Chceš na pivo? Na to nemám ani já, odmítali Táborští žebráka

Promoklý svetr, do kalhot táhne, v žaludku kručí… a lidem je to jedno. Na jeden den jsem se stal žebrákem, oslovoval lidi na ulici a prosil o almužnu.

„Dobrý den, měl bych na vás prosbu, nenašel byste v kapse nějaký drobák? Mám žízeň, dal bych si pivo,“ oslovuji lidi u vlakového nádraží.

Proudí tudy desítky cestujících, ale nikoho nezajímám. Lidé jsou ve spěchu a i ti, kteří se tudy jen plouží, okolo mě přidávají do kroku.

„Nebo aspoň cigaretku,“ žadoním u skupiny dívek, které pokuřují před halou.
„To byla moje poslední, sorry,“ používá černovláska tu nejčastější lež, kterou se kuřák snaží odehnat žebráka.

Vzpomínám na chvíle, kdy jsem chodil po táborských ulicích v džínech a košili, s čapkou a taškou s notebookem. „Fakt poslední, mrzí mě to,“ slýchali ode mě žebráci pravidelně. Rodiče mě asi špatně vychovali, nikdy jsem neměl potřebu rozdávat cizím lidem peníze nebo cigarety. Teď se role obrátily.
Kdyby bylo hezké počasí, posadil bych se na lavičku v Husově parku. Tady obyčejně sedávají žebráci i bezdomovci. Ale je ošklivě, déšť otevřel nebe, severní Morava se topí v záplavách a vypadá to, že se bude zvedat i hladina Lužnice. Ukrývám se pod stromy, ale i tady se mě dotýkají těžké kapky studeného květnového lijáku.

Táborští používají deštníky jako zbraň. Nastavují je tak, abych jim neviděl do tváře a nemohl je oslovit. A zkoušejí i jiné triky.

Muž, který prochází parkem, zpozoruje, že se na něj chystám. V kapse místo drobných hledá telefon a míjí mě v zaujatém hovoru. Po pár metrech jeho mobil mizí v kapse, fiktivní hovor končí v půlce věty, bez rozloučení.

Potuluji se po městě s lahvovou desítkou. Alkohol mě uvolňuje, ztrácím zábrany, oslovuji daleko více lidí. Nejdřív jsem si vybíral jen ženy, měl jsem pocit, že mě musí litovat, teď už odchytávám každého, kdo jde po třídě 9. května.

Jsem k nim upřímný, nechci si vymýšlet legendy o tom, jak mě okradli nebo jak neuvěřitelný mám hlad, dal bych si ještě pivo.

„Na pivo? Na to nemám ani já,“ odpovídá stařík u obchodního domu Dvořák.
„Tak aspoň cigaretu.“ V ústech mám krátké cigáro bez filtru, dokonce mi i zapálí. Povídat si ale nechce, pospíchá se složenkami na poštu. „A do krámu, žena bude vařit.“

Je jedním z mála, kdo se u žebráka zastaví. Devadesát devět lidí ze sta se mě snaží nevidět. Nemám, neobtěžujte, jděte pryč. Vadím jim.
„Tady máte,“ zastaví se u mě žena, asi padesátiletá. V ruce drží pětikorunu. „A kupte si něco k jídlu, jste hubený.“ Uctivě děkuji, mám pocit, že svět není tak špatný a Táborští tak lakomí, jak se mi celý den zdá.

Dává se do mě zima, teplota nedosahuje deseti stupňů. Žaludek se ozývá, kupuji si dva rohlíky. Sedím na zastávce na Křižíkově náměstí, nikdo si ke mně nepřisedne. Jsem opuštěný. „Běžte pryč, tady čekají lidi na autobus,“ vyhání mě stařenka. Opírá se o berle, chce se posadit, jen ne vedle mě. Neodporuji, vstávám a mizím v ulicích deštivého Tábora.„Někdo mi vzal peněženku, nemám se jak dostat domů,“ říká mi kluk v nádražní hale.

To už mám na sobě džíny, košili, v ruce držím tašku s notebookem. Dávám mu dvacku. Kolegové si musí pomáhat.