Člověk jde na pódium nahý, říká dvojnásobný vítěz soutěže slam poetry | E15.cz

Člověk jde na pódium nahý, říká dvojnásobný vítěz soutěže slam poetry

Karel Páral

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Olomoučan Jan Jílek zvítězil v republikovém finále soutěže slam poetry.

V absolutní špičce žánru slam poetry se v posledních letech drží olomoucký básník a performer Jan Jílek. Na sklonku minulého roku to jasně potvrdil, když už podruhé vyhrál celorepublikové finále soutěže v třeskuté atmosféře brněnské Flédy. „Před lidi předstupujete úplně nahý a ničím se v tu chvíli nepřikryjete. Na pódiu si musíte vystačit jen se slovy,“ říká Jílek o žánru, jehož popularita v poslední době strmě narůstá.

Celorepublikové finále soutěže slam poetry jste vyhrál už podruhé. Dokázal jste si i tak vítězství řádně vychutnat?

Byl to pro mě okamžik velké radosti, atmosféru na Flédě mám opravdu rád. Ale zároveň vítězství znamenalo také loučení s finále, v němž jsem byl celkem čtyřikrát. Podle nového pravidla totiž člověk, který dvakrát vyhraje celostátní finále, už nemůže soutěžit dál.

Proč?

Hlavně proto, aby se objevovali noví a noví autoři. A také aby peníze spojené s grantem na soutěž případně neputovaly pořád za stejnými lidmi.

Znamená to, že vlastně končíte s kariérou?

Naštěstí to tak vůbec není. Možná ještě před třemi lety by to znamenalo konec, protože tehdy se kromě finále nekonaly ve slam poetry téměř žádné akce. Teď už je situace jiná. Finále je jen jednou z mnoha podobných událostí, je jakousi třešničkou na dortu k zakončení roku, na které já koneckonců můžu vystoupit třeba mimo soutěž jako host. Ale kromě toho dnes už existují desítky různých exhibic, soutěže v tomto žánru na hudebních festivalech, a je možné vystupovat i v cizině. Třeba letos jsem měl asi dvacet vystoupení a dalších dvacet jsem z různých důvodů odmítl.

Z toho, co říkáte, vysvítá, že tento žánr u nás teď prožívá velký boom. Je to tak?

Nevím, jestli to nazvat zrovna boomem, ale zájem každopádně roste. Jak ze strany diváků, tak ze strany organizátorů nebo třeba majitelů klubů. A pořád si myslím, že na oné sinusoidě jsme v té stoupající polovině. U nás je to pořád někde na pomezí undergroundu a něčeho, co už je obecně známé. Každopádně lidé, kteří poprvé přijdou, se většinou vracejí.

Dá se říci, kdy a jak slam poetry vznikala?

To můžeme určit velmi přesně. Začátek souvisí s člověkem jménem Mark Smith. Tento chicagský dělník v osmdesátých letech psal poezii a navštěvoval autorská čtení, která mají v Americe silnou tradici. Byla to taková ta „klasika“ obnášející křeslo, stolek, lampu a čtení z papíru. Marku Smithovi ale na těchto čteních chyběl větší kontakt s publikem. Postrádal v nich živost a sílu okamžiku, v němž se tady a teď něco děje, a začal v Chicagu dělat věci jinak. Vymyslel také název Poetry Slam.

Takže ta dvě slova názvu měla opačné pořadí?

Stále mají. U nás je specifi cké, že se tomu říká Slam Poetry. Zatímco my máme důraz na slově poetry, v cizině je na výrazu slam, což může znamenat úder, ale tímto slovem také můžeme zjednodušeně označit onu akčnost a interakci s publikem.

Máte zkušenost ze zahraničí?

Byl jsem třeba v Berlíně na velkém slamu. Myslím, že zemí, kde tento žánr v Evropě nejvíc „jede“, je právě Německo, kde se koná čtyřicet i více slamů měsíčně. Finále tam trvá týden, letos v Hamburku na stadionu bylo pět tisíc lidí, což už mi přijde až moc monstrózní. Slamová scéna je v Německu obrovská a desítky lidí se tam živí jenom slamem a s ním spojenými aktivitami.

