Škola ve Věžnici má narůžovělou fasádu a nijak zvlášť se neliší od okolních chalup, snad tím, že je o patro vyšší.
Kdo by čekal, že před vyučováním se do této školy jako do každé jiné nahrne dav dětí, mýlil by se. Když je všech sedm žáků školy ve třídě pohromadě, vypadá jejich parta spíše jako schůzka malé skautské skupinky než jako žactvo pěti ročníků základní školy.
Páťačka Pavlína a o rok mladší Eva obsazují o přestávce tělocvičnou lavici v rohu třídy. „Je to naše oblíbené místo,“ smějí se dívky a mezi brebentěním skládají na lavici dílky lesklé stavebnice.
Elektrický zvonek se sem moc nehodí
Jinak se baví podobně jako kluci, třeba o přestávkách hrají na podlaze fotbal s malým míčkem pomocí pantoflí. „Koukej, něco ti ukážu!“ nabízí s tajuplným výrazem jedna z nejmladších žaček kamarádovi cosi zabaleného v papíru.
Rozbalí mu papír před očima a ten polekaně trhne hlavou. V papíru je stržený lidský nehet se zaschlou krví na lůžku. „Táta si včera ukopl nehet o bednu. Pěkně ho to bolelo, ale nekřičel,“ hlásí pyšně dívka a běží ukázat svůj poklad dalším.
Že spolu kamarádí malí i větší, a většinou dokonce kluci s holkami, to je ve věžnické škole běžné. Jinak to ani v kolektivu sedmi dětí nejde.
Lavice ve třídě jsou seřazeny před učitelským stolkem do tvaru písmene U, každý žák má svou lavici. Přímo před učitelkou sedí nejmladší Nela z první třídy, druhá přední lavice patří druhačce Vendule. Pak sedí v lavici jeden třeťák, jedna čtvrťačka a tři nejstarší - páťáci.
Do šestého ročníku už začínají školáci dojíždět tři kilometry do sousedního Šlapanova nebo do stejně vzdálené Polné. Do Věžnice chodí letos jeden přespolní, loni byli tři. Počet žáků tady zůstává v posledních letech stabilní, do deseti. „V naší mateřské škole ale máme hodně dětí, jsou tam silné ročníky, takže doufáme, že nám v září přibudou tři až čtyři noví prvňáčci. Ale je to boj o existenci, hodně dětí odchází z Věžnice do velkých škol,“ lituje ředitelka školy a současně jedna ze dvou jejích učitelek Markéta Findeisová.
Věžnická malotřídka podle ní trochu bojuje i s neznalostí rodičů, kteří si myslí, že v této miniškole je všechno jinak, že není srovnatelná s „velkými“ školami s několika třídami.
Leccos je ve věžnické škole opravdu jinak.
Třeba zvonění, ten zvuk, který je pro školáky všech generací stejně protivný jako spásný. „Maxi, Pavlínko, běžte do lavic, budu zvonit,“ řekne Findeisová nyní v roli učitelky. Je osm hodin, škola začíná. Učitelka zdvihne malý zvonec na koženém řemínku a krátce a energicky s ním zatřese. „Dřív tady prý měli elektrické zvonění, ale mně přišlo, že se to do takové malé školy snad ani nehodí,“ říká usměvavá osmatřicetiletá žena.
Před prvním ranním zvoněním by ale návštěvník školy možná ve třídě čistě podle sluchového vjemu ani nepoznal, že sem nechodí devadesát dětí, ale jen sedm. V místnosti nadepsané na dveřích barevnými písmeny „TŘÍDA“ je živo. Rámus děti dovedou udělat velký, bez ohledu na to, že chodí do malé školy.
V malé škole dostanou děti individuální péči
Zatímco školáci řádí po třídě, učitelka se chystala na výuku - na tabuli napsala tiskacími písmeny JÁ MÁM RÝMU a MÁMA MALUJE LES A JELENA.
Věty bude opisovat z tabule Nela, nejmladší věžnická studentka, aby si procvičila převod čteného textu do psaného. Protože ale učitelka musí s dětmi v jedné třídě probírat souběžně látku z pěti ročníků, obchází postupně všechny děti po ročnících.
