Netradiční umění, nádherná příroda prosycená vůní čaje i autentický život horských obyvatel. To vše lze poznat během jednoho dne na stodvacetikilometrovém okruhu po thajském severu.
Malý skútr si půjčuji v Chiang Rai. Město je jen několik desítek kilometrů od hranice s Barmou a na první pohled se mi zdá trochu ospalé. Centrum tvoří dvě hlavní cesty s pár kavárnami a hotely, pronajímateli skútrů a s velkým večerním trhem, který je místem hlavního dění. Jen několik kilometrů za městem se však ukrývají poklady thajského umění.
Uháním z města na sever a občas okusím sezonní ovoce, jež tu místní lidé prodávají podél silnice. První zastávkou na cestě je Černý dům neboli Baan Dam. Okázalé muzeum thajského umělce Thawan Duchaneeho zaujme, překvapí, ale může i pohoršit. V krásně upravené zahradě s potokem stojí přes čtyřicet staveb nejrůznějších tvarů a z různých materiálů. V některých z domů pobýval sám umělec, když se zrovna zdržoval v Chiang Rai. Třeba kamenná budova ve tvaru velryby byla prý jeho obývacím pokojem. Ochránce zvířat však nepotěší vnitřní zařízení – mimo jiné obrovská kupa sloních kostí. Jiné budovy zdobí složitě vyřezávané teakové dřevo a po celém areálu je k vidění mnoho falických symbolů.
Někteří tvrdí, že bizarní objekty jsou symboly strastí, s nimiž se na zemi potkal Buddha. Jiní si myslí, že umělecké exponáty nemají s náboženstvím nic společného, i když několik Buddhů i vyobrazení bohů z hinduismu tu najdeme. V každém případě je Baan Dam lákavou ukázkou toho, kam až může zajít moderní umění, a svou absurdností a bizarností zaujme i ty, kteří umění tak nehoví.
Občerstvím se kokosovým ořechem a hlavní cestou pokračuji do městečka Mae Chan. Míjím první kontrolní stanoviště. Od této chvíle jich bude směrem k barmským hranicím přibývat. Rozhoduji se podle mapy, jestli odbočím z hlavní silnice. Náhle ale cesta prudce stoupá do kopce, podél hustých lesů. Snažím se nemyslet na to, co by bylo, kdyby můj skútr přestal fungovat. Po této silnici nejezdí téměř žádná auta. Trochu jsem se v lesích ztratila, ale nakonec jsem vyjela k dokonalým výhledům na okolní kopce.
Míjím malé vesničky horských kmenů: jednoduché domky s vystaveným barevným zbožím, které má nalákat turisty. Místní si prodejem vydělávají na živobytí. Thajské i zahraniční cestovní kanceláře totiž přivádějí do vesnic turisty, aby pozorovali místní lidi, až to někdy vypadá, jako by je vodili do zoo. Jenže vesničanům kanceláře neplatí nic. A tak lidé začali prodávat své výrobky. Já raději navštívím vesnici kmene Akha, již turismus ještě nezasáhl v této dravé podobě. Nejdříve si ale dám čaj…
Výhledy na lesy se mění ve výhledy na čajové plantáže. Možná by zde návštěvník spíš čekal maková pole, vždyť jen několik desítek kilometrů odsud leží Zlatý trojúhelník – oblast mezi hranicemi Thajska, Barmy a Laosu nechvalně proslulá produkcí opia. I v této oblasti, kde dnes vidím pláně rostlin čajovníků, pěstovali základní surovinu pro výrobu omamné látky. Obchod s ní se ještě více rozmohl po příchodu Číňanů perzekvovaných Mao Ce-tungem v začátcích padesátých let minulého století. Šlo především o bývalé oponenty režimu. Ti se v Thajsku chopili obchodování a rozběhli ho tak, že z něho profitovali pouze vyvolení, a nikoliv místní obyvatelé nebo členové horských kmenů.
• Cestování na motorce je v Thajsku velmi levný způsob přepravy. • Motorku si v Chiang Rai lze půjčit zhruba za 200 korun na den, záleží na výkonu stroje. • Já jezdím vždy s helmou a v pevné obuvi (nikoliv v žabkách) pro případ, že bych potřebovala z motorky nečekaně sesednout. Také se doporučuje nosit dlouhé oblečení. • Důležité je mít u sebe mezinárodní řidičský průkaz pro případ policejní kontroly. |
Začátkem devadesátých let zdejším farmářům a obchodníkům vláda nabídla školení o pěstování čaje a výhodné půjčky, aby mohli začít vydělávat jinak než produkcí opia. Já teď podél cesty vidím jednu čajovou továrnu za druhou. V obchůdcích samozřejmě nabízejí všechny druhy čaje – zelený, černý i oolong. V jednom z nich mi prodavačka ochotně předvádí čajový obřad…
Mladá žena přináší „čajové moře“. Dřevěná podložka má dírky, jimiž proteče nepotřebná horká voda. Na podložce spočívá malý porcelánový šálek a větší skleněná nádoba, sítko a samozřejmě čaj, hned v několika vůních a barvách. Prodavačka nejdříve vypláchne nádoby, pak nasype na dno skleněné nádoby pár lístků – a čeká. Nakonec přelije nápoj do mého hrnečku a vysvětluje mi, jak si vychutnat vůně a jak dlouho podržet čaj v ústech.
