Dobrý den, jsem nemocniční dobrovolník a přišel jsem za vámi na návštěvu | E15.cz

Dobrý den, jsem nemocniční dobrovolník a přišel jsem za vámi na návštěvu

Když se pacienti v severočeských nemocnicích cítí osaměle, mohou si pozvat dobro-druha. Redaktor Sedmičky vyzkoušel, co práce dobrovolníka v nemocnici obnáší.

V rozlehlém areálu Masarykovy nemocnice sídlí dobrovolnická kancelář Dobro-druh v bývalém plicním sanatoriu Jacoba Weinmanna z roku 1920. Tedy až na samém okraji lesnatého návrší. Tam vedou první kroky každého, kdo chce pomáhat pacientům jen pro dobrý pocit.

Nejdřív je tu výcvik

Aby člověk mohl obléknout žluté tričko nemocničního dobrovolníka, musí podstoupit hodinový vstupní pohovor a devítihodinový výcvik. Nejdřív ze všeho předkládám výpis z rejstříku trestů. „Nemůžeme si dovolit poslat k pacientovi někoho, kdo pro něj pak bude nebezpečný,“ vysvětluje mi koordinátorka Andrea Sahulová.
Jako dobrovolník na jedno použití se aspoň nemusím učit zacházet s invalidním vozíkem ani poznávat blíž celou nemocnici. Dobrovolnickou premiéru si mám odbýt jen u ošetřovatelského lůžka. Tedy na oddělení s nejstaršími pacienty, o které se doma nemá kdo postarat a nejsou dost samostatní, aby je lékaři mohli propustit.
„To oddělení je hodně depresivní. Můžeš se tam setkat s nedůstojnými situacemi nebo cítit nepříjemné pachy. Musíš se od toho oprostit a zaměřit se jen na povídání s pacientem,“ připravuje mě na nejhorší Andrea.
Teď už si tykáme. Jako všichni dobrovolníci v nemocnici. Posláním nemocničních dobrovolníků není dělat práci za zdravotnický personál. Jsou tam proto, aby si s pacientem popovídali, přečetli mu noviny, šli se s ním projít, případně mu třeba nakoupili, učesali ho nebo ostříhali. Záleží na nich, na co se cítí a do čeho se jim chce. „Můžeš jet s pacientem na procházku, ale do vozíku ti ho musí posadit sanitář. Jsi tu jako ten, kdo za pacientem přišel na návštěvu,“ uvádí to na příkladu Andrea.
Vypadá to jednoduše. Za chvíli mám ale blok popsaný radami, abych něco nepokazil. „To se poddá,“ uklidňuje mě Andrea. Nejtěžší podle ní nakonec často bývá udržet si od pacienta odstup. „Za branou nemocnice služba končí. Dobrovolník by proto neměl pacientům dávat své telefonní číslo nebo mu půjčovat peníze. Jinak ho to zotročí,“ říká.

Konečně u pacientky

Vcházíme do prosvětlené, růžově vymalované místnosti. Vůbec není tak depresivní, jak jsem se obával. Na posteli s nemocniční hrazdičkou leží Ona. Šestadevadesátiletá Aloisie Churavá. Moje pacientka. Jdu k ní hodně nejistě a vůbec nevím, co mám říct. Andrea mě varovala, že první schůzka s pacientem je jako první rande. Naštěstí mě nyní zachraňuje: „Dobrý den, paní Churavá, tohle je Aleš. Přišel za vámi,“ říká s úsměvem. Je to prosté, přitom lidské i profesionální zároveň. Najednou je všechno až dojemně přirozené. Paní Churavá mě bere za ruku, hladí ji a několikrát opakuje: „To jsi hodný, Alešku, že jsi za mnou přišel.“ Teď už vím, co měla Andrea na mysli, když říkala, že spousta lidí není připravená přijímat vděčnost. Chvíli se nezmůžu na víc, než na přihlouplý úsměv.
Paní Churavá je z těch šťastnějších pacientů. Pravidelně za ní docházejí příbuzní. Hned po mně přijde na návštěvu syn, po něm dcera. I tak je pro ni pobyt v nemocnici dlouhý.
„Byla jsem zvyklá cestovat a teď na mě zbyla jen tahle postel,“ svěřuje se. Probíráme spolu Moravu, kde se narodila, Blansko, Olomouc, propast Macochu. Dodnes si pamatuje její hloubku. Zjišťuju, jak překvapivě hodně společných témat se dá s cizím člověkem najít.
Nejdřív jsem si neuměl představit, co budu u lůžka celou naplánovanou hodinu dělat. Nakonec jsem ještě o půl hodiny přetáhl, ani nevím jak. Poznal jsem život cizího člověka. Učitelky, kterou úřady posílaly učit od Aše po Prešov.
I já jsem snad nakonec jako dobrovolník obstál, i když jsem občas nevěděl, o čem mám začít mluvit.
„S paní Aloisií jsi komunikoval hezky, dal jsi jí dost prostoru, aby se mohla vyjádřit. Úžasné bylo, že ses nevyhýbal osobnímu kontaktu a držel jsi ji za ruku. To má pro pacienta větší význam, než jsme ochotni si připustit. Že jsi měl pocit, že  povídání občas vázlo, je přirozené. Setkal jsi se s pacientkou poprvé, a tak jste se oťukávali. Kdybys přišel příště, už bys měl na co navázat a vše by bylo přirozené a mnohem jednodušší,“ zhodnotila můj výkon Andrea.

Kdo jsou nemocniční dobrovolníci:

Dobrovolnické kanceláře Dobro-druh spadají stejně jako hlavní severočeské nemocnice pod akciovou společnost Krajská zdravotní. Působí v Ústí nad Labem, Teplicích, Děčíně, Mostě a Chomutově.
Dobrovolníci jsou prověření a proškolení od koordinátorů. Dělají společnost pacientům, ale ne práci zdravotnického personálu.
Dobrovolníci jsou vázáni stejnou mlčenlivostí jako zdravotníci. Při své práci se řídí kodexem dobrovolníka.
Služby dobrovolníků jsou zdarma. Objednat si je může pacient nebo jeho příbuzní, v některých případech přivolává dobrovolníky i personál nemocnice.
Loni dobrovolníci v ústecké nemocnici odsloužili dohromady 1400 hodin.
http://dobro-druh.webnode.cz

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!