Před zrakem diváka zůstávají skrytí. Jejich jména se netisknou na plakáty oznamující premiéry. Přesto jsou v divadle nepostradatelní. Řeč je o lidech celé řady povolání, jež jsou v zákulisí potřeba: krejčové, vlásenkářky, osvětlovači, inspicient a mnozí další… Seriál k výročí divadla začne někým, s kým musejí spolupracovat všichni jmenovaní a kdo má přehled o všem, co se v zázemí divadla děje – se šéfem kulisáků neboli mistrem scény.
Jiří Kašík staví kulisy v Horáckém divadle bezmála čtyřicet let. „Přišel jsem do divadla po vojně, v roce 1972. A i když je to dřina, zalíbilo se mi tu. Dřív jsem pracoval v Moravských kovárnách a vydělával tam asi dvakrát víc. Ale divadlo, to je láska, člověka to pohltí,“ vypráví Kašík.
Divadelní historky
Jeho práce je pestrá a o veselé příběhy také není nouze. „Při jednom představení bývalý inspicient divadla otočil točnu na pódiu na opačnou stranu, než měl, a celá scéna se uprostřed představení rozsypala. No co dělat, rychle jsme postavili znovu a hrálo se dál. Byla z toho cena Smolná Horákyně,“ vzpomíná kulisák.
O jinou příhodu se postaral čerstvě přijatý hasič divadla. „Hasič má za úkol hlídkovat po celé budově, jestli někde nehoří, a jednou večer si vkráčel na pódium přímo před publikum. Zrovna když vrcholila tragédie o Romeovi a Julii,“ popisuje Kašík veselou situaci.
K ruce má vrchní kulisák sedm lidí, kteří mohou pracovat ve dvou samostatných partách.
Kulisy se stavějí obvykle dvakrát denně. Ráno na zkoušku a po ní na večerní představení. Když si diváci berou kabáty a odcházejí domů, kulisákům teprve začíná poslední fáze úklidu.
Větší kulisy vznikají v dílnách mimo divadlo, ale ty používané v aktuálních představeních se na velkou vzdálenost přepravovat nemusejí. Sklad je hned za černým horizontem scény, oddělený od ní ohnivzdornými vraty. Vedle nich je výtah pro kulisy, když je třeba vyzdvihnout je do výšky nad pódium a upevnit na kladky.
Ve skladu odpočívají kulisy pro jednotlivá představení roztříděné ve velikých barevně odlišených kójích, kterým se říká fachy. Návštěvník zvenčí má radost, když rozpozná, do kterého představení ta která hromada kulis patří.
I když Jiří Kašík není blízko pódia, má neustále přehled. Kamera mu obraz velké scény přenáší na monitor v pracovně.
Od plánu na jeviště
Mistr scény je důležitou osobou v procesu výroby kulis. Když se plánuje další sezona, jedná s ředitelem, ekonomkou, vedoucím provozu i výtvarníky o tom, jaké kulisy pro které představení vytvořit. „Předneseme svoji představu, ale všechno obvykle neprojde. Představení se musí vejít do určitého rozpočtu,“ vysvětluje Kašík. Neuskutečněným přáním zůstal třeba obrovský koberec pokrývající celou scénu. Výprava jedné hry má strop asi dvě stě tisíc korun, nanejvýš čtvrt milionu.
„Ušetřit se dá třeba na tom, že různé konstrukce využijeme po derniéře pro další představení, truhláři a zámečníci je třeba jen mírně předělají,“ vysvětluje Kašík.
Po schválení podoby scény se mistr scény sejde na výrobní poradě s lidmi z dílen, z truhlárny, malírny, vlásenkárny… Řemeslníci se pouštějí podle výkresů do práce. „S hotovými rekvizitami se hned spěchá na jeviště, herci a režiséři je na zkoušky chtějí co nejdřív,“ dodává mistr scény.
Aktuální představení My Fair Lady mu postavilo do cesty rekordně těžkou kulisu vážící 180 kilogramů, část stěny v bytě profesora Higginse. Ta se ale nakonec musela odlehčit.
Do práce šest dní v týdnu
Divadelníci mají pracovní režim, který většině ostatních lidí může připadat exotický. Jejich sezona se tak trochu podobá školnímu roku učitelů – v létě je přerušená dvěma měsíci prázdnin. „Vzít si dovolenou jindy, to samozřejmě neexistuje. Žádný člen týmu nemůže chybět,“ říká Kašík. K tomu herci i kulisáci pracují šest dní v týdnu, od pondělí do soboty. Tak si odpracují hodiny na volné léto.
Technické zázemí přirovnává Jiří Kašík k „utajenému divadlu“. Ve svém týmu má nyní i svého vlastního syna. Co se týká profese, dělají kulisáky lidé vyučení i se školou, jeden z kulisáků v Jihlavě je například původně řezník. Jiří Kašík lituje, že pro kulisáky neexistuje žádné učiliště.
