Dráhy mají strojvůdkyni. Po 20 letech | E15.cz

Dráhy mají strojvůdkyni. Po 20 letech

Dřív než jezdit autem se naučila řídit vlaky. Markéta Búzková je po dvaceti letech první ženou, která bude řídit lokomotivu Českých drah.

Ženy dnes běžně řídí autobusy i tramvaje, v kabině lokomotivy je ale nenajdete. Poslední strojvůdkyně řídila vlaky Československých státních drah v osmdesátých letech minulého století. Brzy se to však změní. Pětadvacetiletá Markéta Búzková, která pracuje v olomouckém depu, splnila náročné podmínky a v létě začne sama jezdit s lokomotivou.

„Jinde než na železnici jsem ani skončit nemohla,“ má jasno mladá žena. Přesně si vzpomíná na okamžik, kdy ji železnice na celý život učarovala. „V deseti letech jsme jely s maminkou a babičkou k příbuzným do Košic. Byla to moje první delší cesta vlakem a strašně mě to nadchlo,“ vysvětluje Markéta Búzková.

Od té chvíle se chodila dívat na nádraží, fotila si vlaky, o víkendu vyrážela na výlety. „Jezdili jsme hodně do Ramzové, kde je nádherná železnice. Stála jsem na skále a pozorovala vlaky, které jezdí z Jeseníku do Ostružné. Vypadaly jako malá železnice. Vždycky jsem tam vydržela hodně dlouho, nikdo z rodiny to nechápal,“ směje se.

Volání železnice

Rodina, ve které nebyli žádní železničáři, její plány o budoucnosti na dráze neschvalovala. Příbuzní nevěřili, že by se žena mohla stát strojvedoucí. Nastoupila proto na střední školu stavební.
Po třech letech ji ale opustila a v osmnácti začala studovat na dopravní průmyslovce se zaměřením na železnici v Břeclavi. Zdálo se, že se z ní stane výpravčí.

Věřila, že by jednou mohla řídit vlaky, ale u nás ženy takové posty nezastávaly. V sousedních státech, například v Rakousku nebo Německu, je to přitom běžné. Proto také Búzková zvažovala, že odejde do zahraničí. Nakonec začala studovat dopravní fakultu pardubické univerzity a při hledání brigády se ucházela o místo pokladní na dráze. Musela ovšem úspěšně složit psychotesty.

„V dotazníku byla také otázka, co mě v životě nejvíc zklamalo. Odpověděla jsem, že není žena strojvedoucí,“ popisuje Búzková. Psycholožka jí poradila, ať si napíše žádost. Když se jí vloni na podzim ozvali z Olomouce, že ji zařadili mezi uchazeče, školu opustila.

A začal kolotoč zkoušek, testů a školení. Zdravotní prohlídky u psychologa, neurologa, na očním. „Zjišťovali například, jestli vidím dobře v noci a nemám sklon upadat do mikrospánku. S usínáním mám problém, proto jsem se toho nebála,“ vzpomíná na začátky u dráhy.

Na rozdíl od mnoha dalších prošla přísnými kritérii a loni na podzim ji České dráhy přijaly. Do kabiny lokomotivy ale usedla až později. Nejdřív zamířila do dílen, kde se učila, jak se opravují motory a jak funguje lokomotiva. Potom všechny čekala teorie. Protože ji matematika a fyzika vždycky bavila, technické věci zvládala bez větších problémů. „Mnohem těžší bylo naučit se všechny zákony a vyhlášky,“ přiznává Búzková.

Pochvala od cestující

Jakmile úspěšně složila zkoušky, vyrazila pod dohledem kolegy na svoji první jízdu do Uničova. Žena v kabině lokomotivy u některých cestujících vzbudila údiv. „Každý reaguje jinak. Hezkou zkušenost mám s paní, která za mnou ve Šternberku na nádraží přišla, poděkovala za svezení a pochválila mě, že to bylo výborné,“ popisuje Búzková.

Po zácviku by v létě měla začít jezdit sama, zatím však neví, na jaké trati. Její nejoblíbenější motorovou mašinou je takzvaná Berta, kterou si pamatuje z dětských cest do Ramzové. Na téhle trase by také nejraději jezdila. „Mám k ní ovšem respekt, protože je to náročná cesta pro zkušené strojvedoucí,“ vysvětluje žena, která do Olomouce dojíždí z Prostějova.

Přestože dnes už jsou lokomotivy vybavené spoustou moderní techniky, která usnadňuje řízení, je práce strojvedoucích stále náročná. Jsou okamžiky, kdy mají v kabině plné ruce. „Jela jsem například večer s kolegou z Krnova, pršelo, do kopce to pořád prokluzovalo. Pískovali jsme a čtyři ruce nám málem nestačily. Nejhorší však je, když lidé dobíhají a naskakují do vlaku na poslední chvíli. Vždycky mám velké obavy, aby se někdo nezranil,“ připomíná Búzková.

Svoji vysněnou práci si užívá, nevadí ji ani mužský kolektiv. Je na něj zvyklá už od střední školy. „Dávám si pozor a nechci nic pokazit, aby nikdo nemohl tvrdit, že se jako ženská na tuhle práci nehodím,“ tvrdí strojvůdkyně.

Na svou práci myslí i ve spánku, i když někdy to jsou skoro noční můry. „Jednou se mi zdálo, že mi strojmistr dal klíče, ale já pořád bloudila a nemohla jsem najít tu správnou mašinu,“ říká s úsměvem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!