O odvážném činu Nicholase Wintona z konce roku 1939 se svět dozvěděl po dlouhých padesáti letech. O svém zachránci do té doby nevěděla ani Zuzana Marešová. Patří mezi dnes dobře známé „Wintonovy děti“. V roce 1939 odjížděla v jednom z vlaků, které Winton vypravil s 669 dětmi do Anglie, aby je uchránil před holokaustem.
Od té doby, co se svět dozvěděl o Wintonových dětech, se Zuzaně Marešové změnil život. Dává rozhovory a jezdí na řadu akcí spjatých s touto událostí. Nedávno se zúčastnila křtu knihy Nickyho rodina – největší rodina na světě.
Cestujete vlakem?
Je pravda, že do toho osudného dne, kdy jsem odjížděla Wintonovým vlakem, jsem vlakem nejezdila. V Anglii jsem ale měla cestování vlakem moc ráda, jelikož měli tu zvláštnost, že do každého kupé byl speciální vchod přímo z peronu. Na vlaky jsem nezanevřela a po válce jsem sama často jezdila z Prahy za tatínkem, který pracoval svého času v Neratovicích ve Spolaně.
Uměla byste s odstupem času říci, co tehdy vedlo Nicholase Wintona k tak riskantnímu činu?
Zpočátku všemu pomohla náhoda. V prosinci 1938 se mladý Winton, zaměstnaný na londýnské burze, chystal odjet lyžovat na hory s kamarádem Martinem Blakem, učitelem na Westminsterské škole. Martin, který také pracoval pro britský výbor pro uprchlíky, mu ale zavolal, že je v Praze a má pro něj něco zajímavého. Nicholas místo na hory odjel do Prahy, kde mu kamarád ukázal několik uprchlických táborů poblíž hlavního města. Lidé tam žili ve sněhu, bez ošacení i jídla. Dozvěděl se totiž, že už brzy Československo obsadí Hitler, a rozhodl se pro velmi riskantní plán.
Legální cesta, jak dostat tolik převážně židovských dětí do Anglie, musela být nereálná.
I kdyby byla reálná, tak by byla zdlouhavá. A čas na nějaké vyřizování nebyl. Nicholas si tedy nechal vytisknout formuláře s hlavičkou Britská sekce pro uprchlíky z Československa – dětská sekce, na setkání se sebou samým se jmenoval čestným předsedou a vyrobil si i razítko. Vytvořil seznam ohrožených dětí a celé hodiny hovořil se stovkami rodičů, které přesvědčoval o akutním nebezpečí. Pak vytvořil seznam, včetně fotek dětí, a v Anglii jim zařizoval náhradní rodiny.
Jak potom vypadalo stěhování?
Prvních pětadvacet dětí odletělo v lednu 1939 do Švédska letadlem, což zařídila jeho švédská milenka, která pracovala pro Červený kříž. Dalších 644 dětí uniklo jisté smrti v osmi vlacích. Plánovaný devátý už se mu ale vypravit nepodařilo. Pikantní na všem bylo to, že o svém činu mlčel dlouhých padesát let. Nikomu o tom neřekl. Za nějakého hrdinu se nikdy nepovažoval.
Pak se ale svět jeho příběh stejně dozvěděl.
Jeho manželka Grete se na jaře roku 1988 pustila do generálního úklidu s tím, že se zbaví všech přebytečných krámů. V harampádí na půdě setřela prach ze starého manželova kufru a jeho obsah ji uchvátil. Celou noc si prohlížela dokumenty, dopisy, fotografie. Češtině sice nerozuměla, ale když se manžela zeptala, co to má znamenat, prohlásil prý jen, že to je taková dávná historie, ať to klidně spálí. Jenže když pochopila, o co šlo, zvítězila zvědavost. Toužila se dozvědět, jak se děti z oněch vlaků mají, zda žijí, jaký měly osud.
Vy jste patřila k té šťastnější části dětí, jejichž rodiče přežili. Dozvěděla jste se od nich důvod velmi dramatického odloučení v roce 1939?
Kdepak. Toto téma bylo u nás v rodině naprosté tabu. Pomyslnou Pandořinu skřínku otevřelo až nečekané pozvání na švédskou ambasádu, které mi přišlo v roce 1991. Ze zvědavosti jsem tam šla, a když se na mě hned ve dveřích sesypali novináři, byla jsem v šoku. Nechápala jsem, co se děje. Na té akci jsem se poprvé dozvěděla, jak se kdysi vše odehrálo. Nakonec mi představili i sira Nicholase Wintona.
Jaký to byl pocit?
Nepopsatelný. Přede mnou stál člověk, jemuž jsem vděčila za svůj život. Od té doby jsem se s ním setkala několikrát. Byl vlastně takovým mým dalším tátou. A nejenom mně, ale i dalším. „Wintonových dětí“, i když už v důchodu, bylo ve světě nalezeno 270 a pátrání není zdaleka u konce. Zapojili se do něj mladí lidé po celém světě.
Pojďme se vrátit k tomu osudnému dni, kdy jste z prvního nástupiště pražského Wilsonova nádraží odjížděla coby sedmiletá do cizí země.
Seděla jsem ve vlaku a přes okno jsem sledovala, jak všichni lidé na peronu pláčou. Svým sedmiletým rozumem jsem nechápala proč, ale ten smutek byl velmi nakažlivý. Za pár minut plakaly v našem vagonu všechny děti. Seděla jsem tam ve společnosti svých dvou starších sester, naše maminka stála na nástupišti, a když se vlak rozjel, moje šťastné dětství tam zůstalo s ní.
Co se vám z té cesty vybavuje?
