Čím těžší trať, tím lepší, tvrdí nejlepší český slalomář Filip Trejbal | E15.cz

Čím těžší trať, tím lepší, tvrdí nejlepší český slalomář Filip Trejbal

Kateřina Čechová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Slalomář Filip Trejbal je v zápřahu světového poháru. Pivo s kamarády musí vynechat.

Rodáka z Rokytnice nad Jizerou a juniorského mistra světa ve slalomu z roku 2005 si není možné splést. Filip Trejbal má uhrančivý úsměv a vousy, které v cíli závodu mnohdy připomínají dva rampouchy.

Člen sportovního klubu Dukla Liberec je jedním z nejlepších českých slalomářů.

Narodil jste se s lyžemi na nohou, jak se říká o lidech z Krkonoš?

V Rokytnici nad Jizerou, kde jsem se narodil a bydlím, lyžuje odmala snad každé dítě. Na lyže mě rodiče postavili hned, jak jsem se dokázal udržet na nohou. To mi byly asi dva roky. Pak jsem je vlastně už nesundal. Pořád jsem jezdil, závodil a závodil, až jsem to dotáhl do fáze, kdy mě lyžování živí.

Dokážete si představit, že byste každé ráno vstal v šest, vyrazil do práce, v pět se vrátil a druhý den nanovo?

Ono to tak v podstatě je. Rozdíl je v tom, že nad sebou nemám žádného šéfa, ale třeba dneska jsem vstal v sedm, šel jsem zařídit letenky, na trénink, najíst se, na focení, rozhovor, trénink a pak mě čeká večeře- Takhle nějak probíhá každý den. A většinou to tak je i o víkendech. Kamarádi mi třeba v pátek řeknou: Tak my jdeme na pivo. A já řeknu: Tak si to užijte, já musím ráno v osm do posilovny. Už si nemůžu dovolit takhle blbnout. Večer v hospodě by znamenal jeden zabitý tréninkový den.

Takže máte přísnou životosprávu. Jak vlastně vypadá jídelníček profesionálního lyžaře?

Jsou to hory jídla. Je potřeba jíst hodně výživně. Snažím se přizpůsobovat stravu konkrétní aktivitě. Když chodím do posilovny, musím jíst hodně masa, když mám nějaký vytrvalostní trénink, jsou to hlavně cukry. Nemám čas si vařit, ale když to jde, jím nejradši doma. Když jsme někde venku, stravujeme se jen v restauracích.

Mohl by podle vás dělat tenhle sport vegetarián?

Těžko říct, třeba holky tolik masa nejedí. Ale na druhou stranu je fakt, že lépe jezdí většinou ty, které nemají žádné ty holčičí móresy. Myslím, že ve stravě profesionálního sportovce je maso nezbytné. Bílkoviny se dají samozřejmě přijímat i z jiných potravin, ale je asi schůdnější sníst pořádný krvavý biftek, který umí skvěle připravit moje přítelkyně Káťa, než kilo špaget.

Jak vypadá váš běžný zimní pracovní den?

Za těch pět měsíců od listopadu do března odjedeme přibližně čtyřicet až padesát závodů, takže je to hlavně spousta cestování - Norsko, za pár dní Francie a tak. Jinak ale děláme jen čtyři věci: trénujeme, jíme, odpočíváme, závodíme.

Trénujete celý rok. Máte někdy vůbec nějakou dovolenou?

Není na ni moc času, ale většinou si ji bereme hned po sezoně. Je potřeba se dát dohromady tělesně i duševně. Nemusí se to zdát, ale při lyžování je mozek pořád v zápřahu. Jakmile přestane fungovat hlava, většinou vypadnete. Když už mám tu dovolenou, jezdím jedině k moři. Teplo a klid, to je moje. Tam si lehnu a za týden vstanu. Pak začne všechno zase znova.

Řekla bych si, že musíte milovat sníh, když jste profesionální lyžař. Jste ale radši, když není?

Vlastně jsem fakt rád, že letos pořádně ještě nenapadl. Po těch letech už mám ke sněhu averzi. Prostě všeho moc škodí. Na jaře už toho mám většinou plné zuby. V létě ale jezdíme trénovat na ledovce do Rakouska, Švýcarska, případně, když jsou peníze, i do Jižní Ameriky nebo na Nový Zéland. Pak když tady v žabkách a kraťasech nakládám do dodávky stohy lyží, připadám si jako blázen.

Kolik párů lyží jako profesionál spotřebujete? Je to třeba jako s golfovými holemi - na každý ťuk jiná hůl?

Za sezonu odrovnám asi tak deset až patnáct párů lyží. Stává se, že prostě hned na prvním závodě trefím kámen a je po lyžích. Nedávno se mi dokonce podařilo je zlomit. Životnost jednoho páru, když se nestane nic nečekaného, je tak dva měsíce. Užíváním klesá kvalita. Někteří lyžaři používají třeba různé lyže na určitý profi l nebo sníh. Já ne, vezmu si jedny a na nich jezdím všechno, dokud neodejdou. Profesionální lyže jsou úplně něco jiného než turistické. Je to jako srovnávat papírovou vlaštovku a tryskáč. Rekreačnímu lyžaři by třeba moje lyže přišly neovladatelné.

Profesionální sport vyžaduje neustálé cestování. Jezdíte autem, nebo převládá letadlo?

Když je to do třinácti set kilometrů, tak to zvládáme autem. Není to ale úplně nejpohodlnější. Docela často sám řídím, protože jsem se svojí tělesnou konstrukcí dost neskladný a v autě se prostě nevyspím. Když mě ale čekají závody, tak se nesmím moc unavovat, takže řídí někdo jiný. Ale lehnout si nemůžu, takže stejně pak vystupujeme z auta všichni ohnutí do pravého úhlu. Musíme ale pořád řešit peníze. Letenky jsou strašně drahé a sehnat v dnešní době sponzory není zrovna jednoduché.

