Čím víc stárnu, tím jsem mladší, říká nejsympatičtější babička z Liberce | E15.cz

Čím víc stárnu, tím jsem mladší, říká nejsympatičtější babička z Liberce

Marie Šimice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V konkurenci 575 babiček si sympatie diváků i poroty získala žena z Liberce. Chlubí se titulem Sympatia ze soutěže Missis Eurobabička 2011.

Kdo by čekal stařenku s hůlkou, byl by překvapený. Jana Fialová je energická dáma, která veršuje a tančí rokenrol. Je jiná než ostatní ženy v důchodovém věku, nestěžuje si. Celý život tvrdě pracovala. Sama o sobě s nadsázkou říká, že čím je starší, tím víc mládne. Kolik je jí let ale říci nechtěla. Hlavní cenu v soutěži sice nezískala, cena sympatie ji ale těší neméně.

Jak jste se o soutěži dozvěděla?

Před třemi lety jsem viděla v televizi pořad, ve kterém vystupoval pan Tauchman, ředitel soutěže Eurobabička. Překvapilo mě, že se vůbec něco takového pořádá. Mám pocit, že dnešní mladí si myslí, že pokud má někdo na krku více křížků, nepotřebuje žít naplno. Přišlo mi úžasné, když lidé vyššího věku mají možnost ukázat, že se jedná o pouhé předsudky.

Přihlásila jste se do soutěže sama?

Abych se sama zapsala, na to jsem odvahu neměla. Přihlásila mne jedna z mých dcer.

Co musí člověk splňovat, pokud chce bojovat o titul Eurobabičky?

Kritériem pro účast je mít alespoň jedno vnouče a věk nad padesát let. Já mám vnoučata tři. Dva kluky, ti jsou už větší, a rok a půl starou holčičku. Právě s ní jsem byla přihlášena. Netušila jsem, že soutěž bude tolik náročná. Organizátoři také pořádají klání o titul Eurodědečka. Pánové proto nemusí být smutní a mohou se také zapojit.

Co bylo nejtěžší?

Hlavně úvodní casting a pak semifinále. Na začátku jsem zaujala vystoupením se svou vnučkou. Měly jsme spolu připravenou módní přehlídku šatů a klobouků. Nejtěžší pak pro mne byla pantomima. Tématu „Co byste dělala, kdybyste byla přistižena při nevěře“ se všechny soutěžící chtěly vyhnout. Jejich přání se splnilo, los padl na mne. Náročnou scénku beze slov jsem nakonec zvládla. Pojala jsem ji jinak.

Jak?

Muži, když jsou přistiženi při nevěře, tak většinou bývají velmi suverénní. Při svém výstupu jsem se snažila o totéž. Kupodivu mi to asi vyšlo, protože i když se mnou lomcovala tréma, nikdo to nepoznal. Tedy alespoň porotci říkali, že vystoupení bylo velmi samozřejmé, beze stopy nějakého zaváhání.

Jaké disciplíny si na vás organizátoři nachystali?

Dostaly jsme měsíc na přípravu vystoupení. Věděla jsem například, že budeme muset rozesmát smutnou princeznu. S tím mi pomohl dramaturg místního divadla, který mi dal několik dobrých rad. Rozhodla jsem se vystoupit jako ježibaba, která princezně namíchá kouzelný veselý lektvar. Nejsem typ, co se rád předvádí, a tak jsem si vždy před každým výstupem musela představit, jak by to asi pojala moje oblíbená herečka Jiřina Bohdalová. To mi nesmírně pomáhalo. Každá ze soutěžících měla také předvést rozhovor s další účastnicí soutěže. Jednou v roli reportérky a podruhé jako tázaná. Ze šestnácti semifinalistek jich postoupilo do finále deset. Pro takový případ jsme měly mít připravený vtip a volnou disciplínu. V té jsem si zvolila tanec. Vzala jsem to zodpovědně a připravovala se v taneční škole. Samotný výstup v rytmu čači a jivu jsem si opravdu užívala. Následovala scénka s fingovaným teenagerem, kterého hrála vítězka z minulého ročníku. Kladla nám provokativní pubertální dotazy, na které jsme měly reagovat. Soutěžní část finálového večera uzavřela módní přehlídka. Předváděly jsme na míru ušité originální modely.