Šlo to celkem klidně, až na hranicích s Německem procházeli vagony vojáci se samopaly a psy. Vlak byl plný dětí, ale když sem tam někomu vysypali obsah kufru na zem, nikdo se neodvážil ani hlesnout. Nakonec jsme šťastně dorazili na nádraží v Londýně, kde vypukl docela zmatek a já se ztratila. Na krku jsem měla pověšenou takovou tabulku s číslem a nakonec se mě někdo ujal. Měla jsem štěstí, že jsme se alespoň na chviličku i se sestrami setkaly s naším tatínkem, který v tu dobu pracovně pobýval v Anglii. Jenže hrozila válka a on jako Žid svým dětem bezpečí nemohl zajistit. Museli jsme se rozdělit.
Kam jste šly?
Starší sestra odešla do internátní školy, prostřední do nějaké rodiny a mě cizí pán odvážel vlakem dál. Ocitla jsem se v Cornwallu (západní cíp Anglie – pozn. red.), v krajině jako z pohádky, ale můj život tam tolik pohádkový nebyl.
Nedokázala jste si v rodině anglických bohatých aristokratů zvyknout?
Bylo to složité, materiálně mi nechybělo absolutně nic, ale duševně jsem strádala. Nikdo mi vůbec nevysvětlil, proč jsem se ocitla u cizích lidí, v cizí zemi. V Anglii tehdy vyznávali kastovnictví a v žebříčku důležitosti byli na prvním místě Angličané, pak psi, koně a nakonec cizinci. Ve všední den jsem třeba mohla jíst s nimi a jejich dětmi, dvěma syny a dcerou, u stolu. Jakmile ale přišla nějaká návštěva či se konala oslava, musela jsem stolovat se služebnictvem. Přísná výchova dopadala i na jejich vlastní děti. Neexistovalo, abychom se nahlas smáli, a už vůbec jsme nesměli plakat.
To vás ale muselo nepříjemně poznamenat na celý život.
Paní domu se mi nikdy náhradní matkou nestala, nepohladila mě, neobjala. Za necelé tři roky, které jsem v Cornwallu strávila, se ze mne stala úplně jiná dívka, chladná a uzavřená do sebe. Mluvila jsem anglicky, češtinu jsem téměř zapomněla. Když si mě rodiče konečně vyzvedli, už nikdy jsem k nim nenašla ten pravý vztah. Obzvláště k mamince jsem si už nikdy tu správnou citovou vazbu nenašla. To byla naše daň válce, ale přežili jsme, a to bylo hlavní.
Jakým směrem se ubíral váš život potom?
Nějakou dobu jsme žili s rodiči v Anglii, zažila jsem i nálety na Londýn. V roce 1945 jsme se všichni kromě nejstarší sestry, která vstoupila do armády Spojených států amerických, vrátili do tehdejšího Československa. V padesátých letech mého otce komunistický režim na jeden rok nespravedlivě uvěznil a v roce 1968 jsem zvažovala emigraci, ale nakonec jsem zůstala. Vychovala jsem dvě dcery, zažila jsem dvě manželství, různé vzestupy i pády. Kvůli emigraci dcery a návštěvám ze zahraničí mě v osmdesátých letech vyslýchala Státní bezpečnost.
Chtěli, abyste jim donášela na své známé?
Přemlouvali mě k tomu. Ale samozřejmě jsem to nikdy nepřijala. Dneska jsem šťastnou babičkou několika vnoučat a nikdy by mě nenapadlo, že mé stáří bude nakonec aktivní, zajímavé a dobrodužné. O to se postaral slovenský režisér Matej Mináč, který se do příběhu Wintona úplně „zakousl“ a umožnil mi setkání i s ostatními členy našeho nikdy nekončícího projektu Nickyho rodina.
V čem tkví odkaz činu, který kdysi vykonal pro cizí děti britský mladík, aniž by měl s Československem něco společného?
Winton dokázal neskutečné. I po sedmdesáti letech od války spojil jeho příběh lidi. Dá se říct, že nás všechny nakazil virem dobra. Vždyť právě studenti v Česku, ale i na Slovensku, ve Spojených státech amerických, Kanadě, Austrálii, Německu či ve Francii začali pod vlivem tohoto silného příběhu konat dobro. Winton se letos v květnu dožije neuvěřitelných 103 let a už potřetí bude navržen na Nobelovu cenu míru, kterou si rozhodně zaslouží. Vždyť on nezachránil jenom nás, děti z vlaku, ale i naše budoucí děti a jejich potomky. Jeho čin je jako kamínek dobra hozený do jezera, kde se vzniklé vlnky stále rozšiřují na všechny strany.
ZUZANA MAREŠOVÁ V SEDMI BODECH
1. Narodila se 26. ledna 1932 v Praze jako Zuzana Spitzerová.
2. Její otec byl československý Žid, chemický inženýr, který vlastnil závod na výrobu zubotechnických přípravků, matka křesťanka z Vídně.
3. V červenci 1939 odjela z okupovaného Československa takzvaným Wintonovým vlakem. Ten ji zachránil před odvedením do koncentračního tábora.
4. Za války žila nejprve u pěstounů na západě Anglie a pak s rodiči v Londýně a ve Walesu, studovala v internátní škole.
5. V roce 1945 se celá rodina kromě nejstarší dcery, která vstoupila do americké armády a působila v Německu, vrátila do Československa.
6. Za éry komunismu několikrát zvažovala emigraci, ale nakonec na Západ odešla jen její dcera. Zuzana Marešová dodnes žije v Praze.
7. V roce 2011 natočil Matej Mináč a Patrik Pašš celovečerní dokumentární film s hranými rekonstrukcemi Nickyho rodina a Zuzana Marešová v něm také vystupovala.