Rozhoduje o vítězi ohlas u publika?

To jsem zažil jenom jednou na mezinárodním slamu v Berlíně, kde skutečně měřili sílu potlesků v decibelech.

Tak by to ale správně mělo být, ne?

Teoreticky ano. Ale u nás se ujal klasický model, kdy podle velikosti akce dostanou diváci náhodně určitý počet hlasovacích zařízení, papíry s čísly od nuly do deseti, a tito lidé pak hodnotí. Posuzovat poezii a slam čísly je samozřejmě sám o sobě paradox, ale důležité je, že diváky to „vtahuje“ a cítí se být součástí akce. Ti, co nemají hlasovací lístky, můžou komentovat a různě zasahovat do dění na pódiu.

Trošku to celé připomíná sportovní událost, ke které patří adrenalin. Býváte hodně nervózní?

Fandí se tam, to je pravda. Lidé v publiku jsou ale ve svých reakcích velmi solidní, ohleduplní a slušní. Pokora i částečná nervozita ale patří k věci. Například při exhibici v Roxy, která je výkladní skříní žánru, by se v šatně dala nervozita i po těch letech, co to všichni děláme, krájet. Někdo chodí dokola jako lev v kleci, někdo se snaží vtipkovat. O to větší je katarze, když pak člověk vidí, že se vystoupení povedlo.

Jaké spatřujete největší rozdíly při vystupování performerů na slam poetry oproti například hudebníkům?

Člověk jde především na pódium obrazně řečeno úplně nahý. Je tam jenom publikum čítající pět lidí nebo čtyři sta lidí, pódium a mikrofon, a jde jenom o ta slova. Neskryje se pod hudbou nebo nějakými efekty či rekvizitami. Je tam sám za sebe a není tam nic, čím by se mohl přikrýt, když se vystoupení nebude odvíjet podle jeho představ.

Nakolik jsou vaše vystoupení dílem okamžiku, a jak moc se připravujete?

V tomto jsou přístupy jednotlivých slamerů odlišné. Pokud bych měl nějak označit svoji „dějinnou roli“ ve slamu, byla by to skutečnost, že jsem v roce 2008 vyhrál finále s předem připraveným textem, což tehdy nebylo obvyklé. Dělám to tak pořád.

Improvizace vás neláká?

Někomu to může vyhovovat. Jsem přesvědčený, že kdybychom tu teď začali improvizovat, na devadesát procent by z toho v mém případě nevzniklo nic zajímavého, s čím bych byl spokojený. Jenom bych říkal něco proto, že musím, a to rozhodně není moje parketa. Věděl jsem, že jedinou možností pro mě, jak to dělat, bylo mít připravený text na devadesát pět procent s tím, že na pódiu se vždycky něco stane.

Je vás takových víc, nebo jste v menšině?

Myslím si, že od roku 2008 se převrátil poměr těch, co mají texty připravené. Na posledním finále už byli dva nebo tři lidi, kteří improvizují a osm lidí, kteří to tam nemají nebo mají ve stopovém množství. I na exhibicích je už naprostá většina lidí s připravenými texty.

Jste ve vaší branži dobrá parta, nebo mezi vámi existuje řevnivost? Na některých záběrech vaši konkurenti nevypadají, že by vám vítězství zrovna přáli.

To byl rok 2008, kdy mě vůbec neznali. Pro všechny to bylo tak trochu něco jiného, když soutěž vyhrál člověk s připraveným, v některých recenzích se tehdy objevil dokonce výraz nabiflovaným, textem. Reakce byla vcelku vlažná, ale nic zlého v tom nebylo. S klukama, kteří jsou teď mými přáteli, jsme si to později vyjasnili. Bylo to tím, že mě neznali a prostě si mysleli, že jsem blbec. To je celé.

Teď jsou tedy vztahy dobré?

Nechci, aby to znělo pateticky, ale myslím si, že je úplně neskutečné, jakým způsobem se lidé ze slamarské špičky vzájemně respektují a jakým způsobem se k sobě chováme nejenom v roli kolegů, ale i přátel. Vždy po slamech spolu posedíme a je to strašně fajn. Scéna v Česku je malá a nezkažená nějakou závistí. Zřejmě si stále ještě prožíváme takové čisté období.

