Další díl Básníků? Ledaže by to byl film o důchodcích | E15.cz

Další díl Básníků? Ledaže by to byl film o důchodcích

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
O psaní knih a scénářů i životě v Pardubicích vypráví spisovatel Ladislav Pecháček. Mimo jiné autor série o básnících.

Podle jeho předlohy vznikla slavná pentalogie o básnících, mezi klasiku se zařadil román i film Dobří holubi se vracejí. K tomu napsal spisovatel Ladislav Pecháček řadu dalších knih a scénářů.

„Svých pět minut slávy mám už za sebou,“ říká jedenasedmdesátiletý autor, který se narodil v Litomyšli, vystudoval medicínu a žije v Pardubicích. Přesto psát nepřestává a plánuje další knihu.

Kdybyste nebyl ani spisovatelem ani lékařem, čím byste chtěl být?

Líbilo by se mi být velitelem na letadlové lodi. Fascinuje mě ta symbióza lodí a letadel. Nebo by mě bavilo studovat dějiny umění. Ale v tom případě nevím, čím bych se živil. Zdá se mi, že se dějiny umění spíš hodí pro studium třetího

O tom neuvažujete?

Já si v nich čtu průběžně. Bylo by krásné, kdyby měl člověk dost peněz a nemusel se tím živit.

Spisovatelé a básníci často pochybují o světě, lékaři by naopak příliš neměli. Jak se tyto profese snoubily ve vašem případě?

Jsem již v důchodu a nemusím být povinným optimistou. To už mám za sebou. Můžu být skeptik k sobě i ostatním.

Jak jste s psaním začínal, provázelo vás už od dětství, nebo přišlo později?

Když člověk hodně čte, začne kromě obsahu knížek vnímat i to, kdo je napsal, jak se to dělá a jak je kniha napsaná. V mém věku už je mi úplně jedno, co čtu, hlavně se starám o to, jak je to napsané. Rád objevuji různé fígle a autorské postupy, ty hledám. Ale jinak beletrii už téměř nečtu.

O co vám při psaní šlo, když jste začínal?

Na začátku kariéry je mladická touha být tištěn. Později zjistíte, že to není důležité. Psát do šuplíku má cenu, i když bez čtenářů je to takové jalové psaní. Nemůžete vědět, jestli vás jednou někdo neobjeví.

Jako váš debut se označují Amatéři, podle kterých později nakonec vznikla slavná série o básnících. Psal jste i předtím?

Před nimi byla prvotina, která nikdy nevyšla, zakázalo ji ministerstvo národní obrany. Rukopis se bohužel ztratil, jinak bych jej s chutí předělal a udělal z toho něco aktuálnějšího. Tenkrát mi šéf jednoho nakladatelství nabízel, že to pošle do Toronta Josefu Škvoreckému. Jen jsem si musel vybrat, pokud by to vyšlo tam, tady už mi nic nevydají. Řekl jsem, že mi je úplně jedno, jestli mi něco vyjde v Kanadě. Zase tak kontroverzní to nebylo.

O čem kniha byla a proč nemohla vyjít?

Odehrávala se ve vojenském prostředí. Byl jsem tehdy vojenským lékařem a kniha byla dost osobní. A to nikdy není dobře, a v armádě už vůbec ne.

Jaká byla cesta od vydání románu Amatéři k filmu Jak svět přichází o básníky, jehož byl předlohou?

Velmi krátká. Tehdy se ozvali tři režiséři, kteří to chtěli točit. Dušan Klein byl první, tak jsem si s ním plácnul. Tak začala pentalogie o básnících, která doufám už skončila. Psali jsme spolu. Scénář je jen trochu jiný druh literatury, a když jsem viděl, jak se to dělá, tak jsem je začal psát. Platí jedno základní pravidlo - expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa nebo katarze a konec. Pravidlo je z antického dramatu. Když máte dobrý příběh, scénář se napíše sám, když si ho takzvaně cucáte z prstu, musíte si udělat osnovu.

Jak se díváte na současnou tvorbu českých scenáristů, mají dobré příběhy, nebo si je cucají z prstu?

Myslím si, že příběhy mají, ale že dnes tvorbu kazí lidé, kteří ji platí. Za své peníze chtějí něco dostat a obvykle to není to, co je napsané. Když je dílo pro televizi, tak musí být zásadně pro celou rodinu. Když je to film, nesmí být za moc peněz. To jsou limity, které podle mě tvorbu omezují. Tak se většina tvorby přesunula do oblasti osobních dramat. žijeme v klidném světě, na klidném místě a příběhy se točí okolo rodiny a osobního života. Když je člověk spokojený, kreativita klesá. Postrádám látku s historickým histopřesahem.

