Děda v oblacích. Je mu třiaosmdesát a skáče s padákem

Pavel Höchsmann začal po půlstoletí znovu skákat s padákem.

Pocit při seskoku padákem si Pavel Höchsmann z Olomouce užívá. Přišel na to už v padesátých letech minulého století, kdy se skákáním z letadla začal. A také brzy nedobrovolně skončil. Znovu si vzal na záda padák až po šestapadesáti letech. 30. září přitom slaví třiaosmdesáté narozeniny a je tak nejstarším českým parašutistou.

Höchsmann před svým návratem na oblohu naposledy skočil s padákem v roce 1953. Pak ho estébáci vytáhli v Prostějově přímo z letadla a měl utrum. Po pouhých sedmi seskocích. „Byl jsem politicky nespolehlivý, protože jsem měl sestru v západním Německu a oni se asi báli, že bych za ní jednou uletěl,“ domnívá se dnes Höchsmann.

Rok po zákazu skákání se oženil a tak i kvůli rodině už pro něj padák znamenal jen vzpomínku. Oživil ji až při oslavě osmdesátých narozenin. „Vnuci Martin a Filip si mě začali dobírat, že už bych ke skákání určitě neměl odvahu. Tak jsem se do toho dal,“ vzpomíná Höchsmann.

Začal se připravovat v Hanáckém paraklubu, ve kterém trénuje Vladislav Říha. Podle něj dnes mohou s padákem skákat i starší lidé. „Umožňují to nové padáky, které jsou vlastně na míru a váhu každého člověka. Nevyžadují tolik kondici a výcvik trvá jen jedenáct hodin,“ vysvětluje Říha.

I tak ho zájem osmdesátiletého důchodce překvapil. „Je to rarita, musel jsem proto zvolit individuální přístup. Hodně ale pomohla jeho vitalita i to, že dřív skákal. Přesto musel splnit vše jako každý nováček,“ dodává trenér.

Zdravý cyklista

Höchsmann musel před prvním skokem po více než padesáti letech absolvovat také zdravotní prohlídku u leteckého lékaře v olomoucké vojenské nemocnici. Ten potvrdil, že je zdravý. „Aby ne. Mám dvě kola, jedno na nákup, na druhém jezdím dvakrát týdně dvacetikilometrové trasy,“ říká Höchsmann.

První tři nové seskoky absolvoval Höchsmann s helmou, ve které jsou sluchátka. Říha ho pak mohl ještě ve vzduchu navigovat.

Naposledy skákal důchodce v polovině září nad neředínským letištěm. „Nebylo to tak příjemné, protože jsme skákali z cessny, která má poměrně malé dveře a je rychlejší. Ze staré Anduly (letoun Antonov AN-2 vyráběný po druhé světové válce- pozn. red.) to pro mě bylo příjemnější,“ tvrdí Höchsmann.

Tvrdí, že ani po tak dlouhé době neměl při své obnovené skokanské premiéře strach. „Bylo to pro mě, jako bych skákal včera. Nejhorší je první seskok a ten mám hodně dávno za sebou. S moderním křídlem to je dneska jednoduché. S kulatými padáky, na kterých jsme skákali po válce, to bylo mnohem složitější,“ dodává na závěr Höchsmann.