Krosovou motorku vystřídalo windsurfingové prkno. Tvrdou zem hladina vody.
V létě jezdil Dominik Kovařík z Protivína motokros. V zimě ho doplňoval snowboardingem. Zranění zad jeho jezdeckou kariéru ukončilo. Přemýšlel, co místo toho bude v létě dělat. Rozhodla návštěva dědečkovy garáže, kde si všiml windsurfingového prkna. Zkusil ho a už z něho neslezl.
„Chtěl bych se dostat do elitní světové desítky. Pak by pro mě měl tenhle sport smysl i do budoucna,“ říká Dominik Kovařík, dvacetiletý bývalý student Česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích, který tráví většinu roku v exotických lokalitách světa.
Na první pohled jen jezdíte po světě a užíváte si. Je to opravdu tak?
Tenhle sport obnáší trénink, který se nedá dělat jen v Česku. Vítr moc nefouká. Chybí velké vlny. Jezdím hodně trénovat do zahraničí, kde zkouším nové triky. Jsem s lidmi, kteří jsou profesionálové, a od nich odkoukávám nové věci. Teď je i sezona závodů, takže je mistrovství světa.
Co všechno vás ještě do konce prázdnin čeká?
Jedu do Egypta, kde budu trénovat. Pak přejíždím na Kanárské ostrovy, kde je mistrovství světa. Potom se vrátím ještě do Egypta. Doma budu asi až někdy v polovině září.
Jak se v Protivíně člověk dostane k windsurfingu?
Mě k němu přivedl táta. Děda už před dvaceti lety vyráběl surfová prkna a společně s tátou jezdili. Já jsem dřív dělal motokros a v zimě snowboarding. Jenže pak jsem se na motorce zranil a už bych nedostal licenci a u dědy v garáži jsem viděl surfové prkno.
Takže jste ho zkusil?
Říkal jsem si, co to je, a vlezl na to. Párkrát jsem byl s našimi na dovolené. Chytlo mě to. Začal jsem se prknu věnovat trochu víc a učil jsem se také freestyle. Ten jsem viděl v Chorvatsku.
Freestyle se asi těžko učí. Prostě si člověk řekne, že skočí salto, a zvládne ho?
Asi tak nějak. Jinak to prostě nejde. Začal jsem to zkoušet. Bylo to na Karpathosu v Řecku, kde jsem byl asi dva a půl měsíce a pracoval jsem v surfové půjčovně. Učil jsem se základní triky. Pak jsem zkusil kemp a lidi říkali, abych šel závodit. Tak dva roky závodím.
Jak dopadly první závody?
Bylo to mistrovství Česka, které se jelo v Řecku. Tam jsem skončil druhý a pak jsem jel evropské závody. V minulém roce jsem poprvé zkusil mistrovství světa a letos pokračuju.
A další úspěchy?
Jsem mistr republiky z loňského roku. Jezdil jsem do osmnácti let mistrovství světa juniorů a tam jsem byl pátý. Teď jezdím s dospělými chlapy a zatím nejlepší umístění je dvaadvacáté místo.
Říkal jste, že teď budete měsíc a půl odkoukávat triky. Od koho se učíte?
Většinou od kluků z Karibiku. Tam trénují celou zimu a já tam taky v zimě občas jezdím na soustředění, kde se to s nimi učím. Ovšem oni jsou pořád o krok napřed. Můžou pořád trénovat a vymýšlet nové triky.
Cestovat po světě stojí dost peněz…
To jo. Je to hlavně o sponzorech. Já teď jezdím nově za italský tým RRD, kam jsem přešel před dvěma měsíci. Mám tam zázemí a dávají mi veškeré vybavení a hradí letenky a pobyt na závodech. Když ale jedu trénovat, musím si to zaplatit sám a najít si sponzory.
Kolik lidí dělá freestyle windsurfing u nás?
To je otázka i pro mě. Vydali jsme instruktážní DVD. Udělali jsme tisíc kusů a prodali jich pět set. Tak nevím, jestli pět set lidí dělá freestyle windsurfing. Ale na mistrovství republiky v minulém roce nás bylo sedmnáct.
Co se na windsurfingovém prkně dá všechno dělat? Plachta mi přijde jako velké omezení.
Ono to tak není, protože díky větru je to výhoda. Jdou na tom všechny druhy salt. Pro diváky je to asi nejzajímavější, ale pro porotu jeden z nejjednodušších triků. Spíš děláme různé otočky o tři sta šedesát stupňů v kombinaci s držením nebo bez držení rukou a různě se kroutíme okolo plachet. Je to takový balet na vodě.
Kolik stojí vybavení?
První prkno jsme šli koupit s taťkou. Teď dostávám už profesionální vybavení. Takže něco jako tovární motorku. Když chcete opravdu profesionální výbavu, stojí prkno kolem pětatřiceti tisíc. Já mám na závody tři. Jedno na vlny, jedno do většího větru a do slabšího. Vedle toho mám i sérii plachet na různé druhy větru od plachty do bouře až po velké plachty na jezera, kde není tolik vítr. Jedna stojí kolem deseti tisíc. Je to taková alchymie, kterou kdy nasadit, a závodění v tomhle ohledu není úplně jednoduché. Důležitá je příprava, psychika, zkušenosti.
Jak závod probíhá?
Trvá pět minut a jedeme vždy ve dvojicích. Kdo udělá víc lepších triků, postupuje. Druhý končí. Jede se to vyřazovacím způsobem. Pro diváky je to lepší.