V úvodní hodině češtiny učitelka potřebovala děti oznámkovat a také zjistit, zda si zapamatovaly a procvičily minulé učivo. Tři žáci pátého ročníku tedy psali diktát, stejně jako druhačka Vendulka, ta ale pochopitelně měla jiné znění. Učitelka Findeisová tedy diktuje na přeskáčku - jednu větu druhačce, jednu větu páťákům. Druhačku chválí a ilustruje na ní jeden zajímavý efekt malotřídních škol.
Šikovné děti, které rychleji učivo vstřebávají, se učí přirozeně věci dopředu tím, že je už opakovaně slyšely při výkladu pro žáky vyššího ročníku. „Vendulka je v učení hodně napřed, takže na mě často kroutí očima a říká mi: Tohle já už přece znám!“ povídá Findeisová.
Pomalejším dětem se zase učitelka může věnovat individuálně, má na ně více času, než by měla ve třídě s pětadvaceti dětmi. Maxe čekalo cvičení na skloňování podstatných jmen, zpočátku se mu do něj nechtělo, ale učitelku neobměkčil. Čtvrťačka Eva zase tápala v určování slovních druhů, takže jí látku znovu vysvětlila. Potom si diktát napsal i Max s Evou.
Mezitím obchází ostatní žáky, ptá se jich, zda rozumějí svým úkolům. „I když nezkouším na známky, tak se všemi mluvím, a díky tomu hned vím, jak kdo umí, jestli pochopil látku. Výhoda je, že o nich vím uplně všechno: jak pracují, kdo je pomalý, komu se nechce, kdo v čem vyniká,“ říká Findeisová.
Svou původní profesí byla Markéta Findeisová učitelka keramiky a designu na sklářské střední škole ve Světlé nad Sázavou. Když ji život zavál do věžnické malotřídky, nepověsila své výtvarné vzdělání na hřebíček: v Havlíčkově Brodě má ateliér, ale také při věžnické škole vedle dalších povinností vede výtvarný kroužek. U stěny na stolku je na tácu připraveno dny vzhůru devět umytých hrnečků. Sedm žáků, dvě učitelky. Várnici s čajem přináší v polovině první hodiny kuchařka. „Dáte si hrneček? Čaj je dobrý, výživný, pro děti,“ nabízí Findeisová.
Kuchařka je stejně jako ona ženou tří řemesel. Je tedy nejen kuchařkou, ale i vedoucí školní jídelny a uklízečkou v mateřské škole.
Findeisová učí český jazyk, matematiku, výtvarnou výchovu, pracovní činnosti a prvouku. Zpravidla dopoledne. Odpoledne se věnuje školní administrativě. Vyplňuje výkazy, zabývá se účetnictvím, opravuje sešity, dělá zápisy, chystá žádosti o dotace.
Druhá učitelka ve škole má na starosti výuku přírodovědy, vlastivědy, tělesné výchovy a hudební výchovy. Kromě toho je také vychovatelkou v družině. Uklízečka ve škole je zase současně topičkou a školnicí.
Osobní kontakt učitelky s rodiči je tady běžný. Rodiny žáků se znají s rodinou učitelky, děti se vzájemně navštěvují, školáci ze základní školy se přátelí s „mrňaty“ z mateřské školy, která je ve stejné budově.
Ve věžnické škole se učitelé snaží, aby se starší žáci uměli postarat o své mladší kamarády. Zdá se, že se to daří.
V den návštěvy Sedmičky ve věžnické škole čekala předškoláky během druhé vyučovací hodiny malá exkurze do školní třídy, kam by v příštím roce leckterý z nich mohl chodit.
Komunisté ji zavřeli, po revoluci je zas v provozu
Než přijde do třídy výprava z mateřské školy, vyzvala učitelka děti, aby pro děti připravily židličky. Reakce většiny ze sedmi dětí byla okamžitá. „Já to udělám, já!“ vyletěly nad lavice paže s nataženými prsty. „Tak je připravíme všichni spolu, ale opatrně,“ usmívá se učitelka Findeisová.
Děti o překot přinášely židličky, takže během několika minut u každé z lavic jich sedělo kolem tří až čtyř. Někteří se s nově příchozími nadšeně zdravili už ve dveřích. „Vedu je, aby starší mladším pomáhali, aby pochopili, že ti menší jim prostě nemohou mentálně dostačovat. Záleží, jak si děti vzájemně sednou, ale tolerance tady funguje,“ míní ředitelka.
