„To není fér,“ stěžují si často děti už zhruba od tří let. V tu chvíli vědí přesně, co mají na mysli, avšak při bližším zkoumání to vůbec tak jasné není. My dospělí na tom nejsme jinak. Co znamená „fér“? Spravedlnost? Rovnost? Anebo je to cosi jako hinduistická karma, tedy pravidlo „každému, co si zaslouží“? Zřejmě od všeho něco, ale u každého v jiném poměru. A v tom spočívá neférovost světa.
Odpověď na naši otázku komplikuje jistý slon. Právě tento zoologický příměr si zvolil legendární americký psycholog Jonathan Haidt pro svou definici „morálky lidské mysli“. A o morálku tu jde především. V knize Morálka lidské mysli (Righteous Mind) přirovnává individuální morálku k souboru „chutí“, tedy ke smyslovému vnímání, jež máme vrozené a s nímž rozum moc nesvede. Stejně jako jezdec na slonu moc nesvede se zvířetem pod sebou. Musí se s jeho pohyby smířit, přesto se je okolí pokouší vykládat tak, jako by byl jejich původcem. To dělá i rozum s naším morálním přesvědčením. Nevěříte?
Přiřaďte tedy relevanci následujícímu sdělení: „Muž je hlavou rodiny, a pokud to shledá správným, může svou ženu uhodit.“ Většina dnes žijících Čechů by takový výrok shledala nerelevantním, patrně i nemorálním, většina jejich předků ale naopak celkem relevantním, normálním, morálním, správným – dnešním slovníkem „férovým“. A zřejmě i většina obyvatel dnešní Asie a Afriky. Jistou míru nutkání souhlasit by pocítila i většina zastánců „tradiční rodiny“, i kdyby je nakonec odradila formulace výroku. Proč? Protože „tradiční rodinu“ nejčastěji hájí konzervativci, kteří si více než ostatní cení „autority“, „loajality“ a „posvátna“: tří z „chuťových pohárků“ teorie morálky Jonathana Haidta.
„Fairness“ čili férovost je jedním z klíčových slov jeho knihy. Zásadní je totiž stejným dílem pro konzervativce, liberály i libertariány, zjistil Haidt. Jenže pro každou z těchto skupin z jiných důvodů! Zatímco liberálové si fairness nejčastěji spojují s „újmou“ (situacemi, kdy někdo někomu ubližuje) a rovností (před zákonem i v počtu příležitostí), konzervativci mnohem více s proporcionalitou (čili pravidlem „tit for tat“ – něco za něco). U konzervativců se v testech projevuje tendence k menší míře empatie, u liberálů zase k tomu, být slepější k situacím, kdy někdo někoho využívá, případně zneužívá systém.
Tento příkop ve vnímání různých lidí dlouho nebyl na první pohled pozorovatelný, neboť světový řád v podstatě budovali libertariáni. To jsou lidé hodnotově liberální (LGBT i tradiční rodina je nechávají v klidu), ekonomicky však konzervativní (chtějí co nejmenší stát a co nejméně zásahů institucí do života). Vědním disciplínám libertariáni v podstatě vnutili termín „homo economicus“, jako by to bylo boží zjevení. Začalo to v roce 1976 knihou Sobecký gen od Richarda Dawkinse a vrcholí v současnosti vlnou populismu, který v podstatě dělí lidstvo jen na pracující jedince a příživníky.
Existuje vůbec sobecký gen?
„Homo economicus“ se v zásadě chová jako zákazník v supermarketu, při každém rozhodnutí si dává načas, aby cena odpovídala kvalitě statku. A cenu lze v jejich světě vyčíslit téměř u všeho, od housky v krámě přes něčí jméno po přírodní bohatství včetně živých tvorů (a nakonec i lidí). K tomuto chování „člověka ekonomického“ nutí geny, jež by se bez podobného rozhodování prostřednictvím přirozeného výběru vůbec nerozšířily, čímž se kruh uzavírá a replikuje. Biologové si tak v 70. letech podali ruce s ekonomy a vytvořili univerzální formuli, jíž se dá vysvětlit fungování celého světa.
Neoliberální příběh o „osvobození člověka“ (rozuměj schopného a nadaného jedince) ze „spárů neschopných“ (rozuměj států a institucí) doplnily brzy nato televizní reality show, které předváděly ty nejhorší stránky lidské povahy. Kolovalo rčení, že znásilňovaná žena by měla volat „Hoří!“, protože jinak jí nikdo nepřiběhne na pomoc. Počátkem 20. století se mýtus o sobeckém jedinci zdál nepřemožitelným, pojem „altruismus“ se především zásluhou Ayn Randové, vrchní ideoložky neoliberálů, stal symptomem lidské naivity. V celém tom příběhu neseděla jen jediná věc. Chybělo vysvětlení následující otázky: Proč se altruistické geny vůbec šíří?