Setkala jste se s rivalitou mezi soutěžícími?

Soutěž byla náročná a nikdo nic neponechal náhodě. O rivalitě se ale nedá mluvit. Myslím, že jsme všechny věděly, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Prožily jsme spolu hodiny plné legrace. Spíš jsme si vyměňovaly zkušenosti a bylo to moc fajn. Na pár dní jsme se staly kolektivem, kde jsme si všechny pomáhaly. Dokonce se těšíme na další ročníky,.

Co vám prolétlo hlavou v okamžiku vyhlášení výsledků?

Nevěděla jsem, jestli dobře slyším. Nemohla jsem tomu uvěřit. Konkurence byla veliká a všechny soutěžící nápadité. Všechny jsou to dámy do nepohody, které by si titul zasloužily. Už jenom pro svou odvahu vystoupit a ukázat své rodině i svým partnerům, že nepatří do starého železa. Navzájem jsme si vítězství přály.

Jaké pocity vám přinesl zisk titulu Sympatia?

Hlavně uspokojení, že jsem celý ten maraton zvládla. Při závěrečném galavečeru mne totiž bolel zub a byla jsem i nastydlá.

Na co budete ze soutěže nejvíce vzpomínat?

Na báječnou a přátelskou atmosféru. Na ostatní ženy, které si již prošly kusem života. Například nikdy nezapomenu na paní, které bylo kolem sedmdesátky. Procestovala svět a teď o tom píše knížky. Na jejich vydání bohužel nenašla nakladatele. Nenechala se odradit a knihy si vydává sama. Jde jí to a má s nimi úspěch. S některými dalšími soutěžícími jsem i nadále v kontaktu.

Udržujete se v kondici?

Celý život se nevyhýbám žádné práci. Od svých dvanácti let jsem vyrůstala jenom s tatínkem, bez maminky, a tak jsem zvyklá být v životě samostatnější. Co se týká fyzické kondice, tak jsem dříve cvičila gymnastiku. Posledních třicet let se pravidelně věnuji józe. Teď v důchodu jsem to protáhla na dvě hodiny denně. Jako jogín kladu velký důraz na správné dýchání. Zdravě se stravuji a hodně chodím pěšky.

Jaký je váš názor na vrásky?

Jsou hezké a k věku patří. Člověk by si je měl hýčkat, nemá se za co stydět. Pokud někdo pomýšlí na plastickou operaci, myslím, že mu stejně nepomůže. Vrásky se časem objeví znovu. Podle mne více záleží na tom, jaký kdo je. Když je vyrovnaný a přející, jeho krása vyzařuje zevnitř. V takovém případě na počtu ani na hloubce vrásek nesejde.

Celá moje rodina. Momentálně se nejvíce věnuji vnučce. To je moje sluníčko. Také žiji jógou a turistikou. Miluji hory. Nejraději se vypravuji do Jizerek, které tu máme za rohem. Ráda mám i Krkonoše a Tatry. Často poslouchám hudbu. Pouštím si rokenrol a na něj potom tančím. Pro své potěšení si skládám verše.

Co byste si v životě ještě přála?

Převážnou část svého pracovního života jsem pobývala na katedře fyziky liberecké univerzity. Přála bych si ještě pracovat. Tentokrát ale v oblasti módy. Styl, image a oblečení byly vždy mým koníčkem. Proto mne velmi potěšilo, když mi organizátoři několik dní po soutěži nabídli možnost spolupráce na dalších ročnících Eurobabičky.

Co považujete za svůj životní úspěch?

Vychování dvou dcer. I když jsme byly samy, snažila jsem se jim dát co nejvíce své lásky. Ony v tom pokračují a předávají ji teď svým dětem. Jsem na ně pyšná.

Autor: Marie Šimice

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video