Cesta na kole po rovníkové Africe: když atrakcí je naopak turista | E15.cz

Cesta na kole po rovníkové Africe: když atrakcí je naopak turista

Marie Šimice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Autobusem, letadlem, autem, a hlavně na kole projela čerstvá absolventka Technické univerzity v Liberci Tereza Šírová několik zemí. Nedávno se vrátila z cesty po Africe.

Za dva a půl měsíce projela na kole se svým přítelem Ugandu, Rwandu, Burundi a Tanzánii. Oproti Rusku to prý nebyla žádná dovolená. Afrika se jí líbila, ale kdyby se tam měla někdy vrátit, tak už jen jako bohatý bílý turista.

Jak vás napadlo cestovat po Africe s kolem?

Původně to byl nápad mého přítele, já jsem chtěla poznat Sýrii a Írán. V té době jsem byla nadšená z Orientu, protože to bylo jen pár měsíců po návratu z roční stáže v Turecku. Nakonec ale padla volba na Afriku. Vybrala jsem konkrétní oblast východní části okolo rovníku podle klimatických podmínek a terénu. Nejsem člověk, který by lehce snášel vedro, a tak jsem hledala země, kde po této stránce přežiji.

Jaké jsou výhody kola v Africe?

Člověk je svobodný. Je stále na vzduchu. Má jenom pár věcí a může se zastavit, kde chce a na jak dlouho chce. Není odkázán na kolektiv v autobuse a na plánovaný harmonogram cesty. S přítelem rádi fotíme, a tak nám v tomto směru takový způsob cestování stoprocentně vyhovuje.

A nevýhody?

Jezdit na kole v Africe je psychicky náročná záležitost. Zejména v lidnatých zemích. Pro Afričany znamená bílý člověk zároveň bohatý a nikdo jim to nevymluví, ani když jede na kole. Od rána do noci nás provázely davy pokřikujících lidí. V hornatých terénech se jim ujet nedá, jsou rychlejší. Nemít žádné soukromí byla pro nás velká výzva. Klasický bohatý turista přijede džípem. Podaruje žebrající. Když už toho má dost, skočí do auta a odjede.

Jak se jezdí po afrických cestách, řešili jste nějaký technický problém na kole?

Před cestou jsme měli výborný servis a základní součástky jsme si vezli sebou. Od sponzora jsme byli vybaveni speciálními plášti, které se nedají snadno píchnout. Jediný problém byl hned na začátku cesty s nosiči. Asi po čtyřiceti kilometrech se nám ohnuly a museli jsme je nahradit ocelovými africké výroby. Ty už vydržely všechno a dovezli jsme si je až domů.

Která země byla nejhezčí?

Všechny mají své kouzlo a svoji krásnou krajinu, ale nejraději vzpomínám na Burundi. Tahle malá země v srdci kontinentu je v mých očích nejdivočejší a ještě není zkažená masovým turismem. V Burundi jsme se cítili nejsvobodněji. Návštěvníkům dávají místní větší prostor pohybu. Nejsou to urputní žadatelé o peníze jako třeba Uganďané.

Co na vás hodně zapůsobilo?

Ve Rwandě jsme měli silné zážitky s lidmi. Často nám vyprávěli o nedávné genocidě. Bojují tam mezi sebou Hutuové a Tuciové. Je opravdu nezapomenutelné, když mluvíte s klukem, který byl naším vrstevníkem a vypráví, jak jeho otec zemřel kvůli svému názoru. On byl Hutul, a i když patřil k většině, nelíbilo se mu vyvražďování menšinových Tuciů. Svůj postoj řekl nahlas a zaplatil za to životem. V zemi je i spousta zmrzačených lidí bez končetin, ale překvapilo nás, že se přesto všichni usmívají.

Který člověk vás nejvíce zaujal a čím?

Ve Rwandě jsme potkali Jeana Babtistu. Obyčejného člověka z vesnice, který nás pozval na večeři. Nabídl nám své banány a my svou cibuli a další ingredience jako například drť z burských oříšků. Jídlo uvařil po jejich způsobu na ohni v kotlíku. Byl to krásný zážitek, protože jinak se tam cizinec s moc velkou pohostinností nesetká. Ta ve východní Africe podle našich zkušeností snad ani neexistuje.

Jean Babtista byl výjimečný nejen svou angličtinou a přátelskostí, ale i vůlí studovat. Domluvili jsme se, že jestli se dostane na vysněnou školu, založí si e-mail a napíše nám. Zatím od něj žádná pošta nepřišla. Nyní se mu chystám poslat knihu v angličtině. Rád čte, ale žádnou beletrii doma nemá. Jsem zvědavá, jestli mu dojde. Adresa, kterou nám dal, je podobná, jako bychom napsali: na půli cesty mezi městy u odbočky pod velkým javorem.