Něco za něcoKoncept „tit for tat“ čili reciproční altruismus. Výraz pochází z nizozemštiny a znamená „něco za něco“. Lidský život je řada příležitostí ke vzájemně výhodné spolupráci. Pokud je využíváme vhodně, můžeme prostřednictvím spolupráce s ostatními zvětšit koláč, o který se s nimi nakonec podělíme. Sousedé si vzájemně hlídají domy a půjčují si nářadí. Kolegové za sebe zaskakují v zaměstnání. Naši předkové se museli po miliony let potýkat s adaptačním požadavkem na to, aby tyto výhody získávali a zároveň se nenechali od ostatních zneužívat. |
Proč se lidé tak často chovají vysloveně altruisticky i vůči úplným cizincům, tedy jedincům mimo svůj „kmen“ či skupinu? Dlouho to byla největší hádanka v dějinách úvah o evoluci, kterou nevyřešila ani teorie recipročního altruismu. V přírodě je totiž princip „tit for tat“ poměrně vzácný. Zoologové si povšimli, že „homo economicus“ vlastně nejlépe popisuje šimpanze – u těch se nikdo z cizí tlupy nabídky jídla či noclehu nedočká. Marně byste též hledali druh primátů, u kterých dva jedinci chytí jednu kládu každý za jeden konec a někam ji odnesou. Homo sapiens prožil 95 procent svého vývoje (až do zemědělské revoluce) v egalitářských tlupách velmi obezřetných vůči alfa samcům, přičemž členové tlupy se dělili téměř o vše a s ostatními tlupami válčili překvapivě málo často. Teorie sobeckého genu, podle něhož se živočich chová jen tak, aby vzniklo co nejvíce kopií jeho genů, má u našeho druhu očividně vážné trhliny.
Murphyho cynik
Jeden z raných Murphyho zákonů, které u nás pravidelně zveřejňoval podivuhodný časopis 100+1 zahraniční zajímavost, zněl zhruba takto: „Moudrý člověk je rád, když objeví pravdu, hlupák je nejšťastnější, když objeví podvod.“ Jak si vysvětlíme dále, tato věta byla ve skutečnosti symptomatická. Napsal ji liberál pro liberály, aby s její pomocí očernil konzervativce. Počátkem minulé dekády bylo velmi módní zveřejňovat v populárních psychologických časopisech škálované „testy cynismu“. Čtenáři byli vyzýváni, aby souhlasili či nesouhlasili s výroky typu „člověk je člověku vlkem“, „nejlepší je vůbec nespoléhat na ostatní“, „většině lidí se nedá důvěřovat“, „pokud mi někdo činí laskavost, má nejspíše postranní úmysly“ či „kdyby lidé měli na vybranou, konali by spíše zlo než dobro“. Autor tohoto textu stejné otázky kladl i v různých facebookových skupinách a narazil na překvapivě málo souhlasu. Dokonce i silní konzervativci měli dost empatie, aby k podobným prohlášením pocítili vnitřní odpor.
Altruismus sice pro některé zůstává vysmívanou vlastností, společnost si ho však očividně velmi cení. Po každé katastrofě se mnozí z nás cítí jako altruisté, ačkoli vlna nadšení pro pomoc postiženým nemívá dlouhého trvání. Jako druh v sobě totiž máme něco, čemu Haidt říká „včelí složka naší přirozenosti“. Ta nám pomáhá spojit se k boji v případě, že je zvenčí ohrožen celý úl. Naše „úlovitost“ však může dopadnout i na různé skupiny slabých (etnické menšiny, LGBT, nezaměstnaní a podobně), pokud včelstvo ve volbách usoudí, že se chovají jako „včely sabotérky“.
