Pánové a dámy! Připravte se na skvělý artistický výkon. Prosím potlesk: toto je Helena Joo. Předvede vám jízdu na jednokolce po drátě, nebezpečné číslo nad zemí.
Podobný úvod slýchala Helena Joo často. Dnes jí chvíle slávy připomínají zažloutlé fotografie a výstřižky z novin. Uchovává je v domku v budějovickém Rožnově. Ve stavení, které chce prodat. A odstěhovat se do slovinského Mariboru.
Její příběh má vůni světa kočovných umělců, balkánské krve, kouzlo zašlých časů. Prarodiče Heleny Joo jezdívali po Balkáně s kinem. O přestávkách děti bavily diváky menšími vystoupeními – žonglovaly. Když začala druhá světová válka, Němci jim zakázali provozovat kino. A tak si pořídili lunapark Jadran.
Dlouho se z něj ale netěšili, ve třiačtyřicátém ho Američané rozbombardovali. Rodina odešla do Vídně. „Tatínek tam koupil cirkus, malé šapitó. Najali jsme artisty a vyjeli po Rakousku. Bylo to tenkrát Velké Německo. A my malá rodinka. Moji rodiče, já, bratři Bogomír, Jaromír Josef, Adolf Josef a sestra Božena.“
9. května 1945 přišla ruská armáda. Postřílela jim koně. A rabovala. Rodina se rozhodla, že odejde do Čech, chtěli tam strávit pár měsíců a pak se vrátit přes Rakousko domů do Mariboru. „Koupili jsme medvídky, cvičené pejsky, najali jsme jednu českou a slovinskou artistickou rodinu. Dali jsme zase dohromady program,“ popisuje nový rozjezd.
Když přišli do Čech, neuměli pořádně řeč, nevyznali se tu. Nabídl se jim nějaký pan Fiala, že jim bude dělat průvodce. Zaměstnali ho jako „obchodvedoucího“. Jednoho dne ale přišli na to, že Fiala na plakáty nechal natisknout informaci, že jsou reemigranti. „To nebyla pravda. Zavítali jsme do Čech poprvé. Jsme Jugoslávci,“ rozčiluje se dodnes Helena Joo.
Tím, že se rodina vrátila znovu do vlasti, hrál na city Čechů a žebral o příspěvky. Zjistili to až ve Zlíně. Tomáš Baťa jim poslal obálku peněz a pozval je, aby si vybrali boty. Bratr paní Joo je šel s poděkováním vrátit. Vydělávali dost. „Ale vždyť mě o to požádal váš manažer Fiala,“ řekl prý Baťa.
Hned na to Fialu od cirkusu Jadran vyhnali a plakáty spálili.
Když chtěli Joo opustit Československo, bylo už pozdě. Do Jugoslavie nemohli. Aby obelstili komunisty, koupili nemovitost. Maštal a stodolu v budějovickém Rožnově. Soudruzi si měli myslet, že se vrátí. Že nechtějí utéct. Ani to ale nevyšlo.
Egypt, Belgie, Francie i Lucembursko
Helena Joo se tu v roce 1953 provdala za Ottmara Nemečka. Komunistický režim začal omezovat cirkusy. Joo s Jadranem byli jediní, kdo dostal povolení od ministerstva kultury. I když žili od měsíce k měsíci, a mohli zavítat jen do obcí do dvou tisíc obyvatel.
V šedesátých letech se Heleně, manželovi Ottmarovi a bratrovi Adolfu Josefovi podařilo přesvědčit úřady, aby mohli vystupovet „venku“. Vrcholným kouskem takzvaného Tria Jadran byla jízda na vysokých jednokolkách s volným drátem. S tím se dostali do německého cirkusu Krone. A nejen tam. Navštívili Egypt, Belgii, Francii, Lucembursko.
Adolf Josef se po čase vrátil do Čech, Helena se svým mužem zůstali dál v zahraničí. Pokračovali sami. A vrátili se do Jugoslávie. Hranici prošli jako turisté. Dále vystupovali. Helena začala předvádět kouzelnická čísla. Navíc do sálu nakoupili několik stolních fotbalů. Lidi to bavilo. Stolní fotbal vynášel dost peněz. A tak si mohli koupit další hrací automaty. Pomalu přešli od kouzel a zřídili celý lunapark.
„Na jaře 1973 dostala maminka povolení, že smí za mnou přijet. Zdržela se u mě jen pět měsíců. Chtěla se vrátit. V den, kdy dorazila do Prahy, zemřela.“
Zůstal po ní kufr s dokumenty a rodinným zlatem. S bratrem Jaromírem Josefem se dohodli, že kufr nechá u sebe. Nic z toho už nikdy neviděla. Chápe to jako křivdu, kterou zatím nedokázala napravit.
Po sametové revoluci se Helena Joo odstěhovala do Československa. S celým lunaparkem. Chtěla ho postavit v Budějovicích. Vrátili se zpátky do Rožnova. Do domu, který kdysi koupili rodiče. Chtěli tu polorozpadlé stavení zbořit a postavit zábavní centrum. Památkáři ale dům nedovolili srovnat se zemí. A tak v něm Helena Joo dodnes žije.
Ottmar pomalu Lunapark rozprodal, Helena nechala opravit dům. „Měli jsme trochu jiné plány. Teď se chci vrátit do Mariboru,“ plánuje si. Všechny rekvizity a kostýmy prý věnuje mariborskému muzeu.
