Dělají divadlo. Bez aplausu a klanění

Sedmička poodhalila náplň práce lidí v zákulisí divadla.

Jdeme na Polívku, Antalovou nebo na Parduse, říkají lidé, když se chystají v Brně na nějaké divadelní představení. Jsou to právě herci, kvůli kterým se plní hlediště diváky. Ale na tom, aby bylo představení úspěšné, se podílejí další desítky lidí. Od šatnářek po osvětlovače. Sedmička zjišťovala, jaká je jejich práce.

Jednu z nejdůležitějších rolí mají v divadle pokladní. V Městském divadle Brno má na starosti komerční oddělení Helena Brzobohatá. „Mému příjmení se směje herecký bard Ladislav Lakomý. Snad kvůli tomu, že koresponduje s mou profesí,“ žertuje žena zodpovědná za každého platícího diváka.

Tytam jsou doby, kdy se divadlo plnilo pomocí mazet, což byly rozměrné knihy se vstupenkami. Stejně jako mnoho ostatních věcí je nahradily počítače. „Díky nim máme mnohem větší přehled o předplatitelích a hromadných objednávkách. Jen třetina vstupenek jde na takzvanou volnou kasu, tedy do prodeje. Většinou se po nich hned zapráší, protože spousta inscenací je dlouho dopředu vyprodaná,“ říká Brzobohatá.

Jestliže už má divák lístek, potká se ve foyer s dalšími zaměstnanci, které většinou přehlíží. „Na každého diváka ale musíme být milí a vstřícní. Jsme vlastně takoví malí herci, protože i my musíme nechat trable za dveřmi divadla,“ tvrdí inspektorka hlediště Alena Hudcová, bývalá profesorka češtiny, která si prací v divadle přivydělává k důchodu. Řídí bezmála padesát lidí. Nejpočetnější skupinou z nich tvoří šatnářky a uvaděčky.

Promované šatnářky

Mezi šatnářkami se najdou dokonce i promované matematičky. V divadle ale nepočítají složité matematické úlohy, vystačí si s kupeckými počty. Slyšet to je hned po začátku představení, kdy se od šatny ozývají zvuky cinkajících mincí. „Do deseti minut máme spočítanou tržbu. Většina diváků platí kovem, ale občas se najdou takoví, kteří na nás vytasí tisícovku. Na takovou bankovku ale zpátky nemáme,“ posteskne si například Marie Kunderová. Také bez ní by to diváci měli v divadle těžké. A hlavně nepohodlné. „Kdybychom tu nebyly, lidé by se v hledišti upekli horkem,“ glosuje za všechny šatnářky Vojtěška Valoušková.

Bez pomoci uvaděček by diváci také tápali v hledišti. „Párkrát se nám stalo, že si lidé popletli v divadle scény. Hudební zaměnili za činohru, a naopak. Jednou mi dokonce jeden pán o přestávce hry řekl, že je to divný muzikál, když se v něm nezpívá. Jakpak taky jo, když koukal na drama,“ vzpomíná uvaděčka Dita Osladilová.

Nejvíce starostí dělají uvaděčkám, které už dávno nenosí modré pláště, opozdilci. „Přijdou o deset minut pozdě a dožadují se vstupu. Jenže by rušili představení, a tak je zavedeme na balkon,“ popisuje svou roli v divadle uvaděčka Alena Studená. K jejímu pracovnímu nástroji patří baterka, aby opozdilcům posvítila do potemnělých řad. „Za dvanáct let, co v divadle dělám, ale znám hlediště zpaměti. I ve tmě,“ chlubí se Studená.

Malá továrna

Divadlo je vlastně taková malá továrna. Alespoň co do počtu zaměstnanců. Patří k nim zvukaři, kostyméři, stolaři, truhláři, umělečtí malíři či rekvizitáři. „Plníme přání režisérů,“ shrnuje za tým lidí rekvizitářka Radka Myslivečková z divadla Reduta. Zhmotnění snů ve skutečnost popisuje na příkladu květiny. „V představení má být kytka. Jedna je ale podle režiséra malá, druhá moc růžová a třetí velká. Nakonec zvítězí kytice červených růží, ale ani ta není do premiéry definitivní,“ povzdechne si.

Úctu u herců si drží maskéři. Už kvůli tomu, že herce dělají mladší, když jim zamaskují vrásky a neduhy pleti. „Je to kreativní práce, která mě baví. Můžu se totiž vyřádit,“ říká maskérka Zdena Houdková z brněnského Národního divadla. Líčení herců trvá zhruba půlhodinu. „Pracné je nalíčení na představení opery Madama Butterfly. Líčit musím dvacet chlapů ze sboru a na každého mám jen deset minut. Ale nic není nemožné,“ tvrdí Houdková.

V neposlední řadě také musí být na herce vidět. Dojem z představení dělají hlavně světla. Za těmi nestojí nikdo jiný než osvětlovači. „Pracujeme s osvětlením, které hraje. Vytváříme tak světelnou náladu. Asi nejnáročnější představení je pro nás hra Tajemství zlatého draka od Daniela Landy,“ přibližuje jeden z osvětlovačů v Národním divadle Brno Lukáš Závada.