Je jim od sedmi do šestnácti let a tvoří zvláštní partu. Žádný sportovní oddíl, žádný taneční klub nebo ochotnické divadlo. Radek, Michala, Denisa, Nikola, Tomáš a další děti spolu žijí v dětském diagnostickém ústavu. V zařízení, kterému někdo říká pasťák, někdo polepšovna a někomu se vybaví písnička Boba Dylana Dům U Vycházejícího slunce. Málokdo ale přesně ví, jak tohle zařízení funguje, a hlavně co se tu odehrává v dětských duších.
Nejsme polepšovna
Chodbou jde na první pohled vzdorovitá puberťačka. Přesto je z ní cítit, jako by byla zlomená, jako by její vzdor utržil vážnou ránu. Daniela je nová. Právě nastoupila. Přišla z psychiatrie. Ředitel Viktor Vanžura nemá rád, když se jeho ústavu říká polepšovna.
„Tady nejde o polepšování. Jde o záchranu, nasměrování, získání sebedůvěry. Jde o nastartování vztahů v rodině. Kdybychom měli polepšovat, ve většině případů bychom museli polepšovat rodiče, nikoli děti,“ vysvětluje Vanžura.
A dodává, že problém není nikdy jen na straně dítěte, dítě není samostatná jednotka. Existuje v celku, v rodině, v obci, ve škole. To všechno ho ovlivňuje. Bohužel někdy i tak, že končí v tomhle domě v Plzni, na rozhraní Vinic a Lochotína.
Přicházejí tam děti zhruba ve věku od sedmi do patnácti let, u nichž soud rozhodl o odebrání z rodiny. Objevit se tu ale také mohou na takzvaný dobrovolný pobyt. To když rodiče sami cítí, že nejsou schopni péči o dítě zvládnout. V takovém případě mohou přijít a požádat o pomoc. „Jsme vstupní brána do systému ústavní výchovy,“ říká ředitel a objasňuje, jak to chodí. V ústavu děti stráví dva měsíce, kdy se rozhoduje o jejich budoucnosti. Většinou putují do dětských domovů nebo do dětských domovů se školou. To jsou zařízení pro děti s obzvlášť výraznými problémy s chováním.
„Pokud to jde, snažíme se děti vracet do rodiny. Ale pokaždé to nejde. Jsou rodiny, kde dítě vždycky bude v ohrožení života,“ kroutí hlavou Vanžura.
1. Příběh první: Míša
„Jsem tady něco přes měsíc. Doma jsem to neměla lehké. Nechtěla jsem tam být. Mám problémy se strejdama a bojím se, že by mi něco udělali. Nechci zpátky. Chtěla bych jít k tátovi nebo k bráchovi. Ale ani k jednomu z nich jít nemůžu, takže stoprocentně mě dají do děcáku,“ říká drobná dívčina se sádrou na ruce. Vypadá na třináct, ale je jí šestnáct. Chodí do deváté třídy a dává si přihlášku na střední pedagogickou školu a na učební obor číšník.
„Některé děti jsou tu hodné, ale jiné by zasloužily výprask. Hlavně kluci. Nejvíc mi vadí, když osahávají holky. Zrovna kvůli tomu jsem dostala minus a měla jsem zrušenou vycházku,“ postěžuje si dívka.
Zkušenost s pobytem v diagnostickém ústavu ji přivedla i na myšlenku, jaká bude jednou ona sama mámou. „Až budu máma, budu se muset o své děti víc starat. Budu na ně dávat pozor, aby se nepřipletly do nějaké party, která by je zkazila,“ přemítá Míša.
Volnost a řád
Režim v diagnostickém ústavu má svá pravidla, ale nepodobá se představám o hromadných rozcvičkách a povinných kolektivních aktivitách.
Ráno se vstává v půl sedmé, o víkendu v půl deváté. Umýt, nasnídat a šup do školy. Je přímo v budově ústavu, v podkroví. Čtyři učebny slouží jako malotřídky. Učí se tu látka všech devíti ročníků základní školy, praktické školy i školy speciální. „Většina dětí je ze sociálně slabých rodin. Ale objevují se i případy, kdy se nám sem dostane dítě z rodiny ekonomicky stabilní a zdánlivě bezproblémové. Rozhodně ale neplatí, že bychom měli převážně děti romské,“ říká ředitel.
Odpoledne patří vycházkám, přípravě do školy a volnočasovým aktivitám. „Chodíme bruslit, plavat, na kolečkové brusle. A taky hrajeme fotbal. Kluci proti holkám. Holky vyhrávají,“ poznamenává čtrnáctiletý Radek. V ústavu je druhý měsíc.
„Táta umřel a máma nevyřídila peníze, takže jsme neměli kde být,“ říká stručně kluk, jehož snem je vyučit se zedníkem. Na televizi se tu kouká jenom výjimečně. A i další aktivity, které by děti rády, jsou tu omezené nebo úplně nemožné.
„Chtěl bych tu mít koně. Chtěla bych poslouchat rádio na pokoji. Malovat se. Žehlit si vlasy,“ vykřikují Radek, Tomáš, Zdeněk, Denisa, Michala, Nikola a další děti jeden přes druhého. Michala ještě dodá, že by chtěla mít častěji možnost vařit. Denisa a Nikola by zase chtěly zpívat, tancovat hip hop a cvičit zumbu. „Rozpoznat u dítěte záliby nebo talent je důležité. Pomůže mu to líp se vrátit do běžného života, získává tím sebedůvěru,“ říká Renata Lavičková, specialistka zabývající se poruchami chování.
