Zima už nutí choulit se lidi do teplých kabátů a z ulice se co nejrychleji schovat do tepla. Na pláni Proseku je ale i v tomhle počasí slyšet troubení slonů. Svou letošní sezonu tam zakončuje Humberto, nejznámější český cirkus, který proslavil stejnojmenný seriál podle románu Eduarda Basse. Současný ředitel cirkusu Hynek Navrátil by si s televizním principálem Martinem Růžkem mohl podat ruce. Je to cirkusák od hlavy až k patě.
Jsou legendy, kterým se v knihách postaví pomník. S cirkusem Humberto a slavným románem je to trochu zamotanější. „Můj otec si pamatuje pana Basse, když psal ten román. Jezdil s naším cirkusem, spal na balíku sena ve stáji. Pořád měl u sebe tužku a zápisník, chodil, pozoroval a zapisoval si,“ vzpomíná současný principál Hynek Navrátil.
Bass sice napsal svoji knihu podle reálného cirkusu, ale ten se ve skutečnosti jmenoval Henry. „V roce 1951 komunisté cirkusy znárodnili a zřídili tři státní - Praga, Internacionál a nás přejmenovali na Humberto,“ vysvětluje Navrátil.
Cirkusy si tak ani nekonkurovaly. „Jeden cirkus jel vždycky do východního Německa a jeden přijel od nich, další jel takhle do Sovětského svazu,“ doplňuje Navrátil.
Výměny ale cirkusům velmi pomohly, protože dodneška těží ze získaných kontaktů. „ Když sháním artisty do angažmá, využívám starých známostí. Myslím, že karta se pomalu obrací. Dříve si nás angažovali oni, teď my je,“ vysvětluje Navrátil.
Boj o jméno
Novodobá historie Humberta začala v roce 1991, kdy ho založil Hynek Navrátil se svým bratrem Bohumilem. „Po revoluci se státní cirkusy rozpadly a začalo se to vracet do původních kolejí. Každá rodina si opět založila vlastní cirkus a každý se chtěl jmenovat Humberto. Zvláště ty malé ale tohle jméno špinily,“ přibližuje Navrátil, proč se s bratrem Bohumilem rozhodli o název soudit.
„Když se rušily státní cirkusy, jejich majetek rozprodávali lidem, kteří v nich pracovali. Byla to hodně divoká doba, cirkusy různě krachovaly a bylo zvykem za koupené věci neplatit. Na to jsem nebyl zvyklý. A i když se mi ostatní divili, své dluhy jsem platil,“ zdůrazňuje Navrátil.
Poctivost se mu nakonec vyplatila. Když vypsali aukci na jméno Humberto, jednou ze vstupních podmínek byly vyrovnané dluhy. To splňovala pouze rodina Navrátilových. Značku se jim nakonec podařilo koupit za vyvolávací cenu. V roce 1993 tak vyjeli na turné jako jediný cirkus Humberto.
„Nejtěžší byly začátky. Dostali jsme například od ministerstva kultury slib, že můžeme dál využívat stará zimoviště v Počernicích. V půli sezony, když jsme byli ve Francii, se nám doneslo, že se z nich stává depozitář Národního muzea. Oni totiž ty věci měli nastrkané po různých domech, a když se do nich vrátili původní majitelé, museli se klidit. A protože jsme byli naivní a nic neměli písemně, nikoho jsme nezajímali,“ vysvětluje principál.
A tak hledali cirkusáci zázemí jinde. „Každý si musel koupit statek, které po JZD nebyly v nejlepším pořádku, připravit zázemí hlavně pro zvířata, a pak pro sebe. Moc peněz jsme neměli. Musela se složit celá rodina. Za komunistů jsem bral dva tisíce čtyři sta a z toho se našetřit nedalo,“ přibližuje Navrátil. V cirkusovém světě tak své bohaté západní kolegy dost překvapoval. „Když se mě agent v Nizozemsku ptal, jestli to mám denně nebo za představení, nedovedl pochopit, že měsíčně. Oni tam měli stejné peníze na den,“ směje se Navrátil.
Bratři se rozdělili
Humberto vedli donedávna bratři spolu. „Od letoška jsme se rozdělili, oba už jsme měli velké rodiny, a to nesvědčí programu. Takhle ho můžeme častěji obměňovat. Uvolnila se nám místa pro angažování nových umělců,“ vysvětluje Navrátil.
O cirkusu má jasnou představu. Musí podle něj být postavený na silné rodině, která něco umí a drží při sobě. „Dříve bylo zvykem, že o zvířata, stavbu, dopravu, administrativu se starali další lidé. To si dnes nemůžeme dovolit, většinu věcí si děláme sami. Z rodiny jsme tu já, manželka, dva synové a dva bratranci, potom přiangažovaní umělci z Arménie, Ruska a Německa a asi dvacet technických pracovníků. Staráme se o šedesát zvířat. Když se stěhujeme, jedeme dvakrát po patnácti vozech,“ vypočítává ředitel cirkusu.
