V jeho pražském bytě, kde přebývá jen dva měsíce v roce, je dokonalý pořádek, a to myslím doslova. Časopisy o designu, které zdobí titulek arizonské haciendy v Sedoně („tam jsou skály plné železa, což podporuje meditaci v théta vlnách“), jsou vyrovnané na stole do komínku. Ze stěn na nás shlíží jeho divoké abstraktní obrazy, protipól ordnungu kolem. Pan domácí udělal před rozhovorem pár shybů na hrazdě na dveřích a ucedil mezi zuby, že new age lidičkám by prospěl výcvik u amerických mariňáků.
Daniel je vzdělaný, skeptický, tvrdohlavý, zcestovalý, nadšený, veselý, umanutý. Daniel je originál. Daniel křičí: „Všichni jsme originál!“ A dodává: „Absolutní většina lidí neustále před něčím utíká a říká tomu, že někam běží. Nikdo to nechce přiznat. Když řekneš, že někam běžíš, tak máš pocit, že to máš pod kontrolou. Protože máš dojem, že máš nějaký cíl. A to je podstata naší neupřímnosti.“ Svoji filozofii nazývá Quantum Cosmic Consciousness of Oneness, jednotné kvantové kosmické vědomí. Ale počkej, milý zenový čtenáři, neutíkej, neboj se, že je to příliš složité na pochopení. Tedy možná, že je. Ale vyplatí se přečíst si záhadnější odstavce znova.
Daniel říká, podobně jako Nietzsche, že člověk na všechno kolem sebe pohlíží z určitého bodu. Ten bod se skládá z našich představ vytvořených tlakem společnosti a výchovy. Všechno je to předem přežvýkané dědictví minulosti. „Jsme nedělitelnou součástí jednoho, dynamického a neustále se transformujícího vesmíru,“ říká Daniel. „Můžeme odvrhnout všechno, co nás kdo učil. Včetně toho, že jsme tím, co v lidské řeči nazýváme slovem člověk. Nejsme entity. Jedinou entitou ve vesmíru je vesmír sám.“ Daniel také říká, že nejsme lidi, ale jsme nekonečně se transformující energie. Bez konce a počátku. Pochopit tohle nekonečné „flow“ nám dává velkou svobodu.
Podobně to vidí i buddhisté, křesťanští mystici s vírou ve všeobjímající lásku. Nebo třeba americký básník Robinson Jeffers, pro něhož všechno byla sjednocená příroda.
„Pokud jsi obklopený jen tou naší běžnou realitou, tak žiješ v iluzi způsobené tím, že ta běžná realita ti vlastně pořád zrcadlí to, v co věříš. Doktor blbě léčí, umírají mu pacienti, ale on to nemůže změnit. Protože každý další pacient je potvrzením toho, jak ten doktor žil a léčil posledních třicet let. On to nedokáže rozlomit. Ale právě tohle musíš udělat. Musíš se podívat do zrcadla na sebe jako na idiota, musíš běžet do polí, musíš změnit způsob života. A musíš to udělat, aniž bys to někomu říkal. A abys od toho něco očekával.“
Daniel mi ukazuje sbírku básní. Říká, že jich píše asi dvacet ke dvacítce svých nových obrazů. Nachází verš, který hledal. „Teď poslouchej,“ zvyšuje hlas a obrací se na fotografa. „Ty poslouchej taky. To je důležitý!“ Pak obřadně cituje sám sebe: „A všechno je to lidská snaha o to, jak se v hypnóze kolektivní iluze vymotat z mentálního chléva vlastní cudnosti.“ S fotografem jsme chvíli potichu, abychom dali najevo, že o té větě přemýšlíme.
Být sám za sebe bolí a Dan, který ve svých šedesáti letech srší energií, to ví. Když ukazuje na svůj obraz, z něhož mají vystupovat tři tváře, říká: „Namaloval jsem tam tři obličeje. Počkej, jsou tam vůbec? Nebo už jsem schizofrenní?“ Chechtáme se.
