Chodíme na pivo, zkoušíme a hrajeme

Parta kamarádů z gymnázia se schází už od roku 1998. Někdy jen tak v hospodě, na svatbě, oslavě narození dítěte a někdy se sejdou na zkoušce nové hry. Oddanost a vstřícnost publika by jim mohlo závidět mnoho známých divadel. Jejich nejnovějším představením bude Dubrovnická komedie. Poprvé ji Berounští uvidí 17. června na Plzeňce. Režie této chorvatské hry se ujal Jiří George Filip.

Je zajímavé, že jste spolu vydrželi hrát tak dlouho. Většina podobných studentských souborů se obvykle hned po škole rozpadne. Proč se to nestalo i ve vašem případě?
Asi proto, že než jsme se stali divadelním souborem, byli jsme prostě jen kamarádi. A to jsme doteď. Mění se pouze místo a čas, ale jinak jsme pořád spolu. Chodíme na pivo, zkoušíme a hrajeme. Nebo ze zkoušky se jde na pivo a u něho probíráme divadlo. Tím, nechci říct, že jsme stále po restauracích. Všichni už máme svoje rodiny a divadlo dělá vždycky ten, kdo se zrovna nežení, nerodí a tak. Abychom přestali hrát divadlo, museli bychom se přestat kamarádit.

Koho napadlo založit Herce 1. generace? Kdo přišel na takový název?
My jsme je vlastně ani nezaložili, ale spíš odložili od původního souboru. Hráli jsme u Honzy Horného v divadle Batlačilakýr. Bylo to bezvadné, Honza nás tenkrát hodně naučil. Ale hráli jsme tam jen jednu hru ročně a my jsme nechtěli ztrácet ani sekundu života bez divadla. Chtěli jsme a stále chceme akci, lásku, nenávist, souhry nešťastných událostí, zvraty a tak dále.
Název divadla napadl Viktora Korčeka a mně se postupně líbil čím dál víc. Tenkrát to mělo znamenat hlavně to, že jsme první v tom, co děláme. Že před námi to takhle ještě nikdo nezkusil.

Teď už to pro vás znamená i něco jiného?
Už v tom vidím i jiný význam. Že jsme herci jedné generace. Teď už starší a jiné, než jsme byli na začátku, ale představujeme prostě právě tu svoji.

Jak se díváte na ostatní místní divadla mladších generací? A jak vidí oni vás?
Jasně, že dobře. Fandili jsme rovněž bývalým gymnazistům z divadla Bedna. Chodili jim tleskat a oni nám naše plácání chodili oplácet. Ale už jsme splynuli dohromady, stali se také Herci 1. generace.
Další divadelní skupina na berounském gymnáziu je OSN. Půjčujeme jim kulisy a chodíme si vzájemně na představení. Možná, že když vidí nás, neumětely, jak to pořád zkoušíme znovu a znovu, dává jim to víc odvahy. Asi jsme pro ně tím, čím byl pro nás Honza Horný, který nám prošlápnul cestu. Stejné to má třeba Honza Liška. Před ním tady taky nebyla žádná taneční škola, která by učila jiný, než klasický tanec.

Zmínil jste Honzu Lišku. Účinkoval v některém z vašich divadelních představení?
Hrál ve hře Nepijte vodu. V té se objevil i Leoš Mareš, taky náš spolužák. Pořád spolu máme dobré vztahy. Chodí na naše plesy a všichni jsme mu byli na svatbě. Teď už ale žije trochu jinde. Nemá čas si s námi zahrát, ale věřím, že by i rád.

Vás asi nejvíc baví komedie, je to tak? Přesně, to nás baví nejvíc a myslím, že i diváky. A příští hra to má pro jistotu už v názvu, Dubrovnická komedie. Zaujala mě hned svou přímostí, jednoduchostí. Kritik by možná napsal prostou lidovostí. V jiných hrách jsme se neustále museli kontrolovat, moc se neodvazovat, aby z představení nebyla fraška. V téhle hře se to ale přímo nabízí. Prostoru k exhibici tady bude mít každý dost a přesně to tam sedí.

Když režírujete převzatou hru, zasahujete do původního scénáře?
Dřív jsme to nedělali. Chovali jsme k původním předlohám až posvátnou úctu. Tohle je první hra, kterou jsem předělal opravdu hodně. Někdy tam trochu kolísala dějová linie. Některá hlušší místa jsem vyřešil tak, že jsem je doplnil z jiných chorvatských her. Doufám, že všude k dobru věci. A taky jsme hře přidali na akčnosti, protože akci prostě máme rádi. Kromě toho, původní hra byla pro sedm mužů a čtyři ženy. Jenže jejich role byly víceméně statické a naše divy si trochu stěžovaly, že chtějí mít také vtipné dialogy a ne jen přihrávat nám, pánům. Takže v nové verzi si všeho užijí až dost.

Kromě režírování jste také herec. Co jste víc?
Hraji velmi rád, ale ve svých věcech nemůžu a ani nechci hrát, což se dokonce rýmuje. Na svou roli bych se prostě nemohl soustředit, když neustále hlídám, jestli ostatní dělají, co mají. Navíc, v našem divadle se nedělíme na herce, režiséra, kulisáka, osvětlovače, kostyméra, nápovědu. U nás herci hrají a režisér dělá ten zbytek.