Humberto jezdí na řadu zahraničních štací. „Snažíme se sledovat nejnovější trendy. Cirkusové disciplíny se příliš nezměnily, ale vzrůstá jejich kvalita. Pořád se vymýšlejí nové triky a stále je co zlepšovat. To je základ úspěchu,“ prozrazuje Navrátil.
Cirkusáci se podle něj potýkají s tím, že se do jejich oboru dostává čím dál více nepoctivců. „Přibylo lidí, kteří to dělají jen pro peníze. Dají vysoké vstupné, na plakátech se vychválí a naslibují různé nesmysly. Když jsou pak diváci zklamaní, je jim to jedno. Oni už si vydělali a následky ponesou ostatní. Český divák je náročný, ale dělá mu problém rozlišit jména cirkusů a počkat si na ten, který se mu líbil nejvíce,“ popisuje Navrátil.
Nadějné vyhlídky
V Česku v současnosti působí kolem třiceti cirkusů, včetně malých. „Skutečně dobrých je tak pět, dalších pět až deset je ucházejících a ostatní bych nejraději zavřel,“ usmívá se principál.
Navrátil nevidí budoucnost cirkusů vůbec černě. „Řekl bych, že zájem diváků má poslední dobou spíše vzrůstající tendenci. Lidé už jsou znudění televizí a cirkus má stále co nabídnout. Určitě přežije, jen je otázka který,“ myslí si ředitel Humberta.
Navrátil má slušnou jistotu, že bude mít pokračovatele. Oba synové jdou v rodinných šlépějích. „Nijak jsme je k tomu nenutili. S manželkou jsme si řekli, že kdyby chtěli studovat, necháme je, ale zvolili si naše řemeslo,“ říká Navrátil.
Hynek Navrátil mladší je už šestou generací cirkusového rodu. Po matce je artista a po otci drezér. Oběma disciplínám se věnuje od sedmi let, ale zdůrazňuje, že vždy bylo na prvním místě vzdělání. „Dříve jsme měli školní maringotku, kde byla tabule a lavice, bylo nás tam deset až patnáct dětí a celoročně s námi jezdil učitel. V červenci jsme pak jeli s rodiči na přezkoušení. Ale můj bratr se narodil už v moderní době, kdy školu studoval přes internet,“ popisuje dvaadvacetiletý Hynek.
Školu dokončil nedávno. Před dvěma lety si udělal maturitu. „Dnes už je mezi cirkusáky běžné, že mají střední školu,“ dodává. V otázce milostných vztahů u nich panují poměrně starosvětské tradice. „Většinou se bereme mezi sebou, s lidmi z oboru, z různých cirkusů. Je pravidlo, že žena pak následuje muže. Ale jsou i případy, kdy cirkus přijede do města a třeba artista se zakouká do dívky a ona s ním odejde,“ vysvětluje mladík.
Práce i v zimě
Opodál stojí nenápadný muž s brýlemi, leští velkou diskokouli. Je to klaun George Grigorian a pochází z Ruska. „Cirkus dělám už pětadvacet let, začal jsem v osmi. Už můj děda byl provazochodec a já jsem svoji dceru naučil žonglovat,“ říká Grigorian lámanou češtinou.
Má diplom z prestižní Moskevské cirkusové akademie. „Klaunství je profese jako každá jiná a je velmi obtížná. V civilu nejsou klauni vůbec zábavní, někteří z nich jsou morousové, ale pak vejdou do manéže a nechají tam duši,“ popisuje klaun.
Cirkusová sezona v Humbertu končí v listopadu. Jeho zaměstnanci zazimují zvířata na statku, najatí umělci odjedou domů, ale rodina Navrátilových, vyráží na vánoční turné po celé Evropě.
„Za měsíc a půl objedeme Francii, Portugalsko, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko, Německo. Vracíme se na začátku ledna, opravujeme, co se nám přes rok rozbilo. Na konci února vyjíždíme na novou sezonu. Takže celoročně děláme jenom cirkus,“ usmívá se Hynek Navrátil mladší.
Za nic by neměnil, cirkusový život má rád, i když v Česku to má těžké. „Tady se dělá všechno pro to, aby cirkusy nebyly. Musíme platit stejnou silniční daň jako kamiony dopravců, i když to, co oni ujedou za týden, my najedeme za rok. Nemáme slevy z pojistek, platíme mýtné, nemáme žádné úlevy. V okolních státech tohle není,“ tvrdí cirkusák.
O jednom je ale přesvědčený. „Cirkus je poslední romatika na světě,“ uzavírá Hynek. Přidává se k němu i jeho bratranec Alan Šulc. „Cirkus byl, je a bude!“ volá na odcházející redaktory Sedmičky.