Co má tedy dělat mladý spisovatel, který chce udělat díru do světa a pátrá po zmíněném historickém přesahu?

Pokud chce napsat opravdu pořádný román, měl by vyjet do světa, začít psát anglicky a nezahnívat v naší české kotlině.

Nenazrává doba pro autory, kteří by kritizovali českou společnost, konkrétně třeba politiku nebo vztahy mezi lidmi?

Myslím si, že to přijde a možná to už přišlo. Zatím však popis nešvarů zůstává spíše v oblasti novinařiny. To je sice záslužné, ale je v tom rozdíl asi jako mezi dokumentem a hraným filmem. Noviny jsou každodenní dřina, a ne umění.

Dal by se o současných poměrech napsat dobrý román?

Určitě ano, ale myslím si, že to chce odstup. Dnes to může napsat novinář, ale vylíčit dobu chce odstup dvaceti, možná padesáti let. To už není pro mě.

Nakolik je pentalogie o básnících autobiografická?

Vždy říkám, že zážitky jsou autentické a příběh je vymyšlený. Některé jednotlivé epizody se opravdu staly buď mně, nebo lidem v mém okolí, ale celý příběh je spletený tak, aby nějak začínal, měl prostředek a konec. Každý z filmů se vztahuje k určité životní etapě, tak bylo možné zvolit postupy, které se vztahují nejen k lidem a jejich věku, ale i k době, ve které se příběh odehrává. Je to vlastně v dějinách kinematografie ojedinělý projekt, protože hrdinové filmů stárnou s příběhem.

Dovedu si představit, že vám bylo velmi blízké psát o gymnaziálních letech hlavních hrdinů a studiu medicíny jednoho z nich. Jak se s dobou měnilo vaše vnímání postav a kdy se začala autobiografičnost vytrácet?

Osobně blízké mi to bylo do třetího dílu včetně. Ve čtvrtém a pátém díle převažuje fabulace a více jsem čerpal i z cizích poznatků a osudů.

Mnozí lidé ani nevědí, že jste autorem známého citátu: „Pro někoho jsou vzpomínky závažím, pro jiného křídly.“ Co ze vzpomínek na Básníky je pro vás závažím a co křídly?

Rád vzpomínám na úplný začátek, který je pro každého autora okouzlením. To časem vyprchá. Když napíšete knihu, ze které vznikne film a režisér pak na premiéře prohlásí, že se připravuje druhý díl, aniž by vám něco řekl dopředu, tak v tom okamžiku se dostáváte do stresu a časového presu. Ptal jsem se Dušana Kleina, o čem ten film bude. Řekl mi, že na to musím přijít já.

To vás asi zaskočilo. Ale nebyl jste rád, že máte práci?

To je pravda. Ale já jsem k tomu měl ještě svoje zaměstnání. Nakonec se to dalo skloubit. Psal jsem v noci a ráno šel do práce.

Má dnes autor šanci se psaním uživit?

Já bych se psaním neuživil. Lidé mi už na Barrandově říkali, že jsem líný. Říkal jsem jim, že práci odevzdám za dva roky. Oni odpověděli, že to potřebují za dva měsíce. Píšu pomalu. Teď jsem se dokonce dostal do takové fáze, že když začnu psát knihu, prvních dvacet až čtyřicet stran píšu třeba rok a pořád to předělávám. Myslím si, že už to je patologické a měl bych se na to vykašlat, a ne se s tím takhle trápit.

Co je na tom pro vás nejtěžší?

Vymyslet příběh nebo napsat něco, co se vám stalo, je jednoduché. Nejtěžší je zvolit formu, která bude korespondovat s obsahem. Přemýšlím, zda mám psát v přítomném čase, minulém čase, nebo to mám kombinovat. Zda půjde o autorský monolog, nebo román v dopisech. Když jsem psal na stroji, text jsem třeba desetkrát předělával, ale nakonec si řekl, že už to tak nechám. Teď mám počítač a můžu všechno ihned změnit. To je strašné pokušení. Stává se mi, že půl dne něco upravuji a nakonec se dostanu tam, kde jsem byl předevčírem.

Nakolik je pro vás psaní vyrovnáváním se se životem?