Daniel prošel kláštery různých náboženství, byl sám knězem protestantské církve, dnes je koučem a slavní guruové jako Deepak Chopra jsou jeho sousedi v magické Kalifornii, kterou Daniel nazývá novodobou Atlantidou. K tématu guruů nicméně říká: „Svého mistra musíš kopnout do prdele. I on tě totiž omezuje. Musíš být osobnost. Vesmír k tobě a skrz tebe vždy promlouvá absolutně originálně. Mistr je proto překážkou mezi tebou a vesmírem. Samozřejmě že absolutní většina žáků to neudělá. Nemají odvahu. Ovšem když mistra nakopneš, bude sice v šoku, ale dřív nebo později ti řekne: Tys to udělal dobře. Šel jsi za hranice!“
Dane, ty vypadáš, že jsi hodně mistrů nakopl. Neutrpěl tím tvůj sociální život?
Řeknu ti to otevřeně: Se mnou se skoro nikdo nebaví. Ale mě to nezajímá. Já jsem individualista. Já byl všude možně na meditacích, ale jen jsem se koukal, pozoroval. Víš, to je můj celoživotní výzkum, díky kterému vím, že buddhismus je stejný jako katolická církev. Je to instituce jako instituce. Všechny instituce jsou v podstatě stejný a založený na ovládání a na efektu stáda. Dávají ti do hlavy mindset, určité vzorce myšlení a omezuje tvou individualitu.
Přemýšlet a žít jen za sebe. Není to jednoduché dělat to pár minut, natož celý život.
Lidé se pořád s něčím identifikují. To je ta chyba. Dělají chyby, ale protože dělají všichni stejné chyby, tak ty chyby dokonale potvrzují ten svět, ve který věří. Ty musíš umět každou chvíli umřít. Každou vteřinou probíháš svým vlastním hrobem. You run through your own grave!!!
Dnes je hledání duchovna velký byznys. Jak se na to díváš?
Mnoho firem, jako je Facebook, je syntézou levičáckého myšlení a hi-tech věcí, dnes je to cool. Facebook je marxismus. Nikdo tě nemusí honit jako za komunistů, ale ty o sobě dobrovolně dáváš vědět, hlásíš se, kde jsi a co děláš. Už se ani nepozastavuješ nad tím, odkud přicházejí ty informace, které konzumuješ. Kapitalismus se převlékl za bolševismus, dokonalá syntéza. Firmy ze Silicon Valley chtějí všechno zdokumentovat, všechno zmanipulovat. Chtějí permanentní tok informací, žádné soukromí.
Ty jsi ale také dostal nabídky pro tyhle firmy pracovat.
V Silicon Valley mají dobré informace o tom, kde jsou nějaké zajímavé myšlenky. Dnes jsou nejvíc „in“ hybridy buddhismu, koučink, řízení vztahů. Celé je to o manipulaci. Všimni si, jak tradiční církve přestaly mluvit o modlitbě. Teď se mluví o meditaci. Probíhá syntéza všech duchovních proudů, protože všechno řídí marketing. Na Východě už nejsou žádní mistři, odešli dávno na Západ. Dnes, když se v Indii otevírá nové duchovní centrum, pozvou si tam Deepaka Chopru a různé poradce, aby Indy naučili, jak ten „retreat“ a meditace kapitalizovat. Jak z toho udělat systém.
Ty jsi kdysi byl mánička. Znal jsi Mejlu Hlavsu i Bondyho. Tvoji ženu choval na klíně prezident Hácha. To je bohatý životní příběh.
Lidi mají rádi příběhy. Ale vyprávět svůj život je trochu protiklad k tomu, co říkám. Protože příběh dělá svět pochopitelným. Příběh odmocňuje to, že naším běžným vnímáním nejsme schopni svět pochopit. S Bondym jsme si vyměnili několik dopisů. Byl to vzdělanej, bloudící intelektuál a dobrodruh. Napsal jsem mu o tom, jak André Breton jede jednou z Paříže do Mexico City navštívit Trockého, a ten ho bičuje důtkami po holejch zádech, a Breton s těma masitejma smyslnejma pyskama u toho slintá štěstím pravého masochisticko-marxistického vyvrcholení… To se Bondymu velice líbilo, a taky jsme okolo toho měli několik freudovskejch přestřelek.
