Je jí třiatřicet a stará se o narkomany. „Kurzy sebeobrany nemáme. Nejsme tady proto, abychom vyhledávali konflikty,“ říká Markéta Lukáčová, vedoucí terénních programů a kontaktního centra při občanském sdružení Prostor. Na starost má lidi závislé převážně na drogách. A já se na sedm hodin stávám členem jejího týmu. Jedeme do terénu „aktivně vyhledávat uživatele drog“.
Jsme tři. Kromě Lukáčové vyráží ještě Stanislava Holovčáková. „Ta ti ukáže naše vybavení,“ říká Lukáčová, teď už Markéta. „Budeme si tykat, se všemi klienty to tak děláme. Vykání by působilo divně.“
V kufru auta si všímám velkého koše. Je v něm všechno potřebné. Nové injekční stříkačky, vak na použité, masti proti bolestem, misky, jež se používají při přípravě drog. Voda, alkoholem napuštěné tampony.
„A to samé máme i v batohu,“ ukazuje mi Stanislava. Na zadní straně zavazadla je malý emblém. „Ten, koho se to týká, podle té značky pozná, o co jde, ostatní to nevědí. To je šikovné, zvlášť v menších obcích. S velkými nápisy bychom byli příliš nápadní a spousta závislých by nepřišla ze strachu z prozrazení,“ říká Markéta.
Jedeme do Českého Brodu a Peček. Obvyklá trasa streetworkerů z Kolína. Stejná místa mají v úterním itineráři. Středa patří Kolínu a Kutné Hoře, čtvrtek Čáslavi a Kutné Hoře. Z ostatních míst Kolínska a Kutnohorska klienti v případě potřeby buď přijedou na kontaktní místo, nebo zavolají a domluví si speciální schůzku.
Dobré oči jsou potřeba
Když přijedeme do Českého Brodu, vzpomenu si na slova Markéty o absenci kurzu sebeobrany. Na nádraží slyšíme hluk a stáváme se svědky honičky. Po chvíli však hukot utichne. „Sem tam něco podobného zahlédneme, ale není to typické,“ říká Markéta.
Zatím se zdráhám tomu uvěřit.
Jdeme na streetworkerům dobře známá místa v areálu nádraží. Hledáme použité stříkačky. Nevidím jedinou, na rozdíl od Stanislavy. „Má dobré oči,“ chválí ji Markéta. A já mám pocit, že by snad zahlédla i pověstnou jehlu v kupce sena…
V parku, místu setkání se závislými a výměny použitých stříkaček za nové, zažívám první větší překvapení. Udivuje mě skvělý vztah, který mají terénní pracovnice se svými klienty. Sami přicházejí a svěřují se i s osobními záležitostmi, které se drog netýkají.
A fascinuje mě uvědomělost jednoho z nich. „Kámoš mě pozval k sobě do zahraničí. Bylo by super jet, ale musím už být čistej. On s drogami skončil, bojím se, aby do toho kvůli mně zase nespadl,“ líčí klient s tím, že ze skupiny „feťáků“ hodlá odejít. „Jenže to už jsem chtěl mockrát,“ říká potichu.
Jeho jméno Sedmička zveřejnit nesmí, i v oficiálních výkazech o práci mají streetworkeři své klienty uvedené pod kódy.
Následují další „kontakty“ a pak přejezd do Peček. Jejich spojitost s drogově závislými je už dobře známá.
„Trojúhelník Pečky – Český Brod – Sadská je jedním ze tří míst v Česku, kde se dá nejlíp sehnat heroin,“ říká Markéta.
Nadprůměrný výsledek
Postupně slyším různé příběhy. Jsou plné naděje, smutku, zoufalství. „Na tomhle chlapíkovi bych nepoznal, že je feťák,“ říkám na adresu jednoho z klientů. „Heroin bere od devatenácti, teď je mu devětatřicet,“ šokuje mě Markéta. „Ale chce skončit, už ho to nebaví.“
Číselně vyjádřený výsledek naší práce zní: dvacet kontaktů, z toho tři úplně nové, šest set padesát vyměněných injekčních stříkaček. „To je nadprůměrné,“ hodnotí výjezd Markéta.
Ta navíc s jedním z klientů domluvila, že dorazí do kontaktního centra. „To je další krok v cestě za abstinencí. Musí prokázat vůli tím, že v domluvený čas opravdu přijede,“ říká Markéta. V kontaktním centru se kromě jiného provádějí testy na HIV a žloutenku.
A jak zjistí ti, kteří s drogově závislými pracují, že jejich činnost byla úspěšná? Říkává se, že „závislák“ není vyléčený nikdy… „Naše zpětná vazba je, že nám napíšou. Z odvykacích center i normálně z domova,“ líčí Markéta.
Díky streetworkerům se několik lidí vrátí do „normálního života“. A stát výrazně ušetří, protože výměnou injekčních stříkaček se předchází zejména chorobám AIDS a žloutence typu C.
„Léčba jednoho člověka stojí až půl milionu,“ říká ředitel občanského sdružení Prostor Petr Steklý.
