Malé české firmy ztrácejí dech. Na exportním poli patří k nejméně úspěšným v EU
Dlouho a nahlas se mluví o tom, že malé české podnikání musí v České republice překonávat celou řadu zbytečných překážek. Víme o byrokracii, vidíme problémy s nedotaženou digitalizací státu a trápí nás neharmonizovaná pravidla napříč Evropou. To poslední jmenované trápí především ty, kteří obchodují se zahraničím, což není každá firma, ale v malé otevřené ekonomice lze očekávat, že jich bude hodně.
Všechno výše jmenované spolu s dalšími „klacky“ vede k tomu, že se malému českému podnikání nedaří vyvážet. České malé firmy zaostávají ve srovnání s okolními či srovnatelnými zeměmi. Podle dat OECD z roku 2021 dosahuje přidaná hodnota v českém exportu jen 61,6 procenta celkové produkce, což je mezi nejnižšími v EU. Je to sice o něco lepší než na Slovensku nebo v Maďarsku, ale výrazně zaostává třeba za Polskem, a především za Německem.
Tato čísla ukazují na závislost na dovozu součástek, což připomíná často citovaný obraz „montovny“, kde jen dovezeme díly, smontujeme je bez vysoké přidané hodnoty a vyvezeme pryč.
Příčiny nízkého exportu malých podniků jsou různé. Jsou tu třeba i ty kulturní, kdy se od výrobků z České republiky očekává nízká cena místo kvality, historické či geografické. Zkrátka jsme vnímaní jako levná země východního bloku. S tím se dá pracovat, i když výsledky nepřijdou hned.
Hlavní roli ale hrají administrativní bariéry u nás i v EU, a to zvláště u služeb. Složité vysílání pracovníků, nepředvídatelné požadavky úřadů a výrazně odlišné regulace pro služby znamenají bariéry vyšší, než kdybychom mezi sebe uvalili cla a vykopali fyzické příkopy. U zboží nás zase trápí daně, nedostatek informací o trzích a tendrová politika. To vše souvisí s potřebou inovací a digitalizace, které byrokracii místo snižování často ještě zvyšují.
Smutný pohled na data
A data potvrzují, že máme skutečný problém. V EU tvoří malé firmy 90 procent exportérů do Unie, v Česku jen 57 procent. Jsme na úplném chvostu tohoto žebříčku. Na hodnotě vývozu mají malé firmy podíl jen 13 procent, což je hluboko pod průměrem 20 procent, mírně nad Maďarskem, ale za Polskem a Slovenskem. Podle Světové banky a dat z roku 2019 exportuje jen 0,7 procenta českých mikropodniků do devíti zaměstnanců, oproti 25,8 procenta v Německu.
Ale na frak nám dávají i na Slovensku. A pokud vám tato čísla nestačila, Evropská komise ukazuje, že v České republice mikro a malé podniky zajišťují menší podíl exportu a tvoří menší část exportérů než na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Malým podnikům v některých zemích EU pomáhá v těchto statistikách turismus, ale ve srovnání se zeměmi V4 bychom možná mohli mít v turismu i výhodu, takže na to se vymlouvat nemůžeme.
Co s tím? Například Ministerstvo průmyslu a obchodu, které má tuto část ekonomiky ve své gesci, navrhuje obecné kroky, jako je nutnost snižovat byrokracii a urychlit digitalizaci, což by nepochybně vývozu pomohlo. Snadno se to píše, ale hůř dělá, dalo by se postesknout. Stejně tak jednoduché není změnit vnímání České republiky jako jedné z postsovětských zemí s levnou pracovní silou. Ale pracovat se na tom dá. Můžeme být flexibilnější, jako je Polsko, inspirovat se propojením malých firem s velkými, ať už ve státních či soukromých projektech, které poskytují prostor ke sdílení zkušeností a know-how, a tlačit na harmonizaci pravidel.
Nejsou to lehké úkoly, ale je to domácí úkol, který máme na stole už hodně dlouho – a je škoda, že potenciál zlatých malých českých ručiček neumíme využít víc.