Vždyť ty jsi byl i načas v blázinci.
Někdy mám pocit, že to je jedinej úsek mýho života, kdy jsem byl mezi normálními lidmi. V roce 1978, na desáté výročí osmašedesátého, jsem se rval s policajtama, hrozil mi kriminál a můj doktor mi řekl, že jediná možnost je snížit mi svéprávnost. Šel jsem do pakárny, a tak jsem se vyhnul vězení. Pak jsem dělal rok v krematoriu, taky na geodezii, na hřbitově, zahradníka…
Kromě Kalifornie trávíš také rád čas ve Vídni, necháváš si tam šít obleky. I já miluju Vídeň. V žebříčcích vyhrává jako město, kde se na světě nejlépe žije. A je tak úžasně perverzní.
Vídeň je tak kosmopolitní a zároveň zpátečnická. Cítíš v ní to spojení psychoanalýzy s tím nejprachsprostším bordelem. Jedině tam mohla Anderes Los Salome, která znala Nietzscheho a Freuda osobně, napsat první studie o análním sexu. Navštěvuju jeden soukromý společenský salon nedaleko Albertiny, který funguje už od roku 1886. Posledně jsem tam potkal pána, špičkového ortopeda, který si zakládá na tom, že chce vypadat jako Fred Astaire. Jeho paní, která dokonale pochopila, že každá žena je svému muži dcerou, matkou, milenkou a bohyní, s ním samozřejmě chodí na všechny zkoušky oblečení. Debatovali jsme o tom, jak americký profesor Irving Yalom napsal fiktivní příběh o setkání Freuda a Nietzscheho. Oni dva se nepotkali. Ale Freud Nietzscheho četl, i když to nechtěl přiznat. Ale počkej, teď jsem vymyslel název tohoto článku!
Ano?
Nobody everywhere! Nikdo je všude!
Hezký, ale já tam raději dám, že nejsme lidi. To bude lidi zajímat. A co jsi dělal ve Vatikánu?
Po té geodezii jsem byl zahradníkem na Konopišti, pak jsem vystudoval teologii, stal se knězem. Pak jsem dostal průvodní list od kardinála Tomáška a v roce 1988 jsem pobýval ve Vatikánu. Byl jsem na užší audienci u papeže, prolezl jsem katakomby, prostě mě zajímal ten systém. Pak jsem strávil celý rok prací a studiem v Izraeli.
Podle mě reprezentuje Vatikán rafinovanou práci s psychologií člověka. Jak to tam na tebe působilo?
Řeknu to takhle. Už jako kněz jsem měl stejný vztah k Ježíšovi. Ježíš je jako já. Jako ty. Transformující se kosmická energie. Ovšem on se nachází v plném vědomí toho, že je tou kosmickou energií. Přišel a ukázal lidem cestu k tomu, jak se rozplynout v univerzu. Tento svět pro něj nebyl cílem. Nepřišel se sem nějak etablovat. Vatikán je dokonalým protikladem k Ježíšovi. Uvědomíš si tam tu sílu a moc. Když papež dnes říká, že marxismus ukradl církvi pojmy – chudý lidi a chudobu, tak má pravdu, ale zároveň tím odhaluje sebe a pravou tvář církve. Protože církev masově manipulovala a preferovala lidskou chudobu a zároveň vraždila jako komunisti. Jakákoli instituce totalitního zaměření je patologický fenomén.
Potkal jsi ve Vatikánu nějakou ženu?
