengler.

Šest týdnů před začátkem výstavy byli zase na začátku. V ten moment do hry vstupuje společnost HVM Plasma, která se zabývá nanášením tenkých vrstev.

„Vyrobili jsme z nerezového plechu maketu a zkoumali jsme, jak zlato nanést, aby se lesklo, nemělo fleky, bylo hladké,“ říká ředitel HVM Plasma Jiří Vyskočil.

Jednou z možností bylo odlít kapku z bronzu, který je zlatu podobný. „Za šest neděl ale nikdo takovou věc neodlije,“ namítá Vyskočil.

Pro urychlení prací se pokračovalo po dvou cestách paralelně. Jeden tým trpělivě stavěl trojrozměrný objekt z polyamidu, který laserem vytvrzoval vrstvu po vrstvě. Druhá skupina technologů dobývala čtyřiadvacet hodin denně frézou slzu z kvádru duralu, tedy tvrdého hliníku.

Díaz: Slza je jen jedna

„Doprava byla objednána a první polyamidová kapka praskla v lepených spojích. Když jsme otevřeli komoru, byl model rozpadlý,“ říká Vyskočil.

Pozornost teď všichni upřeli na hliníkový model. Oproti zlatu váží 105 kilo, nebylo tedy tak těžké usadit jej do přepravní bedny.

„Zespodu jsme udělali závit a do ochranného rámu ho našroubovali. Tak jej bez problému odnesli dva lidé,“ říká Vyskočil. Zlato v tenké vrstvě se snadno otírá, a tak nejdříve nanesli speciální nanotechnologií na hliník nitrid titanu, který má stejnou barvu jako zlato, ale netřpytí se. Teprve potom přišla na řadu poslední vrstva – pouhé tři gramy zlata.

„Udělali jsme celkem čtyři slzy. Tři plastové, jednu duralovou,“ říká Vyskočil.

Výtvarník Federico Díaz ale míní, že je jen jedna. „Ostatní, které jsou rozdílných tvarů a velikostí, jsou jen modely, které vznikaly při hledání tvaru,“ říká. Buď byly podle něj zničeny, nebo je daroval přátelům. Kdo je jejich majitelem, však nechce prozradit. Slza ze Šanghaje nyní putuje po výstavách v Česku.

Jak voní štěstí

Zlatá slza nezářila kolem nazdařbůh. Pohled na zlatý kov měl v lidech vyvolat emoce, přístroj na bázi EEG pak zaznamenával jejich rozpoložení a vybraným návštěvníkům míchal osobní vůně.

„Díaz si přál neomezené množství variant vůní šitých lidem na míru, to ale z omezeného množství surovin není možné,“ říká profesor Libor Červený z Vysoké školy chemicko-technologické. Právě on jej zavedl do společnosti Aroma, která připravila pro Šanghaj parfémy.

Federico Díaz si vybral dvaačtyřicet převážně přírodních silic. „Byla tam například pačule, cedrové dřevo, mošus, kardamom, pomeranč, růže,“ poznamenává parfumerka Jana Jirousková, která předala výtvarníkovi i dvě desítky receptur na parfémy. Každý den míchal počítač kolem stovky variant.

„Kopie slzy nebudou nikdy vytvořeny, ale budu tvořit další sérii originálů jiných tvarů, a to z původního plánovaného množství tisíc kilogramů pro výstavu v roce 2012 v New Yorku,“ nevzdává svůj původní projekt výtvarník.