Chodím na plesy a mám blízko k módě. Kněz musí být extrovert

Kněz s romskými kořeny Vojtěch Vágai vybočuje z církevních řad hned z několika důvodů. Je mu osmadvacet, psychicky pomáhá modelkám a sám si navrhl roucho pro mše.

Vojtěch Vágai mladší je prvním českým římskokatolickým knězem z romského prostředí. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Českém Krumlově, ale už tam přemýšlel o cestě k církvi. Nyní slouží v Bechyni jako vikář, je kaplanem pro mládež v oblasti Tábora, věnuje se ale také pastoraci lidí z masových médií, umění a modelingu. K módě má osmadvacetiletý kněz blízko, navrhuje dokonce i liturgická roucha.

Blíží se Velikonoce, pro křesťany nejdůležitější svátek roku, to teď asi kněží slouží přesčasy…

Je toho hodně. Spousta svátků, bohoslužeb, ale i akcí, například diecézní setkání mládeže v Českých Budějovicích, které moderuji.

To není poprvé, co moderujete větší akci. Jste docela extrovert, že? Není v tom trochu rozpor? Nečeká se od kněze spíše tichost, nenápadnost?

Kněz musí být extrovert. Musí mluvit k lidem, mělo by mu to být vlastní. Ale spousta lidí zná především staré kněze, kteří nemohli příliš vystupovat veřejně, být výrazní, či dokonce mediálně angažovaní. Nemohli za minulého režimu vyjadřovat názory otevřeně. Ale dovolil bych si říct, že generace dnešních kněží jsou extroverti.

Jak jste mediálně zaangažovaný vy?

Snažím se. Přijde mi skvělé, když média dávají prostor duchovním. Teď se mnou natáčel Český rozhlas, chtěli rozhovor, který budou moci použít v různých pořadech. Nejen k Velikonocům.

Vystudoval jste uměleckoprůmyslovou střední školu, nakonec padla volba na kněžství. Nelákalo vás zůstat u oboru?

Studoval jsem obor pozemní stavitelství zaměřený na architekturu, na škole jsme měli hodně kresbu, malbu. Lákalo mě vymýšlet nové objekty, baví mě to ztvárnění, zhmotnění představ, snů. Ale ve třetím ročníku ve mně dozrálo povolání ke kněžství, to není jako vybrat si zaměstnání.

Formovalo vás v tomhle prostředí, ve kterém jste vyrůstal? Od tří let jste byl na faře, otec byl českokrumlovský kaplan.

Po pravdě nebývá moc časté, že se syn jáhna stane knězem. Ale je rozhodně pravda, že mě rodinné prostředí vedlo blízko k Bohu. Ale Bůh si vybírá konkrétního člověka, kterého povolává. To se nedá předat, podědit. Ostatně moji dva bratři jsou toho důkazem. Nejmladší sice vystudoval teologii, ale obor sociální pracovník. Založil v Krumlově dobrovolnické centrum. Teď dělá finančního a právního poradce. Prostřední bratr se věnuje logistice.

Jak to u vás vypadalo? Jaké mají dětství synové jáhna?

Bratři to asi prožívali jinak, ale já mám díky bydlení na faře hodně blízko k lidem. Rodičům jsem moc vděčný za zkušenost společné modlitby, společné čtení z Bible, živé křesťanství. Na druhou stranu jsem se vlivem otcovy služby v církvi cítil někdy ochuzený o to, co zažívaly běžné rodiny. Jáhen má samozřejmě nejvíc pracovních povinností o víkendu, takže nebyl tolik čas na rodinné výlety a návštěvy, jak je jinde běžné.

Byl tatínek jako první romský jáhen výraznou osobností v českém římskokatolickém prostředí?

Nebyl nijak viditelný. Zastupoval Českou republiku ve Vatikánu na konferencích o národnostních menšinách, ale že by se významněji celorepublikově angažoval, to ne.

Vy jste ale dost aktivní. Přijde mi, že určitým způsobem popularizujete romská témata ve společnosti.

Možná by se to tak dalo říct. Je to i tím, že jsem nevyrůstal přímo v romském prostředí, nemám tu zkušenost. Proto radši, než že jsem poloviční Rom, říkám, že jsem kněz s romskými kořeny. A jako takový se snažím reprezentovat, ukazovat méně výrazný pohled na Romy. Stavět protipól vůči klasickému názoru, že Romové jsou líní, nevzdělaní, nepřizpůsobiví. Ukazovat ostatním Čechům, že Rom může mít vzdělání, práci. Ale na druhou stranu i ukazovat Romům, že má smysl se snažit, že mají šanci zapojit se plnohodnotně do společnosti, získat pochopení, uznání. Ale aby to nevyznělo, že jsem nějaký superman.

Setkal jste se vůči sobě s projevy rasismu?

Někdy jsem byl obviněný, že jsem něco ukradl. Člověk přijde do obchodu, nějakého prostředí a už je podezřelým, že by měl něco vzít, zcizit. Je na očích, což je nepříjemné. České prostředí je opravdu jakýmsi romismem, nejen rasismem, prosycené, a to možná i v křesťanských kruzích. S tím se člověk nějak potýká. Bohužel to nějak zažívá. Často pociťuji jakési přehlížení. Na druhé straně mě spousta lidí jako Roma nevnímá.

