Jak zaručit nové skulptuře, aby přežila generace a nečekala ji v budoucnosti potupná cesta do zaprášeného muzejního lapidária či sléváren? Jistotu uchování před zánikem soše nedá ani rozloha okolního náměstí ani odolnost materiálu, ze kterého je pomník vyroben. Vysočina je plná míst, která jsou toho dokladem.
Žďárský Vítězný únor, sousoší se sovětskými tanky v Pelhřimově a Jihlavě, třebíčský Šmeral a Kliment, jihlavský Gottwald, voják Kempenský či císař Josef II., Bedřich Smetana, Jan Hus, T. G. Masaryk…
Muži i ženy z kamene či bronzu, zpodobeni často v nadživotní velikosti nebo s fantaskní podobou. Měli symbolizovat cosi tvrdého, odbojného, nezničitelného.
Některé z těch soch zmizely během noci beze stop a svědků, některé odstěhovali pryč také pod rouškou noci a pak znovu tajně postavili.
Každá ze soch a každá z osobností nemá to štěstí, aby její pomník vznikl. A pokud vznikne, aby přečkal.
Socha bez tváře
Snad může pomoci, pokud socha nebude mít příliš vážné poselství. Ale veselých a vtipných soch neexistuje tolik, aby bylo možné ověřit jejich trvanlivost.
V Pelhřimově zkusili zahrát právě na tuhle kartu. V září tam odhalili sochu, která nepředstavuje nic. Alespoň zdánlivě. V parčíku na Svatovítském náměstí, kde je podobných pozoruhodností víc, vztyčili sochu více než tunového šachového pěšce. „Jen lidé, kteří jsou svobodní, si mohou dovolit něco takového vystavit. Chlapa bez ksichtu nikdo nikdy odstraňovat nebude. I to je důvod, proč tady stojí právě tato socha,“ řekl spolumajitel agentury Dobrý den Luboš Rafaj.
Recesistická akce tím pádem nesla i vážné poselství. Pokud se znepokojivou pravidelností padají sochy státníků a generálů, může přečkat socha obyčejného pěšce bez tváře? Ukáže budoucnost.
Masaryk znovu na místě
Jihlava prožila neuvěřitelný příběh. Sdružení zapálených nadšenců se podařilo vrátit do parčíku před jihlavským gymnáziem sochu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Odhalili ji letos 28. října.
Původně v parku stávala socha, která vypadala stejně. Jejím autorem byl sochař Jaroslav Šlezinger. Masarykovu sochu odhalili 12. září 1948, několik měsíců po uchopení moci komunisty. Vztyčení sochy symbolu demokracie se tehdy stalo slavností svobodně smýšlejících lidí. Odhalení sochy na třídě Jana Masaryka se jich zúčastnily tři tisíce, k místu šel průvod třídou Legionářů od městského nádraží kolem Legiodomu.
Šlezingerova socha však měla stejně špatný osud jako její autor. Jemnický rodák spolupracoval s jedním z ohnisek protikomunistického odporu. Po zatčení v září 1949 jej v dalším roce odsoudili na pětadvacet let těžkého žaláře. Na následky věznění Šlezinger zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici.
Bylo velmi nepravděpodobné, že by Šlezingerovo dílo mohlo dlouho přečkat svého tvůrce. Jedné noci roku 1961 socha z podstavce zmizela. Už nikdy, ani po roce 1990, nebyla nalezena. Státní bezpečnost ji údajně odvezla do Hurdova lomu pod Čeřínkem, kde ji rozbili na malé kousky a svrhli do vody.
Marie Bohuňovská z Jihlavy před pěti lety vydala o Šlezingerovi knihu. Pak ji napadlo, že by bylo dobré pokusit se dosáhnout vytvoření kopie původní sochy a umístit ji na původní místo.
Se skupinou příznivců se jí podařilo získat peníze a kopie se začala rodit. Nejprve v ateliéru sochaře Romana Richtermoce, jenže ten zemřel. Práci pak převzal po otci jeho syn Dominik. Ten také sochu nedokončil, v pokračování v práci mu zabránila autonehoda. Sochu tedy nakonec dokončil Robert Musil z Ostroměřic
Dílo, na počátku neuvěřitelné, se podařilo a před třemi týdny byla socha slavnostně odhalena. „Zaujalo mě, že lidi mají paměť, i když někdy všechno svědčí pro opak. Překvapilo mě, kolik lidí ví, kdo byl Šlezinger, za co byl odsouzen, co se stalo s jeho sochou, že se o tom nesmělo mluvit. Z toho vyplývá, že ať uděláte, co uděláte, vždycky se vám to může nějak vrátit,“ řekla Bohuňovská.
