Denně pulíruje svou čtvrť. Dobrovolně

Koště má na zahrádce před domem vždycky po ruce. Na odpadky má nachystané pytle, z nichž za týden dva tři naplní. Pětadvacetiletý Miroslav Kain, který žije s nevlastním otcem a čtyřiadevadesátiletou babičkou v jihlavské čtvrti Staré Hory, přitom není uklízeč ani zametač. Mentálně postižený mladík se jen rozhodl starat o krásu a čistotu místní krajiny.
Přes týden dojíždí Kain do školy Březejc ve Velkém Meziříčí. O víkendech a prázdninách je doma, a tak se věnuje svému dobrovolnému poslání. „Je to můj koníček. Pořádek musí být. Štvou mě lidi, kteří dělají nepořádek. Sbírám flašky, hadry po bezdomovcích, kteří se tady usadili. Měli jsme tu i feťáky a tyhle lidi já nestrpím,“ říká Kain, kterému místní neřeknou jinak, než Míra.
Mluví-li o své práci, používá zásadně množné číslo. Když se poslední březnový týden krátce před setměním vydal s koštětem zametat starohorské ulice a chodníky, vyrušila ho na chvíli ze soustředěné práce náhlá prudká srážka dvou cyklistů u sousedící cyklostezky.
Mladíkům na kolech se nic nestalo. Když se zvedli, oklepali se a podali si ruce, odjeli dál svou cestou. Jenže jeden z nich při pádu vyrazil dřevěnou tyčku z plotu zahrádky sousední restaurace. Kain se ke zlomené plaňce sehnul, obhlédl škodu a se samozřejmostí věc vzal za svou. „Tady budeme muset plot opravit,“ podotkl.
Říká, že až skončí s meziříčskou školou, chtěl by být záchranářem, jezdit se sanitkou. „Jak slyší houkání sanitky, šijí s ním všichni čerti,“ říká s úsměvem jeho otčím Miroslav Zelníček. Zatím ale zůstávají rajonem Míry Kaina Staré Hory. Uklízet po malé jihlavské čtvrti mu před lety doporučil majitel starohorské restaurace, s nímž se Míra spřátelil. „Abych prý se nenudil, tak ať zkusím uklízet okolí. Tak jsem se do toho dal a teď je to můj koníček. Uklízím schody ve stráni nad silnicí, chodníky až po zastávku autobusu, trávník k řece a na druhé straně k silnici,“ vysvětluje Míra a ukazuje k Humpolecké ulici, hranici svého dobrovolného okrsku. Když má čas, uklízí v restauraci, umývá a odnáší sklenice, dětský koutek na zahrádce čistí od střepů. Někdy i zatelefonuje městským strážníkům, když je svědkem, jak někdo dělá nepořádek. „Jsou lidi, co dělají svinčík, a lidi, co po nich uklízejí,“ přemítá Míra.
Ochranné rukavice si kupuje z kapesného. V trávě běžně nachází injekční stříkačky, našel už i zapomenuté knihy, jindy batoh, který odevzdal. Od městské policie pak dostal drobné nálezné. Když dostane za pomoc od hostinského drobné, koupí si za ně nanuk. V zimě zametá sníh často ještě před svítáním. „Když jdu před šestou do práce, cesta k zastávce už je umetená. Je krásné, že to, jak se o své okolí stará, jde z něj. On to dělá, protože cítí, že je to prospěšné,“ míní jeho sousedka Olga Csoková.
Je úterní večer, houstne tma a Míra Kain rytmicky zametá starohorské ulice. „Do deseti hodin budeme uklízet, hlavně u zastávky, tam je nejvíce nepořádku,“ říká a jeho postava s koštětem mizí v šeru.