Režisér do poslední chvíle trne, jestli náhodou pozvaný host nezapomene přijít. Asistentka dramaturga vaří jednu kávu za druhou. Technici sledují, jestli je signál dost kvalitní. A moderátoři se snaží zakrýt všechny osobní trable pod profesionální úsměv. Hodiny stresu jsou nedílnou součástí tvorby Dobrého rána. Pořadu, který každý lichý týden vysílá Česká televize Brno.
Je pondělí 29. března, krátce před pátou ráno. Na parapetu vrátnice brněnské televize leží dvě pekařské přepravky. Jsou prázdné. Koblihy, loupáčky a další sladké pečivo má teprve pekař přivézt. Na voňavé rekvizity se už těší početný štáb, který připravuje vysílání. „Už bych do něčeho kousnul,“ utrousí jeden z kameramanů, zatímco ostří objektiv.
Poslední přípravy
V malém studiu, které na obrazovce vypadá tak dvakrát větší, dobrou hodinu před začátkem vysílání nikdo není. Dvojice moderátorů, Daniela Révai a Jiří Filip, si teprve nechávají „přidělávat obličej na ksicht“. Při nanášení pudru a make-upu procvičují svaly, jež ovládají ústa. „Ťuk a Bzuk. Dnes má svátek Taťána. Dnešním tématem je Škola hrou,“ opakují si moderátoři a pořádně při tom artikulují.
Do prvního rozsvícení červeného světýlka na kameře zbývají poslední vteřiny. U modré stěny je připraven nejmladší člen moderátorského týmu, „rosničkář” Ondřej Blaho. „Za deset,“ oznámí hlas z reproduktorů všem lidem na placu, kolik vteřin zbývá do začátku vysílání.
Přesně v 5.59 hodin rozezní studio znělka ranního pořadu. Révai s Filipem pozdraví diváky a řeknou jim, na co se mohou těšit. Následuje střih, znělka počasí a záběr na moderátora počasí před mapou Evropy. „Proč je tak hrozně vlevo?“ Vždyť za chvíli z té bedny vyleze!“ durdí se režisér. A když má Blaho vstup za sebou, hned mu jeho postavení ve studiu vyčte.
Špatná pozice rosničkáře ovšem není to nejhorší, co by se mohlo při živém vysílání přihodit. „Nemáme hosta, který má být ve studiu už za dvacet minut. Prý má zpoždění. Zdržela ho ranní komplikace s alergií,“ oznamuje produkční zprávu, na kterou je štáb zvyklý. Podobná lapálie se stala několikrát. „Jednou jsme dokonce jeli pro jednoho pražského umělce do jiného hotelu. Jsou to kolikrát nervy, ale při živém vysílání se s improvizací počítá,“ říká šéfdramaturg Jan Souček. Host do studia nakonec přichází tak akorát. Než ho ale stačila maskérka upravit, už se zase vysílalo. „Kam ho dáme?“ ptá se dramaturg Jan Mitáček. V režii přemýšlejí, jak hosta dostat do studia, aby si divák ničeho nevšiml. „Ať tam teda přijde a posadí se na krajní bobek,“ navrhuje kdosi. To se režisérovi nelíbí a první vstup hosta odpíská. „Půjde až napodruhé a hotovo,“ přikáže.
Dobrá modrá
Aby byl obraz ostrý a zvuk čistý, dohlížejí na něj technici. „Martine, osmička je víc modrá než ostatní kamery,“ upozorňuje kameraman obrazového technika Martina Langa. Ten pohne jedním tlačítkem a modrá je najednou dobrá.
„Pořádná divočina nás ale teprve čeká. V pátek 2. dubna vysíláme ze zámku ve Valticích na Břeclavsku. Každý vstup plánujeme z jiného prostředí. Z kaple, terasy, balkonu či zahrady,“ říká dramaturgyně Zuzana Malegová. Štáb čeká náročná práce. „Pracovat na tom budou dva týmy. Jeden ve Valticích, druhý bude vše jistit z Brna,“ dodává Malegová a už myslí na další Dobrá rána. Ta květnová. Dělat něco živě totiž vyžaduje týdny příprav.
Před půl devátou dopoledne přenos končí. Koblihy jsou snědeny, káva vypita. „Tak zase zítra. S tématem Druhá šance,“ loučí se štáb, který občas něco poplete či pokazí. Od diváků ovšem dostane druhou šanci hned další den.