O několik kilometrů dál ve vesnici Mae Salong jsou v nabídce další desítky, ba stovky čajů. V rodinných továrničkách se zde lze podívat na proces zpracování. Čajové lístky mají tisíce vůní. Jinak voní na keři, jinak po sběru a úplně jiné, mnohem intenzivnější vůně se vzduchem nesou z továren. V Mae Salongu je to hotový čajový ráj!
Čeká mě poslední zastávka mého výletu – Ban Lorcha, vesnice Akhů, jednoho z horských kmenů Thajska. Ohledně turismu tu mají ve všem zcela jasno. „Turistické aktivity mají být v rukou vesničanů. Turista tu zaplatí symbolické vstupné a vesničané se k němu chovají jako k hostovi. U brány je jeden obchod, ve kterém můžeš nakoupit, nic víc,“ vysvětlil mi Alberto Herrero de La Fuente z organizace PDA.
A skutečně, už na mě čeká místní žena, jež mě provede vesnicí. Předvádí mi s pýchou a radostí tradiční nástroje, které Akhové používají na lov ptáků a jiných zvířat. Ukáže mi i opuštěnou školu – dětí je ve vesnici bohužel málo, stejně tak mladých, kteří odcházejí do města za studiem a prací. Před školou zatančí několik dívek tradiční tance. Za školou tká starší paní tradiční oblek. Toto oblečení však prý Akhové nosí jen při významných příležitostech.
Starší vesnický pár mě zve dovnitř na obhlídku jejich skromného, ale útulného domu. Akhové nemají na tradičních domech okna, zato mají oddělenou mužskou a ženskou část. V té druhé se vaří a v první se podává čaj. Vracím se zpátky do Chiang Rai. Před městem vidím několik značek lákajících do vesnic kmene Karen, v nichž žijí proslulé dlouhokrké ženy. Prý je často vozí až z Barmy pro turistické účely. Nejlepší by bylo nechat horské kmeny žít vlastním životem. Jde to ale ještě?
Navštívit Bílý chrám Dílo Wat Rongkhun vytvořil thajský moderní umělec Čalemčai Khositphiphat. Jde o moderní a netradiční ztvárnění buddhistického chrámu, jehož hlavní budova – jedna z devíti – je celá bílá s mozaikou vytvořenou ze skleněných částí. Bílá zde symbolizuje čistotu Buddhy, zatímco sklo odrážející sluneční paprsky Buddhovu moudrost i buddhistické učení Dharma. Kromě sochy Buddhy se uvnitř nacházejí i malby zobrazující aktuální dění ve světě – především to negativní. Dostat se sem lze místním autobusem, vstupné je necelých 50 korun. Najíst se na nočním trhu Jde o místo setkání domorodců i turistů. V nabídce jsou suvenýry, a hlavně výborné jídlo. Nechybí mořské plody, smažené nudle, kokosová zmrzlina servírovaná v kokosovém ořechu i suši. Každý večer se tu koná kulturní vystoupení místních muzikantů a tanečnic. Užít si víkendový večer Další příležitost pro gastronomické i kulturní vyžití a nákupy je v sobotu a neděli večer. Ve městě uzavřou jinak poměrně rušné ulice a návštěvníci se na nich mohou tlačit u stánků s thajským pouličním jídlem nebo si oddechnout u masáže chodidel za 60 korun. Ochutnat kao soi Pravděpodobně nejlepší polévka a vůbec nejlepší jídlo, jaké lze na severu Thajska dostat. Jde o pálivou polévku z kokosového mléka s křupavými i uvařenými vaječnými nudlemi a kouskem masa. Servírují ji vždy s limetkou, šalotkou a s nakládanými čajovými lístky – nebo jinou zeleninou. Lze se na ni zastavit třeba na samém konci Jedyod Road, naproti hodinové věži měnící barvy. Pročíst všechno v Muzeu horských kmenů Muzeum pod správou organizace PDA prozradí vše o horských kmenech žijících v Thajsku. Turisté se dozvědí o zvycích, tradičním oblečení i způsobu života Akhů, Hmongů, Karenů a dalších. Expozice také upozorňuje na to, jakým výzvám členové kmenů čelí. |
