Tahle země oplývá nejen medem a strdím, ale také strmými velehorami, průzračnými řekami, nádhernými buddhistickými chrámy a horskými loukami plnými ajurvédské medicíny, přesněji vzácných bylin. To všechno lze spatřit v Bhútánském království, zemi hřmícího draka, třeba ze sedla horského kola. Na jednom z nejtěžších jednodenních cyklistických závodů světa, kde bude účastníkům po boku funět sama Jeho Výsost bhútánský princ.
Joel Einhorn je šestačtyřicetiletý Američan, který prožil několik let v Praze. Proslavil se tu na přelomu milénia jako houseový DJ a spolumajitel klubu Roxy, na Barrandově připravoval akční scény Tomu Cruisovi, Bradu Pittovi a dalším hollywoodským hercům. Potom ovšem vášnivý cyklista utrpěl v Podolí těžký úraz a během rekonvalescence propadl ajurvédské medicíně. Začal se věnovat východním filozofiím a zkoumat tradiční účinky indických rostlinných medikamentů, odstěhoval se do Kalifornie a třetím rokem podniká v bylinných doplňcích stravy. A jak tak jezdil pro suroviny do Bhútánu, zjistil, že tohle skalnaté království o velikosti Švýcarska a s necelými sedmi sty tisíci obyvatel skýtá mnohá potěšení. A také poděšení.
„Loni jsem jel podruhé,“ vzpomíná Joel s úsměvem v cyklistickém dresu na Letné na pivní zahrádce, „a opět jsem jen tak tak přežil. Letošní, jubilejní, desátý ročník toho dračího masakru si v září samozřejmě nenechám ujít.“ Přiměju zapáleného snowboardistu, surfaře a příznivce všemožných sportů testujících lidské limity, aby mi o tom adrenalinovém podniku vyprávěl. Zasní se a spustí…
Tour of Dragon, Dračí závod, založila roku 2009 Jeho královská Výsost Džigjel Ugjen Wangčhug, bratr současného krále Bhútánu. Miluje totiž sport a touží ho propagovat mezi svými mladými krajany, stejně jako by rád představil svoji zemi zahraničním sportovcům a dobrodruhům. Jezdce závodu čeká 268 kilometrů a v přepočtu 7500 metrů vertikálního stoupání – skoro jako byste se na kole od hladiny moře zkoušeli dostat na špici Everestu. Než zcela vyčerpaní projedete cílovou rovinkou na dlážděném náměstí bhútánské metropole Thimphu – údajně jediného hlavního města světa, které nemá na svém území ani jeden semafor, musíte projet čtyři himálajské průsmyky, vypotit na bahnitých a kamenitých cestách duši, přemoci bolesti hlavy z nedostatku kyslíku ve výškách a přežít neustálé střídání vedra a dusna s mlhou a zimou, o dešti nemluvě. Pak se zcela jistě přiblížíte Bohu – a mnozí úspěšní závodníci se bohy sami pro sebe také stanou.
Když jsem jel Tour of Dragon poprvé, z osmačtyřiceti lidí, převážně Bhútánců, Nepálců a Tibeťanů se zkušeností z armády, nás dorazilo do cíle osmnáct – já jako jediný Američan. Tyhle vysokohorské národy jsou neuvěřitelní sportovci, mají krev svých předků, kteří museli ve vysokohorských podmínkách, ve vzduchu chudém na kyslík doručovat těžké zásilky a běhat s nimi ve členitém terénu na dlouhé vzdálenosti. Po zkušenostech z loňska jsem věděl, že nesmím vyjet na start namakaný ze surfu a s těžkou horní půlkou těla, ale že se musím dostat váhově co nejníž, ideálně na 72 kilo. Hodně jsem trénoval. U nás v Kalifornii – bydlím u moře ve Venice Beach – se pěkně jezdí v horách kolem Santa Moniky, pak jsem přejel do Oregonu, do oblasti Velké písečné pouště, a také si dal bezprostředně před odletem do Bhútánu, kam se dá letět buď přes Dillí, nebo s přestupem v Bangkoku, ostatně stejně jako předloni, přes dva týdny intenzivního tréninku v okolí Prahy.
Kvůli aklimatizaci, tréninku a také kvůli natáčení dokumentu o závodu a o zemi samotné jsme do Bhútánu dorazili o osm dní dřív. Devátý ročník Dračího závodu začal ve dvě hodiny ráno 1. září. Trasa vede po úplně první silnici, která byla v Bhútánu vybudována, spojující východ a západ.
Když nás 48 statečných vyjelo z náměstí vysoko položeného Bumthangu, duchovního centra země, připadal jsem si perfektně připravený. Dvě hodiny jsme se škrábali na vrchol Jutong La, zahalení v mlze a oblacích, a zvládli jsme těch 45 kilometrů velmi rychle – jen proto, abychom se následně málem zabili ve tmě na supernebezpečném, kluzkém krpálu směrem dolů, do malebného bílého města Trongsa. Po levici bahnitý sráz bez zábradlí, přežijeme nakonec všichni…
Když jsme po bahenním zápase se svými vlastními koly dojeli do Trongsy, vyklepaní ze sjezdu, právě začalo svítat – a já si u úchvatného vodopádu uvědomil, že až doposud ani chvilku nepršelo, což je počátkem září v období dešťů velmi neobvyklé.