Když dojedete, víte hned, že jste byl lepší?
To je někdy blbý. Porota něco nevidí, nebo spíš nechce vidět. Když jedete na závody poprvé a porotci vaše jméno neznají, těžko se tam dostáváte. Když zajedete vyrovnaný závod a jste stejný nebo o malinko lepší a jedete proti jménu, které se objevuje na závodech už deset let, tak prostě postoupí on a vy končíte. Není to úplně férové.
Jste profík?
Dá se to tak říct. Jezdím závody po světě, ale chtěl bych být ještě lepší. Rád bych se pohyboval do první desítky. Pak myslím, že by tenhle sport pro mě měl smysl i do budoucna. Doufám, že do roka se do desítky dostanu.
Kolik času strávíte doma?
Ve škole mám individuální studium a jsem obvykle měsíc pryč a pak měsíc doma, kdy dodělávám zkoušky. Studuju na bankovním institutu v Písku a předtím jsem studoval Česko-anglické gymnázium v Českých Budějovicích.
Co vás na windsurfingu nejvíc baví?
Asi to, že tenhle sport nemá hranice a člověk se v něm pořád může něco nového učit. Pokaždé, když přijedu na vodu, uvidím kluky dělat nové triky a jsou o kus dál. Zase jdu a zase trénuju a snad to nemá konec.
Dá se trénovat i v Čechách na rybníku?
Dá. Ale musí foukat. Většinou to jde u nás na podzim. Začínal jsem na Dehtáři.
Stávají se při windsurfingu nějaká zranění, kromě toho, že se člověk může utopit?
Potkat žraloka.
A už jste ho potkal?
Naštěstí ne, ale kamarád v Jižní Africe ho potkal týden předtím, než jsem tam přijel.
Zkoušel jste i surf bez plachty?
Zkoušel a přemýšlel, že bych dělal obojí. Ale ne. Windsurfing mě baví víc. Jedu proti vlnám po větru a vyskočím. Na surfu musím pádlovat a čekám na vlnu, abych se půl minuty svezl.
Úspěchy Dominika Kovaříka:
1. Narodil se v roce 1990 v Písku.
2. V motokrosu je mistrem v juniorech do 80 ccm z roku 2002 a vicemistr 2001. V kategorii do 125 ccm skončil druhý na hale 2003.
3. Ve snowboardingu vyhrál závody Winterfresch Kramolín a Temple snowboard days 2004 a Horsefeathers a LTB ve Francii 2005.
Skoky, triky, otočky. Kovařík učí jezdit celé Čechy
Je mu dvacet let a pořád je studentem. Ovšem vedle toho také učitelem. Dominik Kovařík je nejlepší tuzemský freestylový windsurfař. Učí se od nejlepších a jako nejlepší učí další. „Vydali jsme instruktážní DVD, jak dělat freestyle windsurfing,“ chlubí se s úsměvem Dominik Kovařík. Učí triky, skoky, otočky a ukazuje i pády na windsurfingovém prkně.
Poprvé stál na vodní hladině na rybníku Dehtář u Českých Budějovic. Teď ukazuje dalším, které lokality jsou pro freestyle windsurfing nejlepší na celém světě. „Nejlepší je asi Karibik,“ upřesňuje. Právě v Karibském moři je jedním z jeho nejoblíbenějších míst Bonaire, jeden z ostrovů Nizozemských Antil. Kousek od něj je venezuelské letovisko El-Yaque a jižněji pak brazilská Jericoacoara.
„V následujících dvou měsících budu pobývat střídavě v Egyptě a na Kanárských ostrovech,“ říká Kovařík. A když se nedostane přes Tichý oceán, právě tyhle dvě destinace doplňují jeho elitní pětku. Fuerteventura na Kanárských ostrovech a Safada ve střední části Egypta v Rudém moři.
První trik zkoušel skoro stokrát
Freestyle windsurfing je hlavně o častém tréninku a trpělivosti, protože ne vždy jde všechno rychle. „Trik Vulcano se považuje za vstupní bránu do freestyle windsurfingu,“ popisuje Kovařík. Jedná se o kousek, kdy se ve výskoku otočí prkno surfu o 180 stupňů, ale plachta zůstává v rovině s větrem.
Byl to vůbec první trik Dominika Kovaříka. „Učil jsem se ho celý den. Skákal jsem ho padesátkrát a víckrát, než jsem ho poprvé ustál,“ vzpomíná na pár let staré začátky. Když už ho konečně skočil, dalších třicet pokusů skončilo stejně jako ty první. Ve vodě. „Je to hlavně o výdrži. Člověk to musí pořád zkoušet,“ dodává.
Za nejjednodušší trik vůbec považuje Speed loop, i když právě ten vypadá ze všech nejtěžší. Jedná se o salto, kdy se otočí kolem vodorovné osy člověk, prkno i plachta a všichni dopadnou tak, jak začali. „Jde jen o to překonat strach,“ doplňuje surfař.
A na svém instruktážním DVD představuje další a další triky: Carving 360, kdy se surfař otočí s plachtou skoro u hladiny o 180 stupňů nebo Tack, základní trik, kdy na jedoucím surfu jezdec obchází plachtu, a ta i prkno jsou v rovině. Ale to jsou jen ty nejlehčí. Vždyť, jak Dominik Kovařík říká, vymýšlení nových nikdy neskončí.