Byl jsem tam pár dní s jednou Kanaďankou, liberální nezávislou ženskou. Oba nás provázel tehdejší hlavní archeolog ve Vatikánu, původem Čech, velmi vlivná osoba. Kanaďanka na něj pořád útočila, proč církev utlačuje ženy, proč je zpátečnická a tak dále. On si to vychutnával, byl v klidu, byl na tyhle debaty trénovaný. Stáli jsme tehdy na Svatopetrském náměstí, kde jsou ty obrovské obelisky. A ten chlap udělal něco, co tu Kanaďanku rozlomilo, něco, z čeho se nemohla vzpamatovat. Ukázal na celé to náměstí, na ty obelisky z dob římských císařů a řekl: „To tady bylo, to tady postavili a bylo to velkolepé. A pak jsme přišli my, udělali jsme takhle (Daniel ukáže rukou znamení kříže), a bylo to naše.“ Jak to říkal, byla v tom ohromná síla. On té Kanaďance kultivovaně, ale přitom drsně dal najevo: Jsi ženská, tak drž hubu. Ptáš se „proč?“ a já ti na to říkám „proto!“.
I tak se šíří Ježíšovo učení…
Právě takoví lidé Ježíšův koncept rozplynutí se v univerzu změnili na ten antropocentrický koncept. Tu lásku a energii strukturovali. Ale nedělá to jen církev. Dnes se za „konání dobra“ vydává vše, co je „sociální“ a „humánní“. Slovo „sociální“ přitom před sto lety nevzali vzdělaní lidé do úst. Dnes je sociální všechno, Facebooku se říká sociální média. Dneska chce každý založit nějakou neziskovku a jako její CEO brát 400 tisíc měsíčně. Každý se za to schovává, a přitom je to stejná manipulace v jiném kabátě.
Žiješ kousek od Silicon Valley a říkáš, že to je centrum dnešního světa. Proč?
Tam se chytrý lidi shlukujou. Tím se tam vytváří iluze něčeho výjimečného – koncentrace vyšší energie. Kalifornie je krásná země, kde najdeš úplně všechno. Úchvatná příroda, oceán. Je to taková Atlantida dneška, než ji pohltí nějaké strašné zemětřesení nebo se sama rozloží zevnitř na základě svých idiotských liberálně-levičáckých programů. Všichni se tam hrnou. Dnes je všude mnoho inteligentních lidí, ale o moudrého nezavadíš, a proto je svět tak zmatenej.
Třeba Deepak Chopra, který se pokouší udělat syntézu holistického učení a kvantové mechaniky a vyprodává svými přednáškami sály, nedávno i v Praze.
Dialog je kvalitní skoro vždy jen v podobě jeden na jednoho. Už když debatují tři, tak je to problém, protože dva mají vždy tendenci se spojit a třetí je prostě lichej. Kvantita zabíjí kvalitu. Když tihle guruové dělají workshopy pro padesát nebo pět tisíc lidí, tak to je hodně o emocích. Na tom mimochodem ujíždějí hlavně ženy. Chopra toho pouze využívá. Nechci ho hodnotit, je to chytrý člověk. Má disciplinovaný tým. Jeho syn Gotham ví na mrknutí oka, co má dělat. Jeho žena je schovaná, aby se nezjistilo něco nepěkného z Deepakova soukromého života. Ale hlavně: Deepak je lékař, nikoli fyzik, a z jeho fyzikálních teorií mají vědci legraci. On leze jak pitomec do jejich ringu, snaží se s nimi utkat jejich zbraněmi. Mnohem většího účinku by dosáhl, kdyby to dělal jako Hašek se Švejkem. Kdyby si z té pitomosti dnešní vědy dělal legraci. Jenže Deepakovi pojem ironie není moc vlastní.
A jak vypadá tvoje komunikace s vědci?
Podle mě je všechno hra. Člověk si neustále hraje, protože srovnává, poměřuje a hledá určité výchozí body. Které ve skutečnosti dost možná neexistují. Budu se opakovat, ale pro mě neexistuje žádný výchozí bod. Ve vědě je to vyjádřeno principem neurčitosti Wernera Heisenberga, kterého se mimochodem strašně lekl Einstein, protože se mu to najednou všechno začalo sypat. Před tím principem neurčitosti se pak musel zachránit nějakou matematickou koncepcí.
