Dejte přednost. Silnici křižuje papiňák

Hlasem připomínají historické parní mašinky. Ale chybí jim oheň a nelétají od nich jiskry, popel ani kouř. Jediné pravidelně provozované parní lokomotivy v České republice. Ovšem žádné muzejní exponáty. Lokomotivy FLC 03 přišly do ústecké Setuzy v roce 1988. Jako nejnovější, ale zároveň poslední stroje svého druhu z výroby v německém Meiningenu.
„Jsou to bezohňové akumulační lokomotivy, jezdí na stlačenou páru. Kotel je ze dvou třetin naplněný vodou a tankuje se přívodem z kotelny pára přehřátá na dvě stě padesát až tři sta deset stupňů. Vaříte v papiňáku? Nějak tak to funguje,“ představuje stroje směnový mistr Zdeněk Chovanec.
Papiňáky, jak se těmto lokomotivám říká, se osvědčily na vlečkách ve výbušných nebo zápalných provozech. „Jsou bezpečné, ekologické, a se svou téměř padesátitunovou hmotností snesou i větší zátěž. Tady obsluhují čtyři úseky, mezi nimiž jsou výbušná pásma, kam stroj se vznětovým motorem nesmí,“ vysvětluje Josef Chráska, vedoucí vlečkových provozů firmy AWT, která provozuje i vlečku v Setuze a obě lokomotivy vlastní.
Nejmladší a zároveň poslední pracující parní lokomotivy občas nakrátko zahlédne i svět mimo brány podniku. Koleje vlečky totiž protínají Žukovovu ulici. Když muži s praporky zastaví auta z obou směrů, je jasné, že tudy z jedné části továrny do druhé přejíždí padesátitunový papiňák. Vyjížďku ven ze Setuzy za dobu své zdejší existence ale absolvoval jen jednou. „Na podzim 2004 se krátce ukázal při historických jízdách Párou krajem. Jinak mimo nevyjíždí, nesmí pod troleje, vždyť chrlí páru, to by dopadlo,“ konstatuje Josef Chráska.
Po kolejích továrny se ale najezdí dost. Nepřetržitý provoz na zhruba deseti tisících metrech kolejí zajišťuje vždy jeden strojvedoucí a jeden vedoucí posunu.
Německé akumulační lokomotivy ze Setuzy měly v Ústí ještě začátkem devadesátých let minulého století české kolegyně. V plynárně Užín v té době dosluhovaly jedny z posledních papiňáků, vyráběných v letech 1955 až 1956 v ČKD Praha.