Zároveň ovšem připouští, že to v případě těchto dětí není vůbec jednoduché. Zájmové kroužky a koníčky stojí peníze. A ty jejich rodiny vesměs nemají.
2. Příběh druhý: Denisa
„Rodiče se o nás moc nestarali. Protože jsme neměli peníze, nechodili jsme do školy. Jsem tu asi patnáct dní a docela se mi stýská. Chtěla bych domů, ale nic pro to udělat nemůžu. To musejí rodiče,“ říká čtrnáctiletá Denisa.
V ústavu je spolu se sestrou. Ta je ale ještě pořád v pozici proti všem. Všem dává najevo, že nikoho nepotřebuje a všemi pohrdá. Světu se prostě nedá věřit.
Daniela, ta, co je tu právě nová, toho s sebou moc nemá. Kromě oblečení, které má na sobě, už jen jednu větší igelitku. Ostatní děti toho nemají o moc víc. Z domova si přinesly spodní prádlo, věci osobní hygieny, boty, plyšáky, možná pár knížek. Z oblečení cokoli kromě triček a mikin. „Ty tady dostáváme. Aby mezi námi nebyly rozdíly. A taky abychom si je nezničili třeba v keramické dílně,“ vysvětluje patnáctiletý Tomáš. Na sobě má černou mikinu. Nikola s Denisou jsou nadšené ze starých kostkovaných košil.
„Jsou příšerný,“ prskne pohrdlivě Denisina sestra. Každému se zkrátka líbí něco jiného.
Co se ale nelíbí nikomu, jsou minusy. „Za všechno dostáváme body. V pátek po škole se sečtou a podle počtu si můžeme zažádat o samostatnou vycházku o víkendu. Když ale mezitím uděláme nějaký velký průšvih, máme minus a vycházka se ruší,“ vysvětlují děti.
Za zmiňované body dostávají také navíc kapesné. „Jeho spodní hranice je stanovená zákonem. Za dobré chování jim přidáváme,“ objasňuje ředitel.
S kapesným je pak svět zas o kousek veselejší. Může se vyrazit na nákupy. „Nejčastěji kupujeme mouku. Abych mohla péct,“ říká nadšeně Michala. To Karolína je ve svých nákupech orientovaná jinak. „Kupuju si zmrzku,“ říká lakonicky, ale neméně nadšeně.
3. Příběh třetí: Nikola
„Jsem tady za záškoláctví a za útěky z domova. Místo do školy jsem chodila ven s partou, hádala jsem se s mámou a jí natruc jsem chodila za školu. Teď už bych se domů vrátit chtěla, ale nevím, jaká je šance. Snad to vyjde. Ale mám toho na svědomí docela dost. Kdyby to nešlo, tak bych chtěla jít aspoň do nějakého dětského domova blízko Plzně. Po mámě se mi hodně stýská. Ty hádky s ní byly zbytečné,“ připouští čtrnáctiletá Nikola.
Pro to, aby se dostala domů, by byla ochotná udělat všechno, co by se udělat dalo. Přesto má z možného návratu obavy. „Máma se na mne asi už nezlobí, ale dobré to pořád není. Je to na dlouho,“ přemítá dívka.
Podle starověké mytologie byl Merkur božím poslem. A proto je dnes symbolickým patronem komunikace v nejširším slova smyslu. Neškodilo by, kdyby ho měly diagnostické ústavy ve svém znaku. „Velmi často je problém v nešťastném způsobu komunikace. A od toho se odvíjí spousta nepochopení a potíží, které končí až u nás,“ říká Vanžura. Renata Lavičková si dokonce vybavuje případ otce a syna, kteří spolu absolutně nebyli schopní komunikovat.
„Přesto bylo zřejmé, že vazba mezi nimi je. Považovala jsem za úspěch, když si po měsíci a půl práce byli schopni vedle sebe sednout,“ vypráví Lavičková.
Trest? Ne, jen šance
Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu totiž není žádný trest, ani pro dítě ani pro rodiče. Je to šance na nový začátek. Jakési vystoupení z dosavadního života a pohled na něj z jiné strany. Odborníci v ústavu pracují celé dny s dítětem a o víkendech konzultují s rodiči. A sledují, jak se vzájemné vztahy proměňují.
„Děti dokážou rodičům odpustit dřív než rodiče dětem,“ poznamenává Lavičková. Ona je tím prvním, s kým nově příchozí přichází do styku. Vstupní pohovor jí má odhalit, jaký problém dítě má.
Děti, které sem přicházejí, jsou dlouhodobě deprivované, týrané, zneužívané, zanedbávané. Mají obrovský odstup od lidí, hlavně od dospělých. „Někdy jsem překvapená, jak daleko může situace zajít. Přitom stačilo si něčeho včas všimnout,“ přemítá Lavičková a dodává, že čím dřív se problém odhalí, tím větší je šance na nápravu. Žádný případ není beznadějný.
„Vždycky se dá něco dělat. Prostor pro změnu je sice menší a snažit se u čtrnáctiletého dítěte něco napravit je složitější než chtít téhož docílit od narození, ale vždycky je šance,“ říká ředitel optimisticky.
Práce v diagnostickém ústavu se, jak přiznává, promítá i do jeho soukromí. Své vlastní děti vnímá víc jako možné oběti drog nebo špatných kamarádů. Názorných příkladů, jak to končí, má kolem sebe dost.
„Všem dětem bych přál, aby měly úžasné rodiče a aby nikdy nikdo z nich netrpěl nedostatkem materiálním, ale hlavně emočním,“ uzavírá ředitel Dětského diagnostického ústavu v Plzni.