Jaké bylo nejzajímavější setkání?

S vnučkou posledního burundského krále. Aristokratka, která si ještě pamatovala atmosféru země, kde král a jeho rodina měli výsadní postavení. Ona sama vedla velmi překrásnou restauraci. Padli jsme si do oka a ráno jsme si povídali ještě u snídaně. V Burundi jsou dnes provincie s guvernéry. Měli jsme štěstí a potkali jsme hned dva. Jednoho na začátku po vstupu do země, před bankou, kde byl problém s výměnou peněz. Po jeho zásahu vše začalo fungovat a proběhlo bez problémů. Druhého jsme potkali na konci cesty, než jsme překročili hranice do Tanzánie. Se všemi třemi jsme vedli nezapomenutelné rozpravy. Čas, který nám věnovali, nebyl dlouhý, ale vždy to bylo ohromné občerstvení.

Afrika pro nás Evropany znamená především exotická zvířata, jaké bylo je potkat?

Celá Afrika byla ohromná na zážitky a bylo jich hodně. Okouzlená jsem byla především v Ugandě na safari. Pro nás, co nejsme zvyklí na velká divoce žijící zvířata, je takové setkání neuvěřitelné. Například slon je ve svém přirozeném prostředí velmi majestátním tvorem. Chodí elegantně, stejně jako žirafy, které když běží se svým dlouhým krkem na obzoru, člověk má pocit, že je vidí zpomaleně. Další setkání bylo s hrochy. Jeden večer jsme si nechtěně postavili stan na jejich stezce. Nejdříve jsme odmítali neurčitá varování místních, protože jsme měli zkušenost, že nám nikdo nechce dopřát nízkorozpočtovou variantu cesty, ale nakonec jsme je poslechli. Po setmění jsme pak viděli, jak obrovská zvířata vylézají z vody a chodí po téhle cestě do vesnice hledat odpadky.

Určitou ostražitost jsem cítila, když jsme přejížděli hranice ze Rwandy do Burundi. Místní hraniční přechod byl trojmezí, kde bylo ještě Kongo. To je pro mne šílená země, které se bojím. Hranici hlídaly ozbrojené hlídky a vojáci. Z atmosféry bylo cítit, že tam není moc bezpečno. Říkala jsem si, pozor, žádné riskantní chování.

Co jste si přála na cestě najít?

Doufala jsem, že se setkám s šamanskou Afrikou, ale je to zvláštní, takové místo jsme opravdu nenašli a ani se nesetkali s tímto myšlením třeba jen v malém náznaku. Zakořeněná přírodní moudrost jako by se z lidí vytratila. Možná je to tím, že jsme stále putovali a nemohli si vybudovat větší důvěru. Anebo jsme natolik jiní, že si tradiční myšlení před námi schovali.

Co je na cestování v Africe nejtěžší?

Všichni se ptají, jak jsem to zvládla po fyzické stránce. Šlapat na kole byla přitom velmi příjemná záležitost. Vždy jsme jeli jen tak, jak nám síly stačily. Nejtěžší byla psychická stránka cesty. Všichni místní se snaží z turistů něco urvat. Mezi sebou si posílají signály, že někdo jede, a tak se nedá vyhnout nepřetržitému sledování a křiku. Pro nás to znamenalo intenzivní duševní práci. Jak se s tím vyrovnat, abychom nebyli permanentně naštvaní nebo vyděšení. Museli jsme rozlišovat, kdy je bezpečno, a vyhodnocovat situace a být ve střehu. Domorodci od nás očekávali peníze a slovo pohostinnost asi nemají ve slovníku. Tím nemám na mysli dostat něco zadarmo, ale nechat nás v klidu odpočinout někde na mezi. Neběhat za námi a neposílat své děti pro peníze. Byl to obrovský tlak. Vstávali jsme ještě za tmy, abychom byli alespoň chvíli nepozorováni. Několikrát jsem se přistihla, že se na nový den netěším, což je pro mne neobvyklé. Proto musela přijít fáze, kdy jsem si v sobě musela všechno přeskládat. Něco někde muselo povolit, jinak bych se zbláznila. Každá cesta má být hlavně duševním přínosem.

A co je lepší než u nás v Evropě?

První, co mne napadá, je sepětí místních lidí s přírodou. Už jenom tím, že chodí na rozdíl od nás po zemi. My chodíme po všem možném ostatním, co nás od ní odděluje. Afričany k tomu nutí chudoba, ale mohli bychom se od nich učit. Žijeme v umělém světě relativního pohodlí. Za to, že máme určité bohatství, platíme daň odstřižením se od přírody. Bojím se proto, abychom nezhloupli a nenechali se tím ošálit. Měli bychom si uvědomit, že jsme její součástí.

Autor: Marie Šimice

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video