Dan Bárta a jeho vášeň pro vážky | E15.cz

Dan Bárta a jeho vášeň pro vážky

Share on Facebook Messenger
Koncertoval, vydal desku a kromě toho fotografoval. Jeho snímky zdobí největší publikaci svého druhu v Evropě.

Dan Bárta je nejen vynikající zpěvák a držitel několika Andělů (cena Akademie populární hudby), ale spolu s ostravským biologem Alešem Dolným také spoluautor ojedinělé monografie Vážky České republiky.

Můžete představit knihu, jejíž příprava zabrala osm let a veškerý váš volný čas?

Je to kompletní monografie řádu vážek, první publikace v češtině, která na toto téma a v takovém rozsahu v České republice vůbec vyšla.

Je výjimečná také unikátní metodou fotografování.

Běžně se skenují mrtvé muzejní exponáty, my jsme se naučili skenovat živé vážky, které pak byly vypuštěny zpět do přírody. Každá prošla ledničkou, kde nějakou dobu zůstala, tím snížila svou aktivitu, což je pro ni zcela přirozený proces, a v utlumené aktivitě se pak dala vyfotit. Takže obrázek je věrný, tvarově a barevně nijak přikrášlený.

Co vás přivedlo k tomu fotografovat zrovna vážky?

Na to odpovídám dost často. Nelze říct nic jiného, než že to byla náhoda. Když jsem poprvé namířil objektiv na vážku, bylo to dílem proto, že jsem chtěl fotit živé, bezobratlé, protože mě to vždycky zajímalo. A protože to zrovna bylo někde v pralese, kde jsem nemohl být jinde než v potoce a vážky tam z logiky věci byly nejpřítomnější. Později jsem se o nich něco naučil a dokázal rozeznat jednotlivé druhy. Až na výjimky jsou jednotlivé druhy dost rozdílné, vážky si nejsou moc podobné, takže jsem začal sbírat fotky. Zabil jsem tím dvě mouchy jednou ranou. Něco jsem se naučil a měl jsem doma sbírku, a přitom jsem nemusel mít nic napíchnutého, což mi dělalo radost.

Jak dlouho trvá, než se „zpracuje“ jedna vážka?

Za normálních okolností hodinku dvě, když je naskenovaná dobře. To znamená, že se nemrskala nebo že jsem z jiné vážky nepotřeboval kus přesunout – třeba nohu – aby to nějak vypadalo. Nebo jsem nemusel něco narovnávat, protože stačí, když zamává, a pak je z toho duhový bordel. Musí se vybrat z pozadí, vyretušovat, dorovnat, připravit barvy k tisku, nazvětšovat, přiostřit… takže někdy půl dne i déle.

V Moravskoslezském kraji jste fotil konkrétně kde?

Na Karvinsku, v místech s důlními poklesy. Je to zajímavé území, které by stálo za to nechat v tom stavu, v jakém je, a zbytečně to nezachraňovat, nerekultivovat, nekazit tím, že se tam bude dělat nějaký beznadějný pravidelný bor, protože tam žije plno zajímavých tvorů. Pak na Havířovsku, ve Štramberku. Vlastně jsem tady toho z republiky nafotil nejvíc.

Aleš Dolný je biolog, vy jste nejen fotograf, ale také koncertujete, vloni jste vydal novou desku. Jak to všechno stíháte?

Úplně stejně jako Aleš. On učí a chodí do terénu, já zpívám a chodím do terénu. Oba se živíme tím, že vyprávíme lidem příběhy, o kterých si myslíme, že jsou důležité. A potom se vyrelaxujeme.

Ale zpívání přece jen obnáší trochu víc cestování…

Vlastně jo, ale zase tam nejsem od rána do večera. Člověk se trošku najezdí, ale stejně je to dvanáctihodinová pracovní doba jako každá normální pracovní doba chlápka ve středním věku. Akorát že já hodně té doby prosedím v autě.

Vloni i předloni jste zpíval na Colours of Ostrava. Škoda, že rčení „do třetice“ se nevyplní.
Letos to nějak nevyšlo. Ale chystám se přijet na Colours jako divák.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.