Somálsko není zrovna bezpečná země. Jak se tam vůbec dá točit?
My jsme si vybrali jako výchozí místo přímořské městečko Bosaso v Puntlandu. Když se tam poprvé náš kameraman Ahmed objevil, považovali ho za reportéra místních novin. Ale i tak musel být opatrný. Každá schůzka byla dopředu připravená. Pohyboval se za doprovodu svého prostředníka, se kterým spolupracuje delší dobu a věří mu, že ho nezradí a neprodá banditům, kteří by pak od nás mohli žádat výkupné. Po městě je možné se bez problémů pohybovat jen ve dne a točit rozhovory jen pozdě odpoledne kvůli vedru. V poušti je totiž přes den až 50 stupňů. Takže každý den natáčel tak tři hodiny. Večer a v noci je lépe z hotelu vůbec nevycházet. V podstatě jsme byli stále v rukou prostředníků, kterým jsme prostě museli věřit. Když se někam jede autem, nejde to bez ochranky, ale ta vás zase může někomu prodat. A ochranku opět vybírá a domlouvá prostředník.
Dostali jste se během natáčení do potíží?
Cestovali jsme do Puntlandu celkem třikrát. Dvě cesty byly úspěšné. Potřetí, když měl Ahmed domluvenou schůzku s nestorem pirátského hnutí Boyahem ve vnitrozemském Garowe, bylo právě před volbami. Místní milice měly pocit, že natáčí něco proti vládnoucí straně, a tak ho dvakrát sebraly a potřetí vyhostily ze země. Rozhovor s Boyahem byl pro nás klíčový. Byl to totiž jeden z prvních pirátů a de facto vymyslel princip, na kterém byl později postaven celý pirátský obchod. Po mnoha pokusech dostat se za ním do vnitrozemí v létě 2013, kdy v zemi řádily bombové útoky jednotek al-Šabábu (somálský klon al-Káidy), jsme do Somálska neodjeli a kontaktovali místní televizní stanici. Její ředitel nám rozhovor se slavným pirátem podle našich instrukcí nasnímal.
Jak jste ho přesvědčili, aby mluvil před kamerou?
Něco jsme mu zaplatili, ale spíše jako pozornost. Pro člověka, který inkasoval statisíce dolarů, je několik stovek opravdu jen spropitné. Ale to hlavní bylo asi to, že nám uvěřil a líbil se mu náš přístup k věci. To jsou ale jen moje domněnky. Prostě se tak rozhodl. Zásadní bylo, že k prvnímu setkání s ním došlo náhodou, když jsme točili o chlapci z Bosasa. Tehdy nám slíbil, že by nám dal rozhovor, až přijedeme příště… Jenže to příště už nebylo.
Potvrdil vám, že pirátství začalo vlastně z nutnosti, že si tak rybáři chránili své území?
Po pádu režimu diktátora Barreho v roce 1991 je v Somálsku v podstatě bezvládí, nefunguje stát, a už vůbec ne ochrana pobřeží. Moře bylo nechráněné loviště, což využívaly cizí rybářské korporace a předháněly se, kdo si odveze větší úlovek. Adenský záliv, kdysi jedno z nejbohatších lovišť na světě, proměnily v podstatě v mrtvé moře a lidé na pobřeží ztratili přirozený zdroj obživy. Taky se objevily zprávy o tom, že k somálskému pobřeží jezdily lodě vyhazovat nebezpečný odpad, takže se tam pak rodily postižené děti. Rybáři se proti tomu museli nějak bránit, a začali proto útočit se zbraněmi na tyhle pytlácké lodě. Ze začátku útočili jen na rybářské, pak i na obchodní, ze kterých měli víc peněz. Postupně se zapojili i lidi z podsvětí, kteří si vycvičili v podstatě armádu. A rozjel se pirátský byznys. Všechno to ale opravdu začalo jako ochrana pobřeží.
Jak vlastně lidé žijící na somálském pobřeží dnes piráty vnímají?
Somálsko je chudá země a díky pirátství, které je dnes už na ústupu, si mohou vydělat peníze. Byla to alternativa pro každého mladého chlapce. Postupem času jsou ale piráti místními vnímáni negativně, protože si kupují ženy, pak je opouštějí a zůstávají po nich děti a dluhy. Oni v podstatě žijí pořád na dluh, protože zatímco čekají na výkupné, utrácejí. Jenže výkupné se postupně snižuje a nakonec dostanou třeba jen pětinu toho, co si původně mysleli. A pak všude dluží a už se nemůžou vrátit domů. Piráti jsou vlastně takoví psanci.