Podobně neobvyklé je jet 75 kilometrů v kuse do kopce, ale cesta po rozbité silnici na vrchol průsmyku Pele La do výše tří a půl kilometru prostě chvíli trvá, a navíc to člověk jede v neuvěřitelně ostrých serpentinách. Většinu vichrných zatáček jsem absolvoval po boku Andyho, spolužáka prince Džigjela z Oxfordské univerzity, a místy jsme při pohledu na okolní panenskou krajinu, narušovanou jen občas bílo-zlatými buddhistickými stúpami a třepotajícími se modlitebními praporky lemujícími mizernou asfaltku, skoro brečeli krásou.
Během výšlapu jsem nakonec Andyho musel poprosit, ať mě nechá osudu – měl jsem něco s kolenem. Ještě před chvílí jsem šlapal do kopce rychlostí 20 kilometrů za hodinu, teď jedu po rovině desítkou, a kdykoli se opřu do pedálu, projede mnou bodavá bolest. Naštěstí mě míjí jedno z aut, jež kontroluje závodníky. Zřejmě je vyděsily moje grimasy, a tak mě zásobili hojivou bylinnou náplastí a nějakým magickým sprejem, který mi koleno napravil do takové míry, že jsem mohl jet dál. Což bohužel neznamená, že jsem po zbytek cesty neskučel bolestí.
V jedenáct hodin jsem se ocitl v sedle Pele La a potkal tu štáb dokumentaristů a fotografa Justina Bastiena, který se vezl na motorce našeho bhútánského řidiče Thinleje. Pak přišel očistec v podobě druhého klesání závodu, respektive nové asfaltky do Wandgue. Rozjedete se ve čtyřech kilometrech nad mořem, pod vámi propast, domečky na dně jako ze surrealistovy stavebnice. Viditelnost byla slušná, před námi žádná auta; rozpálil jsem to z kopečka, abych dohnal ztrátu způsobenou tím zatraceným kolenem. Zhruba po hodině sjezdu se výrazně oteplil vzduch, načež jsem, zpocený jako dveře od víte čeho, vletěl do oblasti známé jako největrnější část celého království. Proti větru vanoucímu, nebo spíš dujícímu rychlostí 50 kilometrů je těžké ušlápnout přes 20 kiláků za hodinu, byť jedete z mírného kopce.
Ale to už jsem pod Dočulou, průsmykem, kde bhútánská královna matka nechala u kláštera Druk Wangjal vybudovat 108 stúp. Nemohu se dočkat pohledu na ně, ale to je ještě daleko. Za mostkem narazím na Jeho královskou Výsost prince Džigjela, potí se úplně jako normální smrtelník a je zabahněný snad ještě víc než já. Klábosením s ním se snažím zastřít, že se pohybuju v blízkosti Hádu – ne nadarmo si z minulého ročníku pamatuju stoupání na Dočulu jako Dantovo peklo. Koleno mám na kaši a přede mnou se kroutí čtyřicetikilometrový krpál, stoupání osm až 14 procent. Nevnímám opice kolem cesty, křišťálové vodopády ani nesnesitelně horký vítr. Celou dobu tu bestii, tu horu, zespodu vidíte – ve chřtánu z mlhy vás vábí, díky optickému klamu na dotek, a přitom nedosažitelná.
Do zad mě řežou paprsky odpoledního slunce, v tretrách mě začínají bolet chodidla. V nohou nemám tisíc mil, ale přes dvě stě kilometrů. Přezky bot jsem uvolnil snad pětkrát. Nemohu si pomoct, zastavuju u kraje silnice a stoupám si přímo do jezírka u vodopádu. Nohy oteklé jako konve změnou teploty a nadmořské výšky se v té ledárně smrsknou do normálu. Už tuším, že to do vysněných šestnácti hodin dám. Pak se ale ukáže, že za štítem, který jsem zdola považoval za vrchol, ční ještě mnohem vyšší obr… Ale aby nebylo všechno černé: celý den neprší!
Vidím před sebou zasněžené vrcholky himálajské i Gangkhar Puensum, se 7158 metry nejvyšší horu Bhútánu. A neužívám si to ani trochu. Naprosté deziluzi v nejtěžším stoupání svého života se snažím ujet, lepší recept mě nenapadá. V koleni se mi objevil trpaslíček, jenž mi do kloubů a vazů strká malý, ostrý nožíček. Žaludek mám na vodě, varlata škemrají o hojivý krém, dal bych si studené pivo, horkou sprchu a zalehl bych do postele…
Vezmu to zkrátka, přátelé. V půl páté jsem byl nahoře, v průsmyku Dočula. Tam už na mě čekali ti moji kluci filmařští, vůz pohotovosti, celý tým stáje Hanah. Letmo jsme se pozdravili a už jsem mazal jako namydlený blesk. Ta půlhodinka dolů na náměstí v Thimphu byla jako cesta k osvícení. Tedy nikoli totální inferno jako posledně, kdy jsem byl v téhle fázi trasy tak zmrzlý, že jsem musel přehazovat loktem, protože mi nešly ohnout prsty.
Je 17.09 a já jsem po patnácti hodinách a devíti minutách v cíli. Hlava relativně jasná – o ní to všechno je. Tělo zhuntované, z kola slézám snad minutu. Minule jsem měl čas přes devatenáct hodin. Takže napřesrok pod patnáct? Už začínám plánovat.
