Chtějí pracovat. Klidně i mezi o dpadky, v mrazu a špíně | E15.cz

Chtějí pracovat. Klidně i mezi o dpadky, v mrazu a špíně

Na jedno pracovní místo je v Přerově čtyřiadvacet nezaměstnaných. Mít obživu je výhra. I za cenu podprůměrné mzdy.

Na Přerovsku je přes osm tisíc nezaměstnaných. Někteří z nich marně shánějí práci, jiní svůj úděl přijali jako „hru na razítka“. Její pravidla jsou jednoduchá. „Přijdou na osobní oddělení a chtějí, abychom jim potvrdili, že pro ně nemáme práci. Když jim nabídneme volné místo, raději už nechtějí ani razítko a utíkají,“ říká personalistka jednoho přerovského podniku.

Sedmička však vyhledala ty Přerovany, kterým na práci záleží, a které si zaměstnavatel na úřadě práce vytipoval. Mezi ně patří třiadvacetiletá Žaneta Gáborová, která získala místo na třídicí lince. „Byla bez zaměstnání a přišla se k nám zajímat o místo. Dali jsme jí šanci a dostala práci na skládce v Žeravicích. Dokázala nám, že je spolehlivá a pracovitá, takže po zkušební době jsme jí prodloužili smlouvu,“ říká ředitel Technických služeb města Přerova Radek Koněvalík.

Ten si za poslední rok takto vytipoval patnáct nezaměstnaných, kterým dal příležitost, aby ukázali, jestli snaha najít si práci není jen líbivá zástěrka. Kdo neselhal, stal se členem týmu. „Dva lidé svou šanci promarnili a vrátili se zpět na úřad práce. Ostatní obstáli,“ podotkl Koněvalík.

Práce na třídičce

Že by práce mezi odpadky patřila k lukrativním nabídkám, to se rozhodně říct nedá. Přesto je i za ni Žaneta Gáborová vděčná. Nehledě na to, že si domů nepřinese ani deset tisíc korun a osm hodin stráví u pásu přebíráním PET láhví. Do „zblbnutí” je třídí na bílé, modré a zelené.

„Netvrdím, že pracovat na skládce je terno, ale já jsem i za tuhle práci vděčná. Dělám už rok a půl ve špíně a ve smradu, ale mohu hrdě říci, že mám zaměstnání a vydělávám si na živobytí sama. Mám v pronájmu garsoniéru, musím se otáčet. Nemám žádnou rodinu, která by mě podpořila, a nechci se nechat živit státem,“ tvrdí Gáborová.

V životě to neměla příliš jednoduché. Odmalička vyrůstala v kojeneckém ústavu, později v přerovském dětském domově. Nebyla studijní typ, proto se vyučila jako pomocná kuchařka, ale na práci v oboru nenarazila.

„Nechci nikomu sahat do svědomí, ale zdálo se mi, že mě do kuchyně nechtějí proto, že jsem Romka. Začali vymýšlet, že musím mít počítačový kurz a podobně. Přitom nešlo o nic víc, než že bych škrábala brambory nebo umývala nádobí,“ říká Gáborová.

Nakonec našla své první místo v pásové výrobě v Kazetu. „Tam jsem byla šťastná, práce mi šla od ruky, přidělávala jsem kovové rohy ke kufrům. Jenomže pak začali propouštět a já jako jedna z nejmladších šla mezi prvními,“ vzpomněla Gáborová. Dívka, která je zvyklá se od plnoletosti starat sama o sebe, byla bez práce, a tím pádem i bez peněz zoufalá. Radu hledala u ředitele dětského domova.

„Došli jsme spolu k závěru, že by mohla zkusit práci pro město. I když upřímně si myslím, že by jí spíše sedělo dělat třeba v městském útulku. Žaneta je milovnice zvířat, odmalička nám je tahala domů, ale určitě je prospěšná i v třídírně odpadů. Fandím jí, ať si práci udrží,“ podotkl ředitel přerovského dětského domova Jan Pavlas.

Nad zmínkou o zvířatech se Žaneta Gáborová usmívá. I na skládce totiž našla spřízněnou čtyřnohou duši – kotě, které někdo vyhodil do popelnice a ono putovalo až na skládku, kde se ho mladá žena ujala.

Se sekačkou i popelnicí

Bratři Petr a Pavel Složilovi se vyučili jako opraváři zemědělských strojů. Oba dva se před více než rokem ocitli v evidenci úřadu práce a zůstali „na krku“ rodičům. „Práce pro nás nebyla, všude chtěli praxi, ale tu jsme neměli kde získat. Nehodlali jsme ale jen nečinně sedět doma a aspoň trochu času trávili učením, protože jsme si chtěli dodělat maturitu. Jenže o zaměstnání přišel i náš táta a situace byla o to horší,“ vzpomíná dvaadvacetiletý Pavel Složil.

V květnu, v době povodní, se bratři rozhodli, že budou pracovat alespoň na odstraňování škod, které záplavy v Přerově způsobily. Vyhrnuli rukávy a dali se do práce. „Osvědčili se nám, takže jsme je zaměstnali a od 1. října mají smlouvu. Je to další případ lidí, kteří nás přesvědčili, že máme dát příležitost nezaměstnaným z pracovního úřadu,“ myslí si ředitel technických služeb Koněvalík.

Pavel Složil dnes pracuje na údržbě zeleně města a místo si pochvaluje. „Jsem na vzduchu a práce mě baví. Momentálně sečeme trávu okolo dopravních značek, pracuji s křovinořezem a jsem v pohodě,“ pochvaluje si.

Společnost mu při jeho práci dělá takzvaný hodinář. Tak tady slangově říkají dlouhodobě nezaměstnaným, kteří mají nařízené hodiny veřejně prospěšných prací. A občas se na silnici míjí i se svým o rok mladším bratrem Petrem, který zase dostal šanci u popelářů.

„Jezdit s popelářským autem je vcelku zábavné. Vždyť to si přeje kdekterý malý kluk,“ říká s úsměvem Petr Složil. Největší radost má z toho, že může pracovat doma. V Přerově. To Marian Mlčák rozebírá chodník u Přerovských strojíren. Bere do ruky dlaždice a opravuje kousek po kousku. Třiatřicetiletý zedník pracoval patnáct let u stavebních firem a pak se ze dne na den ocitl bez zaměstnání. V začátcích mu pomohli rodiče, ale on je nechtěl zatěžovat.

Zajímal se proto, jestli by nemohl třeba uklízet v oranžové vestě město – a dokázal, že se nebojí vzít do ruky lopatu ani krumpáč, poradí si s asfaltem i betonem. „Zatím to vypadá, že je na něj spolehnutí,“ konstatuje jeho nadřízený Jiří Gala.

Marian Mlčák říká, že důvěru nechce zklamat, a je ochotný jít ještě dál. „Můj šéf mi naznačil, že bych si mohl udělat řidičák, a já se toho nápadu chytl. Nikdy jsem sice nebyl příliš dobrý žák, ale nechybí mi selský rozum a chápu, že čím víc toho mohu jako zaměstnanec nabídnout, tím větší mám cenu,“ myslí si Mlčák.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!