A mají jinou možnost?
Můžou vzít výdělek a někam utéct. Mnoho jich uteklo do Keni. V Nairobi je čtvrť Eastleigh, přezdívá se jí „Malé Mogadišo“, bydlí tam prakticky jen Somálci a mnohdy se tam perou peníze z únosů. Náš film vypráví cestu piráta ze dvou perspektiv. Z pohledu chlapce, který uvažuje o pirátství jako o budoucí kariéře a zvažuje pro a proti, a pak z pohledu bývalého piráta, který se snaží začlenit zpět do společnosti, ale minulost ho drží v pasti. Navykl si brát drogy, žít nad poměry, své peníze rychle utratí a dostává se na samé dno společnosti.
Jak jste hledali piráty, kteří se v Keni skrývají a mají změněnou identitu?
Dodával nám je prostředník, který zná místní podsvětí. Pirát, kterého jsme původně vybrali, po dni natáčení zmizel. Začali jsme hledat dalšího. Nakonec jsme vybrali Hasana. Říkal, že je sirotek a musel se starat o sestru. Kamarád mu nabídl, že by mohli jít k pirátům. Strávili několik měsíců v táboře u Garaad a pak jeli na moře. Jenže byla velká bouře a převrhla jim člun. Podruhé narazili na menší obchodní loď a dostali i výkupné. Hasan byl učedník a 10 000 dolarů mu přišlo jako neskutečné jmění. Uložil si je u strýce, ale ten ho okradl. Pak se zúčastnil ještě jedné cesty s piráty, ale z toho už nebylo vůbec nic. Když se za nimi po měsíci vypravil, řekli mu, že šéf, který nad ním držel ochrannou ruku, přišel včera o život. Hasan se rozhodl pro útěk do Keni.
Natáčeli jste ve slumu, podnikli jste cestu přes poušť, točili jste o lidech z podsvětí. Neměl jste strach?
Měli jsme štěstí, že se nám nic nestalo. Ale všechno stálo peníze. Od překladatelů po zprostředkovatele. Abychom třeba mohli natáčet ve slumu, podpořili jsme tamní neziskovou organizaci. Oni nám za to dali kluka, který s námi chodil a rovnal konflikty. Točili jsme třeba v kátovnách, jde vlastně o prodejny drog. Tam jsme museli všem zaplatit, jenže někomu jsme dali víc, a už byl problém. Konfliktní byly hlavně přesuny na ulici. A když jsme jeli přes poušť, dali nám do auta dva ozbrojené vojáky. Věděli jsme ale, že když bude nějaký problém, stejně nás neochrání.
Navázali jste s někým z místních hlubší vztah?
Myslel jsem si, že s Hasanem. Prožili jsme s ním spoustu času, vyprávěl mi o svých snech. Někdy jsme si byli vážně blízcí. Jenže když natáčení skončilo, loučili jsme se a jako projev dobré vůle jsme mu dali dvakrát tolik, než jsme byli domluvení, on stejně řešil peníze. Pořád byla mezi námi cítit bariéra. Myslím, že tam vždycky bude, i když budu mít pocit, že jsem s někým kamarád. Je to jiné uvažování a jsou v tom peníze. Kdybychom byli chudí jako oni, tak k nám budou upřímní.
Jel byste po těch zkušenostech zase do Afriky něco natočit?
Rozhodně po tom všem nemám k Africe negativní vztah. Snažím se ji víc a víc chápat. Mám sen znovu natáčet s Boyahem. Kdyby se v Somálsku situace uklidnila, chtěl bych udělat film jen o něm. Je to moc zajímavý člověk. Snaží se teď založit neziskovou organizaci, která by se starala o děti pirátů. Chce jim vysvětlovat, že to, co dělali jejich otcové, nebylo dobré a krevní msta nepřipadá v úvahu. Oni jsou totiž všichni muslimové a krevní msta je tam běžná věc. Tohle by mě bavilo a chtěl bych se tam vrátit.
DAVID ČÁLEK (1971)
Na pražské FAMU vystudoval obory kamera a dokumentární tvorba. Jako kameraman nebo režisér natočil přes 30 dokumentů. Za film Nebe, peklo z roku 2010 získal cenu za nejlepší snímek na filmovém festivalu Finále – Plzeň IFF. Jako kameraman je podepsán i pod celovečerními filmy (Kuličky, Mamas & Papas, Kanárek…). Jeho poslední snímek Pirátské sítě měl premiéru na festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