Efektivní altruismusAltruismem, ale takovým, který skutečně pomůže a nestojí jen na dobrém úmyslu, se zabývá také mladý filozof William MacAskill v knize Dobré úmysly nestačí. Jeho koncept „efektivního altruismu“ je praktický, na exaktním základě postavený přístup, jak pomáhat bez ohledu na výši zdrojů a jak horlivou snahou nenadělat víc škody než užitku. Často chceme přispět na „dobrou věc“ – opravdu však naše peníze či vynaložené úsilí pomohou? Proč je lepší zvolit jinou dobročinnost než pomoc při živelních pohromách? Je skutečně nemorální nakupovat zboží z „robotáren“? Inspirovat se odpověďmi na tyto a další otázky je možné nejen v autorových knihách, ale i na effectivealtruism.org. |
Včela filantropická
Náš úl má i své speciální „včely altruistky“, totiž mecenáše. Ti provozují filantropii většinou v upřímné snaze napravit neférovost světa, ovšem každý podle své vlastní definice férovosti. Filantropie bývá překvapivě často kritizována ekonomy a sociology, neboť podle nich neřeší strukturální problémy, odklání pozornost od vážnějších nerovností a v konečném důsledku upevňuje svět v současné podobě. Avšak u veřejnosti je filantropie stabilně populární. Když se David Cameron nebo Barack Obama pokoušeli změnit její fungování a omezit daňové odpisy, narazili na odpor nejen mecenášů, ale i mainstreamového tisku.
Příběhy o spáse
Filantropie nabízí vlastní verzi příběhu o spáse lidstva. Už jsme jich slyšeli několik. Po staletí měly ustálenou podobu: svět upadne do nepořádku, který způsobily mocné síly pracující proti zájmům obyčejných lidí. Jedinec či skupina se proti těmto silám vzbouří, bojují s nimi, v nerovném zápase je porazí a nastolí pořádek. Lidé jsou spaseni.
Takové dva příběhy jsme tu měli i ve 20. století, píše biolog a autor George Monbiot v knize Out of the Wreckage. První příběh byl sociálnědemokratický a vyprávěl asi toto: „Svět upadl do velké hospodářské krize, kterou vyvolala mocná a sobecká buržoazie. Ta kořistila světové bohatství a taháním za nitky ovládala i politiku, což vedlo ke zbídačení pracujících lidí. Ti se spojili pod jeden prapor, zbavili elity jejich majetku a zavedli pořádek ve formě paternalistického státu, který se stará o blaho každého pracujícího.“
Po tomto levicovém příběhu spásy ovšem přišel neoliberální příběh, který vypráví něco docela jiného: „Svět upadl do chaosu následkem kolektivistických tendencí příliš mocného státu, státního plánování a sociálního inženýrství. Schopní a nadaní jedinci ztratili svobodu a příležitosti. Spojili se proto, aby mobilizovali sílu trhu a osvobodili podnikavé lidi z otroctví. Zavládla rovnováha, neboť svobodný trh bez přívlastků garantuje prosperitu pro každého, kdo se snaží uspět. Dostatek kapitálu navíc pomáhá obyčejným pracujícím, neboť příliv zvedá všechny lodě v přístavu.“
Neoliberálním příběhem žil západní svět od konce 70. let a žije jím vlastně dodnes. Vítězství laissez–faire mimo jiné znamená, že pro politiky je velmi obtížné podniknout účinné kroky na ochranu zemědělské půdy nebo bohatství oceánů – pro neoliberály jsou půda i mořská fauna jednoduše surovinou, kterou lze kvantifikovat jako kapitál. Klimatická změna je pouhou daní za ekonomický růst. Spalování fosilních paliv lidé jednoduše vyžadují svými nákupními preferencemi, v čemž jim žádný opravdový demokrat nemůže bránit.
Instant karma
Populisté jsou dnes zase tak úspěšní proto, že se velmi šikovně strefili do Haidtova „chuťového pohárku“ férovosti lépe než liberálové. Dělný lid a živnostníci totiž podle amerického psychologa vyznávají koncept „karmy“ docela vzdálený jakémukoli „new-age“ pojetí liberálů. Jejich karma vyžaduje, aby „přísavkové“ a podvodníci byli náležitě potrestáni ještě za tohoto života. Nejlépe hned, na motivy Lennonovy písničky „Instant karma is going to get you, going to knock you right on your head“.
Jaký příběh spásy může nabídnout světu současná generace? Například v knihách Juvala Harariho je to příběh spolupráce. V ní zřejmě spočívá základní lidská povaha. Lidé si navzájem pomáhají již od 14. měsíce věku, kdy jedno batole pomáhá jinému se dostat k hračce, na kterou nedosáhne. Od dvou let se děti ochotně dělí o své největší cennosti. Od tří let protestují, když někdo překračuje dobré mravy.
Jako dospělí jsou lidé často ochotni riskovat vlastní život kvůli pomoci ostatním. Chuť spolupracovat je zřejmě silnější než touha po spravedlivé odplatě, tedy karmě.