Odhaduji, že tak z poloviny. Z padesáti procent je to pro mne určité odreagování a psychoterapie a z dalších padesáti je to samotná tvorba. Každý člověk chce něco tvořit. Myslím si, že čím jsem starší, tím více klesá procento vyrovnávání se se životem a spíše směřuji k samotné tvorbě.

Na čem nyní pracujete?

Dodělal jsem dvanáct povídek, které jsem poslal do nakladatelství, a čekám, jak dopadne lektorace a jestli to vydají. Sice již mám nějaké jméno, ale to ještě není záruka, že mi to vydají. Důležitá je ekonomická úspěšnost.

Nechci předbíhat, ale na co se mohou čtenáři těšit?

Vystihuje to verš v jedné básni Rainera Maria Rilkeho „velká je smrt a my jsme její radostný hlas“. Nepíšu o tom ale vážně. Na tom jsou postavené i ty povídky, které jsou mimochodem humorné. Víc o tom zatím nechci mluvit.

Co byste ještě chtěl napsat, jaké máte plány?

Před pěti lety jsem napsal scénář k filmu, na který se nesehnaly peníze. Chci z něho udělat knížku. Nebude to však jednoduché, narážím na věci, o kterých jsem se již zmínil, a potácím se v začátcích rukopisu. Zatím se to moc nerozběhlo.

Třeba se scénáře ještě někdo ujme.

Slovo ujme není to pravé. Je třeba najít padesát nebo šedesát milionů korun na natáčení. A to se najde těžko. Ale mně na tom zase tak nesejde, já už mám v životě svých pět minut slávy za sebou.

Před časem jste říkal, že nemůžete chodit do divadla na činohru, protože byste hercům opravoval texty. Neuvažujete o napsání vlastní divadelní hry, která by vám „seděla“?

Naposledy jsem byl v divadle, když tady hrál můj přítel Milan Kňažko a Vilma Cibulková. Kombinace kamaráda a pěkné ženské mě k tomu donutila. Mám s divadlem skutečně problém. Jakmile herec na jevišti něco řekne, mám chuť křičet, že takhle tedy ne. Asi bych trpěl i u své hry.

Zmínil jste Milana Kňažka, který hrál v další klasice natočené podle vašeho románu Dobří holubi se vracejí. Jak vznikl?

Měl jsem spoustu pacientů, kteří byli alkoholici, a téma mě zaujalo.

Přestože jste rodák z Litomyšle, dlouho jste žil daleko od Pardubického kraje, jak jste se na východ Čech dostal?

Mládí, které v člověku zanechá otisk, jsem prožil v Sudetech, kam mého tátu jako státního zaměstnance po válce poslali. V osmnácti letech jsem odešel studovat do Hradce Králové. Do Pardubic jsem se dostal čistě náhodou. Žil jsem v Chomutově, ale po osmašedesátém roce mne vyhodili z armády a měl jsem před sebou kariéru obvodního lékaře. Odešel jsem do Železných hor, do Prachovic, kde jsem byl šestnáct let, až do revoluce. Potom jsem se přestěhoval do Chrudimi a následně v roce 1999 do Pardubic.

Jak se vám v Pardubicích žije a tvoří?

Pardubice jsou pro mne velmi příjemným městem. Dobře se tady bydlí, pracuje i tvoří. Až mne to překvapilo. Dříve jsem byl hradecký patriot, protože jsem tam studoval. Když jsem sem přišel, byl jsem překvapený, kolik je tady krásných historických zákoutí, zeleně či kultury.

Neuvažujete o dalším dílu Básníků?

Tak to ne. Jedině v případě, že by oba hoši byli v důchodu. Kdybych to teď napsal, nikdo z nás by se filmu nedožil.

LADISLAV PECHÁČEK

• Lékař v důchodu, spisovatel a scenárista.

• Narodil se 6. prosince roku 1940 v Litomyšli.

• Vystudoval medicínu v Hradci Králové.

• Jako lékař působil v Chomutově, Prachovicích na Chrudimsku a v Chrudimi.

• V roce 1980 vyšel jeho román Amatéři, podle kterého vznikl film Jak svět přichází o básníky.

• Podle jeho knih vznikly filmy Dobří holubi se vracejí či Vážení přátelé, ano.

• Jako scenárista se podílel na filmech Jak básníci přicházejí o iluze, Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách, Jak básníci neztrácejí naději či Kdo se bojí, utíká.

• Napsal také knihy Osvobozené kino Mír či Spolek osamělých srdcí.

• Žije v Pardubicích .

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video