Letošní Nobelova cena za ekonomii připomněla, že za dnešní blahobyt vděčíme hlavně vědě
Udělení ceny na paměť Alfréda Nobela v oboru ekonomie (zjednodušeně Nobelovy ceny za ekonomii) za rok 2025 je zajímavé a aktuální hned v několika ohledech. Nejdůležitější je, jako vždy, samozřejmě hlavní poselství práce laureátů. V této rovině cena tentokrát, a to víc, než je obvyklé, ilustruje dvojakou povahu moderní ekonomie. V celé události lze ale vysledovat další podtext.
Někteří ekonomové se zaměřují na empirický výzkum: hledají a statisticky analyzují existující zdroje dat, a/nebo z dostupných informací dokonce vytvářejí data nová. Jiní ekonomové od empiriků přebírají štafetu a na základě nasbíraných dat sestavují formální, svou podstatou matematické modely, jejichž úkolem je zachytit určité základní mechanismy skutečného světa zjednodušeně do soustav rovnic; tyto modely nám pak usnadňují se líp „vyznat“ ve skutečném světě – tím, že zkoumáme odchylky skutečnosti od jednoduchého modelového základu.
První letošní laureát, Joel Mokyr, pracuje spíše prvním pospaným způsobem, tedy empiricky. Hlavní záhadou, kterou se snažil ve svém výzkumu rozluštit, byly důvody, proč se staletá přibližná stagnace světové ekonomiky změnila přibližně v 18. století v růst produktivity a blahobytu, který s jistými výkyvy trvá dosud.
Základní teze, se kterou na základě studia hospodářských a technologických dějin Mokyr přišel, ukazuje na klíčový význam vědeckého poznání: věda nám dle něj umožňuje pochopit, proč věci kolem nás fungují tak, jak fungují, a toto pochopení nám pak dává možnost využívat nejen jevy, které přímo vidíme, ale na základě jejich vědecky pochopené podstaty jít za všechna dosavadní pozorování a zkušenosti a začít využívat i další vztahy a efekty, které jsme zatím přímo nepozorovali.
Ekonomický dopad „století páry“
Jedním z oblíbených Mokyrových příkladů je technologie parního pohonu. První vynálezci počátkem 18. století se spokojili s primitivní verzí parního stroje, která vycházela z toho, co lidé běžně pozorovali. Varianta navržená o několik desetiletí později Jamesem Wattem už ovšem byla složitější a měla výrazně lepší vlastnosti, protože využívala tehdy čerstvě publikované vědecké poznatky z oblasti termodynamiky a fyziky tepla a tlaku.
Mokyr také poukázal na to, jak důležitá při šíření nových vynálezů je schopnost společnosti přijmout změny. A že tuto schopnost v uvedeném období před zhruba 300 lety výrazně posílilo konkrétně šíření myšlenek osvícenství a demokracie.
O kreativní destrukci a výzkumu
Zbylí dva ocenění, Philippe Aghion a Peter Howitt, pracují naopak druhým výše popsaným stylem: snaží se vypíchnout základní rysy reálného světa pomocí zjednodušených „modelů“. Jejich nejoceňovanějším dítkem je takzvaný model kreativní destrukce, který svým způsobem navazuje na Mokyrovy úvahy o potřebné otevřenosti ke změnám.
Sousloví „kreativní destrukce“ (s nímž přišel už před sto lety slovutný rakousko-americký ekonom českého původu Josef Alois Schumpeter) zní zdánlivě paradoxně, ale ve skutečnosti jde o princip, na kterém stojí veškerá hospodářská prosperita: noví podnikatelé vycházející z nových technologií vytvářejí pro lidstvo nové možnosti, ale tím pádem často v rámci daného oboru ničí dosavadní podnikatele využívající starší/dřívější technologie.
Aghionův a Howittův model konkrétně zkoumá ochotu firem investovat do výzkumu a vývoje (VaV) s vidinou, že výsledné patenty jim přinesou zvýšené zisky díky dočasnému monopolu na jejich využívání. Čím vyšší výdaje na VaV, tím rychlejší střídání firem na vrcholu, a tím rychlejší růst produktivity a blahobytu. Firmy si ovšem peníze na VaV půjčují z úspor domácností, a tyto úspory závisejí na výši úrokových sazeb.
Skryté poselství ceny
Model v sobě slučuje všechny tyto a související vazby v ekonomice a ukazuje, jak jejich souhra může vést k rovnováze, v níž produktivita a blahobyt díky neustálým novým objevům setrvale rostou. V rámci modelu lze zkoumat mimo jiné i otázku, za jakých okolností je vhodné, aby stát aktivitu v oblasti VaV dotoval.
V dnešním světě, který se přinejmenším na mezinárodní úrovni posouvá směrem k překážkám obchodu a konkurenci, výběr letošních laureátů tak trochu rehabilituje myšlenku světa otevřeného soutěži nových myšlenek – světa, kde správným receptem na kreativní destrukci není brzdit kreativitu, nýbrž pomáhat obětem destrukce, aby si rychle našly nové uplatnění.
Ve světě, který přesouvá čím dál víc pozornosti od solidní vědy k rychlým soudům na sociálních sítích, tento výběr zdůrazňuje klíčovou roli vědy v dosažení blahobytu, který si dnes užíváme.
Další vzkaz letošních Nobelových cen za ekonomii jako by mířil konkrétně do Spojených států. Jejich nynější politická reprezentace komplikuje situaci tamním vysokoškolským studentům a učitelům z jiných zemí. Přitom právě takovými „náplavami“ jsou i dva ze tří letošních laureátů: Mokyr (původně Holanďan, dnes působící v Chicagu) a Howitt (původně Kanaďan, dnes působící v Providence).
Třetí oceněný, Aghion, je pro změnu zajímavý tím, že v dlouholeté plejádě nositelů této ceny působících v USA je jednou z mála výjimek: jeho domovské instituce jsou v Paříži a Londýně.