A podle toho vypadá moje debata s vědci. Seděl jsem jednou u nás v Kalifornii se starým pánem jménem George, který osobně znal otce atomové a vodíkové bomby Roberta Oppenheimera a Edwarda Tellera. Debatovali jsme o mém konceptu neomezené energie, proudění a nezměřitelnosti a on se zeptal, kde mám „point zero“. Tedy bod, odkud vycházím. A já mu řekl: „George, žádný bod zero neexistuje!“ On z toho byl očividně nešťastný, nechtěl takto vůbec přemýšlet. Vědci mají induktivní metodu. Je to, jako když hudebníci používají stupnici, aby zapsali svoji hudbu. To je v pořádku. Ale nelze tvrdit, že tato metoda je absolutní a jediná.
Věda se ale brání všemu, co není „vědecké“.
Věda a na druhou stranu new age nebo postmodernistickoholistickej přístup jsou dva koncepty, které si nyní dělají nárok na to, jak vykládat svět. V určitých oblastech se dokonce sjednocují a snaží se nahradit tradiční koncept světa postavený na náboženství a jeho etice. Ve skutečnosti to bohužel směřuje ke stejně kolektivní manipulaci masy. Protože tahle koncepce zase eliminuje individualismus a zodpovědnost. A zase jde o moc. Pan Grygar taky kdysi jezdil na semináře o mezních otázkách astronomie, ale dneska přes ten svůj spolek Sisyfos napadá všechny jiné názory jako kovaný nomenklaturista. A na druhé straně spektra Chopra taky potřebuje vědce, aby mu jeho knížky popularizovali. Proto se Chopra fotí s potiskem Einsteina na triku. Má mindrák, že není kvantový vědec. Je to všechno o komplexech méněcennosti a potřebě pocitu výjimečnosti. Tak by to viděl Freud i Nietzsche.
Člověk musí být „vědec“, aby byl brán seriózně. Ostatně ty máš dva akademické tituly, Ph. D. a Th. M.
Přitom poznání je založeno na spojení intelektu s instinktem, kdy rozvíjíš určitý mystický vhled. Můžeš k tomu samozřejmě používat vědeckou, induktivní metodu, abys to pak ve formě jazyka mohl někomu sdělit. Ale věda tě nemůže omezovat. Já bych tituly nijak nepřeceňoval, něco se naučit musíš, ale důležitá je hlavně tvoje vnímavost a to, jak se umíš dívat kolem sebe. Jezdím s klienty do Sedony v Arizoně, kde zároveň dělám research o kmeni Hopi, o jeho sepětí s přírodou. Ale zároveň mám zajímavý formy meditace i se svými klienty v Las Vegas. Hrajeme automaty, učím je aplikovat metodu vakua. Většinou dost vyhrajou a jsou spokojený. Je třeba vyzkoušet všechno. To je totiž pravá kosmická věda – vysoká mystika.
Jaký je rozdíl mezi tím, když jsi pomáhal lidem jako farář a dnes jako kouč?
Teď už můžu mluvit o buddhismu, o Ježíšovi, abych tomu člověku ukázal, jak nebýt rozmělněn v davu. Nemít přefiltrované vnímání. Já svého klienta individualizuju. Proto měl Nietzsche takový význam. Protože řekl, že člověk je sám. Protože když problémy přijdou, vždycky jsi nakonec sám. Neredukujme svoji potenci, svou jedinečnost. Když budeš žít životy jiných lidí, už nepřijmeš tu syrovou jednotu vesmíru, který k tobě a přes tebe promlouvá absolutně identicky a autenticky.
Co je pro tebe kabala?
Můžeš přečíst tisíce knih a nic z toho nemá takový význam, jako se prostřednictvím meditace napojit na vesmírnou vlnu a tvoje vědomí se rozplyne v nicotě. Pak otevřeš oči a odpovíš sám sobě: „Rovnováha se nachází v místě, které neexistuje.“