Děti ze školní třídy mezi sebou svedly málem bitvu o to, který předškolák bude sedět vedle kterého školáka. Nikdo nechtěl sedět v lavici sám. „Vzájemně se znají z družiny, z jídelny, často jsou sourozenci nebo spolu kamarádí, takže tady bariéry mezi malými a většími dětmi odpadají,“ řekla Findeisová.
Věžnická malotřídka má více než stoletou historii: německou školu v česko-německé obci postavili kolem roku 1770, českou otevřeli v roce 1884. Měla kolem třiceti žáků i po roce 1945, kdy odsud museli odejít Němci. V sedmdesátých letech se stát rozhodl zdější školu zavřít, znovu ji obec otevřela až po sametové revoluci.
Od té doby až dodnes má věžnická miniškola kolem deseti žáků. Mohla by jich mít víc, někteří rodiče ale děti z Věžnice posílají do okolních obcí. „Možná je problém, že nyní dorůstají děti rodičů, kteří sami školu ve Věžnici jako děti nezažili, a i když jsou místní, nedovedou si zdejší malotřídku představit a mají k ní nedůvěru,“ míní Findeisová.
Sama se chtěla po mateřské dovolené před čtyřmi roky vrátit zpět na střední školu. Nakonec se rozhodla zapojit se do obnovy té věžnické. „Dneska můžu přiznat, že začátky byly pro mě hodně těžké. Když jsem do téhle budovy poprvé přišla, řekla jsem si: tak tady jsem v 19. století. Malá škola s jednou třídou, malou tabulí, starým nábytkem. Snažíme se vybavení postupně vylepšovat, teď chceme koupit moderní interaktivní tabuli s počítačem, snad bude i nový nábytek,“ věří Findeisová.
Jsou jako jedna velká rodina
Prvním jejím krokem po příchodu do malotřídky bylo najmutí uklízečky. „Společně jsme školu uklidily, vyčistily, vyzdobila jsem a zútulnila třídu. Jedna místní paní učitelka mi pomohla dát dohromady učebnice, co nakoupit. A pak jsem po večerech studovala a studovala,“ vzpomíná Findeisová. Dnes má pocit, že věžnická malotřídka jí dává významnou životní zkušenost. „Ve srovnání se střední školou jsou tady žáci velmi vděční za informace. Mají zajímavé otázky, jsme na sebe i hodně osobně navázaní, je mezi námi důvěra. Mí svěřenci jsou tak trochu moje děti,“ směje se Findeisová.
Dodává, že na léto uvažuje o tom, že pro školáky u sebe doma na chalupě v jedné z blízkých vsí uspořádá malý tábor. „Někdy tam u nás stejně bývají i čtyři děti ze školy na návštěvě, tak už to velká změna nebude,“ míní.
Se školáky při výuce jedná klidně a vlídně, ale prohřešky nepromíjí. „Kdybych tady měla třicet žáků a měla bych na ně křičet, asi by to ani s mou osobností nešlo dohromady,“ míní ředitelka Findeisová.
Základ je pohoda a harmonické dětství
Učitelka musí dávat pozor, aby při souběžném vyučování dětí z pěti různých ročníků na žádné nezapomínala. „Musím si hodinu zorganizovat, aby tam nebyly mezery, aby všechny děti stále měly činnost, aby na mě nečekaly. Takže je třeba, abych se chvilku věnovala každému z nich. Snažím se to prostřídat, aby byla hodina zajímavější, tak někdy třeba na tabuli píšeme společně a každý se tam snaží doplnit, co umí,“ vysvětluje ředitelka.
Malotřídka nemá v obci, kterou odjakživa dělí jistá rivalita části Horní a Dolní, jenom zastánce. Ale ti, kteří jsou přesvědčeni, že je pro obec důležité mít vlastní školu, jsou zatím v převaze. Rodiče dětí ze školy a školky a lidé z Věžnice zahájili na podporu školy sběr papíru, rodiče se většinou i mimo ni scházejí a jsou přátelé, stejně jako jejich potomci. „Nejdůležitější pro děti je, aby měly harmonické, klidné dětství, aby prvňáčci nemuseli podstupovat stres z ranního cestování autobusem do velké školy, kde nikoho neznají. Podle mého je důležité, aby nejdřív našly základ, našly samy sebe.
Potom je jen tak něco nesmete, až přejdou do šestého ročníku jinam,“ míní ředitelka věžnické malotřídky.