Když zkombinujeme vrcholový sport a neustálé cestování, dostaneme pěkný záběr pro organismus. Jak dlouho se to dá vydržet?

Dá se říct, že tělo profesionálního sportovce má tak o polovinu kratší životnost než u normálního zdravě žijícího člověka. Slalomové disciplíny jsou spíš pro mladé kluky do třiceti let, takže si myslím, že před sebou mám ještě tak šest let, pak už to nepůjde. Je běžné, že lyžaři pak začnou jezdit spíš rychlostní disciplíny, sjezd, skicross. Často přemýšlím, co bude po třicítce, ale nějak nemám jasnou představu. Někdy mám lyžování plné zuby, takže bych si představoval spíš něco, co s tím nemá nic společného.

Ve vaší blízké budoucnosti je zimní olympiáda v Soči. Budete se na ni nějak speciálně připravovat?

Ne. Podle mě je olympiáda jen velký komerční cirkus pro lidi. Pro mě je daleko hodnotnější světový pohár. Tam závodí všichni, výběr na olympiádu je vlastně do vysoké míry náhodný. I výsledky podávají dost zkreslený obraz o realitě. Třeba Rakušani jsou na olympiádách pod obrovským tlakem a obvykle to skončí nějakým průšvihem, ačkoli v poháru ostatní válcují. Naproti tomu Američani mají olympiádu i celé lyžování o dost víc na háku, jsou v klidu, a podle toho pak vypadají jejich výsledky. Myslím, že nejen pro mě je lepší závodit v klidu než v takovém rambajzu, jaký je na olympiádách.

Stíháte při závodech vnímat ten humbuk okolo?

Když stojím nahoře na svahu, tak musím okolí totálně vypnout. Pustím hlavu na plné obrátky, ale to, co se děje mimo sjezdovku, nevnímám. Jenže závody nejsou jen ten moment na trati. Někdy bývá závodiště tak natřískané, že nám trvá půl hodiny protlouct se vůbec na start. Někteří diváci berou závody jako bezva příležitost se opít a zařvat si, což bývá fakt nepříjemné.

Chování publika je jednou z podmínek, které se mohou promítnout ve výkonu sportovce. U lyžování je to ještě doplněno o počasí, stav a profil sjezdovky a další věci. Dá se vůbec dopředu odhadnout, jak by mohl závod dopadnout?

Je to určitě těžší než třeba u atletiky. Tady ani nejde říct, jestli je lepší jet na začátku, nebo spíš později. Povrch sjezdovky se může měnit během chvíle. Velkou roli hraje vítr, viditelnost, mlha, typ sněhu… Já říkám, že je to vždycky takové ententýky. Každému sedí něco jiného, i když je lyžař sebelepší, může ztratit koncentraci a vypadnout. Stává se to často těsně před cílem. Člověk se neubrání pocitu, že jel dobře, už před sebou vidí málem zlato a zvoře to. Já u sebe třeba sleduju takový paradox, že bývám nejlepší na těch tratích, kde to ostatním nejde. Čím těžší trať, tím líp pro mě. Jedny z mých nejoblíbenějších sjezdovek jsou ve Schladmingu. Je to tam hodně prudké, ale naučil jsem se to a už nemám problém.

Na závodech stavějí trati losovaní trenéři. Je nějaký styl, který vám víc sedí? Poznáte, kdo trať stavěl?

Podle stylu trati se nedá poznat, kdo ji stavěl. Moderátoři někdy říkají: Záhrobský mohl dnes postavit trať Šárce přímo na míru, ale to je přehnané. Specifikum má ale třeba Kostelič. Naschvál staví takové tratě, aby se v nich mohl člověk ztratit. Říká, že lyžaři nesmějí být blbí. Občas se mu ale v jeho bludištích ztratily i jeho děti Janica s Ivicou. Myslím si, že je to ale zbytečné. Samotná jízda je natolik mentálně a fyzicky náročná, že vymýšlení zapeklitostí je nesmysl.

Lidem jste se vryl do paměti nejen svými lyžařskými úspěchy, ale i nezaměnitelnou image. Snažíte se tím zastrašit soupeře?

Tak to vůbec ne. Nosím to tak už dlouho a teď je to spíš ze setrvačnosti. Občas je to dost otravné, protože v tom neustálém mrazu a větru se ty vousy prostě vzbouří a trčí mi všemi směry. Dřív jsem to řešil voskem, ale lyžaři nejsou fotbalisti, aby se pořád starali vzhled. Proč by taky měli, když jsou většinu roku navlečení v kombinéze a helmě.

Poslední závody vám příliš nevyšly, čím to?

V Americe se mi nevedlo. V italské Alta Badii jsem byl na svěťáku šestnáctý. Podmínky jsou teď pro mě nepříznivé, nemrzne a je měkko. Navíc jsem se cestou do Ameriky nachladil a až do Vánoc se mě to drželo.

Jaký vás čeká program?

Do konce ledna mám ještě tři slalomy ve světovém a taky v evropském poháru. Mám za sebou Wengen, v neděli 22. ledna mě čeká Kitzbuehel a pak Schladming.

FILIP TREJBAL

2005 1. místo na mistrovství světa juniorů (slalom), 17. místo na mistrovství světa (slalom)
2007 16. místo na mistrovství světa (slalom), 1. místo na mistrovství republiky
2010 28. místo na zimních olympijských hrách (superkombinace)
2011 4. místo v evropském poháru (slalom), 33. místo ve světovém poháru (slalom)

Autor: Kateřina Čechová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video