Můžou texty dobře zafungovat v knižním vydání, nebo to bez kontaktu s publikem a reakcí lidí není ono?

To je pro mě obrovské téma, protože jsem jako první a zatím jediný slamer u nás loni vydal své texty knižně. Knížka vzbudila různé diskuse na téma, jestli je to možné vydat. Na to ale já vždycky odpovídám, ať si knížkou lidé nejdřív zalistují, a pak teprve to můžou rozsoudit. Zatím je většina reakcí pozitivních. Někteří lidé mi říkají, že texty jsou tak nabité různými hříčkami, že je během představení nestihnou pořádně zaznamenat a takhle mají alespoň více času.

Už několik let se podílíte te na přípravě Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Jaká je vaše pracovní náplň?

Mám na starosti zahraniční ní hosty festivalu. Od jejich domlouvání, přes komunikaci s nimi, až po jejich pobyt na festivalu. Setkat se a strávit s nimi čas je vždycky velmi obohacující.

Máte v tomto směru nějaké pikantní zážitky?

Těch je celá řada. Opravdu pikantní zážitek kulinářského charakteru měli všichni, kteří se sešli na jednom ze závěrečných večírků festivalu. Legenda islandského filmu Fridriksson tehdy přivezla „pochoutku“ jménem hákar. Jedná se o žraloka, jehož maso rybáři po ulovení zakopou na půl roku pod zem a až poté je nakrájí na kousky, jedí a zapíjejí pálenkou. Reakce na večírku na tento pokrm byly velmi různorodé. Nikdo se sice nepozvracel, ale někteří to samozřejmě nebyli schopni jíst. Našli se ale překvapivě i tací, kteří si nandali třeba dvacet kousků a jedli to jako arašídy.

Na posledním festivalu byl legendární filmař a hudebník Emir Kusturica. S kapelou tam odehrál i koncert, z něhož byli fanoušci nadšení. Jaké to bylo z pohledu organizátora?

Místy to připomínalo nějaký kusturicovský film. Už první setkání se odehrálo velmi zajímavě a trochu dramaticky. Spoluhráči z Kusturicovy kapely jeli autobusem, zatímco on sám letěl spolu s dalšími pěti lidmi letadlem. Tak jsme je jeli přivítat na letiště do Kunovic, kde měli přistát.

A přiletěl Kusturica, kam měl?

Čekání na letadlo zase trochu připomínalo scénku z filmu Vesničko má, středisková. Měli jsme zprávy, že letadlo má zpoždění, proto jsem se snažil domluvit s člověkem na věži. Ten ale říkal: Pánové, tož já tady su maximálně do šesti, pak du dom na večeřu. Měli jsme obavy, že pokud se letadlo ještě více zpozdí, nemusel by Kusturica třeba ani přistát. Vše ale nakonec naštěstí dobře dopadlo.

RABBIJÁT (Báseň, kterou složil Jan Jílek pro Sedmičku)

Nebulvární plátek na divoko
a Sedmička vinna?
Kdo bez vína jsi,
hoď žlučníkovým kamenem.
Slam je šém
a Golem a Golem
šémem šlem.

CO JE SLAM POETRY

* Je to soutěž na pomezí poezie a divadla, při níž autoři přednášejí v časovém limitu svůj vlastní básnický výtvor před diváky, s nimiž komunikují a nemají přitom k dispozici žádné rekvizity.

JAN JÍLEK

* Pochází z Hradce Králové, nyní žije v Olomouci.
* Vítěz českého finále slam poetry v letech 2008 a 2011.
* Účinkoval na desítkách slamů v Česku, Německu, Rakousku, Polsku a na Slovensku.
* V roce 2010 vydal první slamovou sbírku české scény s názvem Jan jí lilek.
* Pracuje jako hlavní dramaturg filmového festivalu Letní filmová škola a manažer akvizic Asociace českých filmových klubů.
* Je doktorandem na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci .

Autor: Karel Páral

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video