Chtěli někam, kde bude levně a klid, ale jen kousek do kina

Život na venkově se stal hitem v Libereckém kraji. Profitují z toho vesnice v okolí velkých měst.

Městskou hromadnou dopravou to z Šimonovic do Liberce trvá asi patnáct minut. V obci je klid a především se zde může stavět. Podle Českého statistického úřadu se na venkov stěhuje čím dál víc lidí a Šimonovice patří mezi obce, které toho umějí využít.
Obec vzdálená necelých jedenáct kilometrů od centra Liberce je jednou z nejbouřlivěji se rozvíjejících v kraji. Zatímco v roce 2000 žilo v Šimonovicích pouhých 344 obyvatel, dnes jich mají dvakrát tolik.
„O zdejší pozemky byl vždy velký zájem. V roce 2003 jsme je proto odblokovali změnou územního plánu tak, aby se na nich dalo stavět,“ vysvětlila starostka obce Leona Vránová.
Za velmi krátkou dobu se obec zalidnila a dnes už musí snahy těch, co chtějí stavět, regulovat.
„Nutíme je uvažovat nad tím, co postaví. Jinak by tu za chvíli nebylo nic jiného než rodinné domky či byty. Sami jsme přitom rozjeli projekty na výstavbu nové kanalizace a chodníků kolem hlavní silnice. Do budoucna chystáme stavbu polyfunkčního domu s obchody a službami,“ potvrdila Vránová.
Podobný boom zažila v posledních letech také Horní Libchava na Českolipsku. Když se stal Pavel Černý v roce 1998 poprvé starostou obce, žilo v ní 303 obyvatel. Horní Libchava ale získala od pozemkového fondu lokalitu vhodnou k výstavbě rodinných domků a počet jejích obyvatel se postupně zdvojnásobil.
„Vybavili jsme je inženýrskými sítěmi a na pozemcích brzy vyrostly rodinné domy. Lidé to nemají do České Lípy daleko a dnes je pomalu jednodušší splácet hypotéku než platit nájem,“ řekl Pavel Černý.

Hostinský z Vlčetína

Na vesnici přivedla Tomáše Pavla jeho profese. Hledal práci s ubytováním a ve Vlčetíně na Českodubsku jí našel. Starosta potřeboval do opuštěné hospody hostinského. Práci vzal a na vesnici už zůstal.
„Chtěli jsme s přítelkyní odejít z domova a osamostatnit se. Nejprve jsme to zkoušeli v Českém Dubu. Tam jsme strávili asi rok. Pak se nám naskytla šance ve Vlčetíně. Dnes už tu žijeme šestým rokem,“ vysvětlil sedmadvacetiletý hostinský.
Obchody letos sice moc nejdou. Hospodu zatím ale uživit dokáže, a tak o návratu do rodného Liberce vůbec nepřemýšlí. Ve Vlčetíně je spokojený. Na vesnici mu podle jeho slov nic nechybí.
„Snad jenom taxi a noční život,“ dodá vzápětí. Mezi místní zapadl. Ve Vlčetíně má i většinu přátel. Do Liberce tak jezdí většinou jenom za rodinou nebo na nákupy. Vlčetín podle něj spojují především hasiči.
„Na akcích, které pořádají se většinou schází celá vesnice. Jen díky nim tu zatím nechcípl pes. Občas sice létají stoly, lidé se ale navzájem znají a když si druhý den uvědomí, že to přehnali, je zase všechno v pořádku,“ usmál se Pavel.

Maminka ze Šimonovic

Z města se Eva Jermanová odstěhovala v roce 2002 protože hledala klid. Po několikaměsíčním hledání se jí zalíbil byt v Šimonovicích, a tak ho koupila.
„Nebyl drahý. V obci navíc ještě nebylo tolik lidí jako dnes,“ vzpomíná dnes na svůj příchod Jermanová.
V té době jí v Šimonovicích nic nechybělo. Žila sama, nakoupila si pár věcí ve městě a užívala si klidu. Změna přišla až s narozením dětí.
„Dnes už mi tu spousta věcí chybí. S dětmi je všechno mnohem komplikovanější. Bez auta si ani nenakoupím a v obci není krám,“ svěřila se sedmatřicetiletá matka dvou dětí.
Vadí jí, že v obci nejsou chodníky ani pískoviště, kde by si mohly hrát. Ona sama je navíc zklamaná z toho, že přišla o svůj klid. Do Šimonovic se totiž v posledních letech přistěhovalo mnoho nových lidí a z obce se stal rušný satelit.
„Je tu najednou hrozný provoz. Když mi před týdnem málem vběhla dcera pod auto, uvědomila jsem si, jak moc se to tu změnilo. Takové to tu dřív nebývalo,“ vysvětlila Jermanová. S rodinou ji to táhne zpět do Liberce. Nové bydlení si ale zatím nehledá. Minimálně do doby, než půjdou děti do školy.

Bankéř z Mníšku

Petr Melíšek vyrůstal na sídlišti v centru Liberce, nedaleko hotelu Česká Beseda. Tam se seznámil se svou stávající manželkou, která bydlela jen o pár vchodů dál. Pracovali v bance a každý den se starali o několik různých klientů. Domů chodili unavení a v panelákovém bytě si prostě nedokázali odpočinout. Před osmi lety se proto rozhodli, že z města odejdou.
„Měli jsme psy a chtěli s nimi chodit ven. Na sídlišti ale nebylo kam. A tak jsme chodili na letiště. Což byla zase velká časová ztráta. Nebavilo nás ani poslouchat souseda, jak sleduje televizi. Tak jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybychom se odstěhovali někam, kde budeme mít klid a pohodu a zároveň to nebude daleko do kina či restaurace,“ vzpomíná dnes Melíšek.
S manželkou si proto udělali kolem Liberce pomyslný okruh, kam až by byli ochotní jít, a začali hledat po realitních kancelářích. Ve hře byli Jeřmanice nebo Dlouhý Most.
„Obešli jsme několik domů a nakonec zakotvili v Mníšku,“ poznamenal Melíšek. V novém bydlišti si rodina z Liberce brzy našla nové přátele a letos se dokonce rozhodla svůj dům prodat. Z Mníšku, ale Melíškovi odejít rozhodně nechtějí.
„Díky dobrým sousedským vztahům si na protější stráni stavíme nový dům. Narodily se nám dvě děti, a tak jsme museli trochu změnit dispozice našeho bydlení,“ vysvětlil osmatřicetiletý bankéř. Bydlení na venkově si nemůže vynachválit. „Člověk, který žije v paneláku, si nedokáže představit ten příjemný pocit, když může během léta snídat, obědvat a večeřet na terase před domem, obklopen přírodou. Konečně jsme zase díky tomu získali pocit, že se zase dokážeme dobít energií, kterou ztrácíme v práci,“ zasnil se Melíšek.