Je o vás známo, že se věnujete službě a pastoraci lidí z prostředí médií či modelingu. Jak jste se do tohoto prostředí dostal?

Trochu klasicky. Na střední škole jsem byl takovým tím důvěrníkem, kterému se svěřovala děvčata. Prostě vrba. Taky mám dva bratry a ti chodili s dívkami, které se věnovaly modelingu. Když jsem směřoval ke kněžství, tak se z toho nějak vyvinulo, že jsem se stal jejich přítelem, kterému se s mnohými problémy svěřovaly, a společně jsme se za ně i modlili. Ale většina jich přímo nepraktikuje víru. Nastala řetězová reakce a přicházeli další lidé z tohoto prostředí.

To je na kněze docela odvážné, věnovat se této skupině.

To ani tolik ne. Spíš aby to nevyznělo, že se věnuji jen hezkým holkám. Mám sám blízko k umění a módě, tak si s nimi rozumím. Stejně tak jako někdo tíhne k práci s mládeží, se staršími lidmi, s lidmi kolem divadla nebo třeba s vrcholovými manažery.

Jaké vnímáte problémy u této skupiny?

Témata jsou hlavně hledání sebe sama, sebepřijetí, anorexie, závist, žárlivost, morální zásady.

Že máte k módě blízko, je jasné na první pohled. Oblékáte se poměrně výrazně. To je u kněze trochu překvapivé.

Co k tomu mám říct? Snažím se oblékat vhodně pro prostředí, do kterého jdu. Když vím, že bych někde vzbuzoval zbytečný rozruch a strhával pozornost s kolárkem, tak to nedělám. Ač na některých maturitních plesech mých přátel tady v Táboře jsem byl oblečený jako kněz a lidé mě zastavovali a ptali se, jestli je to pravé, nebo nějaký kostým. Někteří se dokonce divili, že kněz může jít na ples. Když jsem sloužil ve farnosti ve Strakonicích, tak jsem zase chodil běhat. Tam se pak zas divili, že kněz může sportovat.

Vy si dokonce ale i navrhujete vlastní ornáty (nejsvrchnější oblečení kněze při mši - pozn. red.). Musím říct, že se mi moc líbí. To nemáte pro mši daný stejnokroj?

Jsou dané základní barvy pro různá liturgická období v roce. Na farnosti jsou ornáty většinou k dispozici, jenže mně jsou většinou malé a jsou ve strašném stavu. Tak jsem si navrhl a nechal ušít vlastní. Teď mě požádal i jeden spolubratr, abych mu navrhl ornát na jeho primici, první mši slouženou knězem po vysvěcení.

Právě jsme v období Velikonoc. V čem by pro nás tento svátek měl být důležitý?

Pro křesťany je to jasné. Připomínáme si události, které jsou středem křesťanství - umučení, smrt a vzkříšení Krista. Je to jádro naší víry, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, přemohl smrt a tím nás vysvobodil z otroctví hříchu, dal nám svobodu rozhodnout se pro život s ním teď na zemi i poté v nebi. Důležité je i to, že si o Velikonocích křesťané připomínají svůj křest, obnovují ho, ač byli pokřtěni třeba už jako děti. Velikonoce jsou oslava naděje a života v plnosti.

Přesto pro nekřesťany Velikonoce nejsou zdaleka tak zajímavým svátkem jako Vánoce. V čem můžou být velikonoční svátky zajímavé, inspirativní pro nevěřící?

Na začátku postní doby vyšel v týdeníku Respekt zajímavý článek o tom, proč je dobrý půst. Pro tělo jako ozdravná kúra, ale i pro psychiku ten pocit něčeho se dokázat vzdát, osvobodit. Tak i to může být zajímavé v dnešní době orientované na sebe sama. Jinak je asi pravda, a to je podobné i s Vánoci, že je tento svátek zúžen do konzumního pojetí. Máme radost, že je volno, jde se na pomlázku, užíváme si speciálního jídla. Přitom i právě v tom jsou skryté duchovní významy. Jíme beránka. A to je přece obraz přijímání Ježíše, beránka obětovaného na kříži.

Co pro vás jako kněze je na Velikonocích důležité?

Mám velice rád velikonoční liturgii. Tu oslavu Boha v nejrůznějších prvcích toho, co se děje při velikonočních obřadech. Dokonce jsem psal diplomovou práci na téma slavnost velikonoční vigilie. To je střed naší liturgie, střed křesťanského roku, je v ní spousta symbolů, je strašně zajímavá, hluboká a neuvěřitelně pestrá. Snad i proto láká lidi, kteří do kostela přijdou jindy už jen o Vánocích.

Co lidové zvyky při Velikonocích, ale i mimo ně? Účastníte se jich rád, nebo to je pro vás v rozporu s vírou?

Vůbec ne. Po mši vezmu pomlázku a jdu švihat babičky před kostel. Jednou v Krumlově jsme tehdy jako ministranti šli před kostel švihat dámy a tam turisti z Asie překvapeně koukali, co to děláme. Pak se ale osmělili, půjčili si naše pomlázky, aby mohli i oni sešlehat své manželky. Lidové tradice se tedy očividně nekříží ani s jinými kulturami ani s hlubokým duchovním prožitím těchto svátků.