Pan Tau ze dřeva
Město Třešť pokračuje v cestě za opětovným polidštěním svého náměstí, které v posledních letech získává stále přívětivější podobu. Prozatím posledním krokem bylo odhalení sochy pohádkové postavy pana Tau v parčíku u autobusové zastávky nedaleko kostela.
Třešť, město řezbářů betlémů, tak získala díky dřevěné soše nejen další stylovou poosobnosti zoruhodnost, ale uctila i herce Otto Šimánka. Jeho rodiče sice bydleli v nedaleké obci Stajiště, ale malý Otto přišel na svět shodou okolností právě na místě, kde dnes socha stojí. Tam totiž bývala v roce 1925 lékárna. Na jejím pultě matka, zaskočená nenadálými porodními stahy, překotně porodila.
Autorem sochy z jasanového dřeva je jihlavský řezbář Daniel Stejskal.
Švecova socha pod liliemi
V Čenkově nedaleko Třeště si pravidelně připomínají zdejšího rodáka, hrdinného legionáře Josefa Jiřího Švece. Na jeho rodném domě je pamětní deska s reliéfem vojáka, který svou kariéru ukončil demonstrativní sebevraždou, zastřelil se v ruské železniční stanici Aksakovo-Belebej.
Doufal, že jeho poslední čin pozvedne bojovou morálku vojáků zdeptaných pěti měsíci neutuchajících bojů. Vojáci mu totiž před jeho posledním výstřelem vypověděli poslušnost. Švecova sebevražda zapůsobila a vojáci pak jeho rozkaz - vytlačit nepřítele z určené linie - splnili.
Za nacistické okupace z rozkazu německých úřadů pamětní deska ze Švecova rodného domu zmizela.
„Železničář Antonín Jedlička z Polné ji v Jihlavě z vagonu, který přepravoval kovové předměty do hutí, vzal a celou válku ji měl ukrytou na zahradě pod záhonem lilií,“ napsal třešťský badatel František Bukvaj. Desku znovu odhalili 16. září 1945.
Plukovníka Švece uctili i v Třebíči, kde byl neohrožený legionář po studiích učitelem od roku 1903 až do svého odjezdu do Ruska v roce 1911. Jeho sochu odhalili 25. října 2008 v Tyršových sadech.
Nyní v Třebíči diskutují o umístění pamětní desky T. G. Masaryka, která zde byla do svého zničení za druhé světové války na takzvané Masarykově vyhlídce.
O jiných pomnících přes množství zdejších významných osobností zatím město neuvažuje. „Měli jsme tady rodáky jako Gustava Klimenta nebo Bohumíra Šmerala, ale jejich pomníky jsou nyní uloženy v depozitáři. Proto bychom měli být opatrní, abychom zase nepostavili pomník, který by někdo v brzké době snímal,“ míní starosta města Pavel Heřman.
Pouze pamětní deska
Zatímco kupříkladu kališťský rodák, skladatel Gustav Mahler, se své sochy dočkal v Jihlavě, kde strávil rané mládí, nedokončenou kapitolou zůstává památník staroříšského katolického nakladatele Josefa Floriana.
Ten je stále oceňovanější osobností českého literárního života první poloviny minulého století. Na jeho rodném domě ve Staré Říši je sice pamětní deska, ale dům, kde byla proslulá Florianova tiskárna a jeho nakladatelství Dobré dílo, není veřejnosti přístupný a zatím není jasné, zda se to někdy změní.
Florianovu vilu vlastní jeho vnuci, kteří se zatím neshodli na jejím budoucím využití. „Společnou vizi na památník se zatím nedaří dohodnout,“ konstatuje starosta Staré Říše Zdeněk Svoboda.
Florianova vila by přitom byla nepochybně kultovním cílem všech milovníků knih. Vila z roku 1933 od architekta Břetislava Štorma potřebuje rekonstrukci. „Už jsem pesimista a obávám se, že ke vzniku památníku už nedojde,“ míní Svoboda.
A co bude dál? Jihlavská aktivistka Marie Bohuňovská má opět nápad. Napadl ji, když po Jihlavě vodila švédského historika a ukazovala mu místní památky. „Vylezli jsme na kopec a já mu řekla: Tady vidíte město, jehož sláva se hvězd nikdy nedotkne. A ten pán mi povídá: Tak to se mýlíte, protože Jihlava své hvězdné období už má za sebou. To bylo přece dolování stříbra. Já si uvědomila, že má asi pravdu,“ vzpomněla si Bohuňovská.
Napadlo ji tedy uctít éru hornictví, které Jihlava vděčí za svou největší slávu. „Co třeba na místě, kde stál na Vrchlického ulici Gottwald před soudem a kde začíná starý starohorský couk, kde se nejvíce těžilo. Co tam udělat z kamenů památník jihlavským horníkům?“ uvažuje Bohuňovská.
