Cesta děkana Přírodovědecké fakulty potvrzuje, že České Budějovice jsou pro vědce silným magnetem. Třiapadesátiletý Libor Grubhoffer, rodák z Vysočiny, sem přišel před čtvrtstoletím z Prahy. Podobně jako mnoho dalších badatelů opustil prestižní pražské laboratoře, což vůbec nebylo snadné rozhodnutí. „Přišli jsme sem z ryze praktických důvodů, ale asi nikdo z nás teď nelituje,“ míní jeden z kandidátů na nového rektora Jihočeské univerzity.
Čím byly v polovině osmdesátých let České Budějovice pro vědce tak přitažlivé?
Většinu z nás sem zavedla šance získat byt. To bylo v Praze pro mladou rodinu prakticky nemožné. Přiznávám ale, že se mi z Prahy odejít nechtělo. Ohromně se mi tam totiž líbila má práce v oddělení virových vakcín Ústavu sér a očkovacích látek, které vedl uznávaný profesor Dimitrij Slonim. Téma, kterému jsem se tam věnoval, bylo zajímavé a užitečné pro zdraví lidí. Nechtěl jsem se tohoto zaměření vzdát a tajně si přál, aby v Budějovicích mou podmínku nemohli splnit.
Ale splnili.
Kupodivu ano, takže v září 1985 jsem podepsal smlouvu v Parazitologickém ústavu, který byl součástí rodícího se Jihočeského biologického centra Československé akademie věd. Komunistické vedení kraje si nového vědeckého centra náramně považovalo. Dalo se předpokládat, že i v podmínkách socialistického realismu se Budějovice stanou jakousi národní Mekkou ekologicko biologických věd. Především těch, které jsou blízké zemědělské praxi.
Vy jste se ale zaměřil na viry - hlavně na to, jak snížit rizika klíšťat. Máte podíl na výzkumu, jehož výsledky Budějovice proslavily po celém světě. Proč jste si vybral tento obor?
Začal jsem se zabývat viry hlavně proto, že se jich lidé báli. Říkal jsem si, aspoň nás komunisté nechají v klidu bádat a nebudou se plést do výzkumu, při němž by mohli mít strach z nákazy. Navíc jsem díky tomu pochopil, jak důležité je propojení vědy se životem, aby měla smysl a byla užitečná.
Cožpak vy se klíšťat nebojíte?
Kupodivu to vypadá, že na mě klíšťata nejdou. Aspoň v tom jsem měl výhodu. Pocházím totiž z rodiny s dlouhou tradicí živnostníků a hostinských, takže za minulého režimu jsem neměl cestu ke studiu a kariéře vědátora zrovna jednoduchou.
Ale v Českých Budějovicích se vám daří. Byl jste ředitelem Parazitologického ústavu a posledních sedm let vedete jednu z fakult univerzity. Tu nejproslulejší.
Biologická fakulta, která se po rozšíření studijních programů stala přírodovědeckou, má opravdu slušné renomé. Je velkým zadostiučiněním, když vidím, že naši studenti či doktorandi jsou spoluautory mnoha objevů publikovaných i v těch nejprestižnějších časopisech jako Nature či Science.
Čím to?
Možná tato energie pochází ještě z doby po pádu komunismu, který nás natolik povzbudil, že věda v Budějovicích náhle získala nový smysl existence. Najednou jsme pocítili, že tady zažijeme to pravé dobrodružství spojené s vytvářením něčeho nového a svobodného. Vznikla Jihočeská univerzita a její propojení s Akademií věd je tak těsné, že nám mnozí kolegové z jiných univerzitních měst právem závidějí.
Co třeba?
U většiny zdejších pedagogů je věda na prvním místě - studenty bychom nejraději učili jen v laboratořích a v terénu. Kolegové na tradičních vysokých školách včetně Univerzity Karlovy mají většinou opačný problém - praxe je jim mnohem vzdálenější.
Teď vstupujete do boje o křeslo rektora. Proč a co byste chtěl změnit?
Je to pro mě logická cesta po tom všem, čím jsem prošel. Mám univerzitu rád a vážím si lidí, kteří tam učí, ohromnou radost mi dělají studenti a absolventi. Nápadů na vylepšení mám díky praxi dost - mimo jiné chci pomoci tomu, aby dění na fakultách a v ústavech nebylo tak izolované od běžného života jako teď. Laici mají právo vědět, v čem pro ně mají výzkumy, objevy či historická bádání užitek. Zrovna úkol jednoduše vysvětlit, jak převratné poznatky přináší naše zkoumání klíšťat, mě v tom dost vyučil. Přestat mluvit pouze odbornou řečí je nutnost.
Tuto snahu jste loni prokázal i svou úvahou o zákonu zachování štěstí. Vyšla v knize Česká vize mezi články známých intelektuálů. Kde berete jistotu, že takový zákon funguje?
Asi v propojení biologie a toho, co vím o přírodě vůbec, s mou vlastní životní zkušeností. Sám jsem se přesvědčil, že po euforii musí následovat období zklamání a rozčarování, ale to pak zase nutně vystřídají světlé časy. Tak jako v přírodě platí zákony zachování energie, vývoj společnosti ovlivňuje člověk se všemi svými úžasnými schopnostmi, ale také chybami a nedostatky. Zdá se mi, že právě ze všech těch rozporů a protipólů se rodí harmonie.
Libor Grubhoffer (* 1957) - děkan Přírodovědecké fakulty:
- Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
- Je profesorem molekulární a buněčné biologie a genetiky. Roku 1994 se stal ředitelem Parazitologického ústavu, sedm let vede Přírodovědeckou fakultu JU. Podílí se na objevech, které pomáhají v boji proti klíšťatům jako přenašečům lymské boreliózy a klíšťové encefalitidy.
-Je podruhé ženatý, má tři děti. Rád chodí do přírody a zajímá se o památky.
