Světla zhasla. Opona spadla. Kulturní a společenské středisko Zahražany, megalomanská stavba socialismu, zeje prázdnotou. Oprýskaný skelet v luxusní vilové čtvrti pod hradem Hněvín je ostudou města.
„Nám se tady líbí,“ shoduje se omladina, která se tam schází z různých koutů Mostu. Za ostnatým drátem a plotem, který má díru, mají náctiletí svobodu a klid.
Přesto, že někdejší slávu kulturáku nepamatují, přesně vědí, kde bylo kino, kde divadlo, restaurace. Z nostalgie usedají do pomyslných sedaček kinosálu. Zbyly po nich jen betonové řady. Místo bijáku hledí na graffiti. Všudepřítomné. V šeru je patrná vstupenka zašlapaná do podlahy. Do šesté řady. Za desetikačku.
V ruině bydlí bezdomovci. Zatím mají střechu nad hlavou. A najdou tam kouty, kde nefouká.
„Zahražany jsme několik let nabízeli k prodeji. Vždycky z toho sešlo,“ konstatuje náměstek primátora Luboš Pitín. Jako kdyby místo bylo začarované. Kdysi tam stával klášter magdalénitek. Husité ho vypálili. Reformy Josefa II. zrušily.
Sláva komunistického kulturního zázemí trvala krátce. Ani vzácný sekvoj, který komunisté poblíž přesadili ze zbořených Albrechtic, se neujal.
„Jakoby tohle místo žádné ovace nežádalo,“ nechává proudit své smysly Ivana Nová.
Mostecký primátor Vlastimil Vozka se vyjádřil jasně: „Ruinu srovnáme se zemí. A bude tady park.“
