Reportážní fotograf Martin Mit hofer je z těch mužů, kteří v sobě nikdy zcela neutlučou duši kluka. Vedle záliby ve vaření a natáčení internetové kuchařky také létá s modely letadel. Před osmi či devíti roky objevil internetové stránky MikroKopter.de. „Naprosto mě uchvátily možnosti, které ty vícevrtulové koptéry nabízely,“ říká fotograf. „Samozřejmě nejdřív to byl údiv a prostý hračičkářský zájem, ale brzy mi došlo, že se tu nabízí i prostor pro zajímavý fotografický byznys.“ Rozhodl se tedy, že si aparát, který bude efektivně létat s podvěšenou zrcadlovkou, postaví.
Jestliže zadáte slovo „drone“ do anglického překladače, můžete si vybrat hned z několika různých významů: trubec, povaleč, parazit či něco, co monotónně bzučí… Když významy oživíte softwarem, dostanete neurotické létající zařízení s ambicemi tak velkými, až nahání strach.
Z vojenského hlediska jde o ničivou zbraň, která operuje za zlomkovou cenu ve srovnání se stíhačkou, nehledě k nulovému riziku pro útočícího pilota, přesněji řečeno operátora, který sedí v klimatizované místnosti, vzdálen i tisíce kilometrů od bojiště. Ani tak inteligentní zbraně, jakými jsou drony neboli UAV (z anglického Unmanned Aerial Vehicle), údajně nedokážou s jistotou identifikovat cíl, a jejich útoky tak běžně dopadají na civilisty. FBI navíc nedávno přiznala, že drony používá rovněž ke sledování Američanů.
Nechme válku válkou a vraťme se k civilnímu využití vynálezu. Pokusům člověka vzlétnout předcházely experimenty s modely létajících zařízení. První pokusy s dálkově řízenými modely podnikali Britové, Němci i Američané dlouho před druhou světovou válkou. Třeba Němci úspěšně předvedli svahový let větroně řízeného akustickým signálem. Poměrně rychlý vývoj v technologii rádiového přenosu, ruku v ruce s miniaturizací, neminul ani sféru technických hobby.
Víc vrtulí víc unese
„Podmínkou focení a natáčení z výšky je co možná největší spolehlivost jak video- či fotozařízení, tak hlavně stroje, který je nese,“ zdůrazňuje Martin Mithofer. „Proto se nevyplatí kupovat levné komponenty třeba na portálu HobbyKing. Ty můžete dát do modýlků a vrtulníčku pro zábavu, ale pro profesionální použití se nehodí.“
Dosti drahá žehlička, sluší se dodat. Stroj postavený ze špičkových komponentů objednaných přímo u „otce zakladatele“ na MikroKopter.de Martina Mithofera vyšel na bratru 240 tisíc korun. „Když započtu cenu foťáku, poletuje mi někde ve stometrové výšce kolem tří set padesáti tisíc, a to už je docela stres. Takže bezporuchové komponenty jsou nezbytné, i když vždycky se může něco stát. To už je riziko podnikání,“ říká nadšenec, který se po počátečním seznamování s novou fotografickou sférou rozhodl své náklady zhodnotit: „Fotky, včetně práv, jsem začal prodávat fotobance Profimedia, protože s takovou technikou jsem je už nechtěl dávat jen za úsměv.“
Bzučící slídilové
Práce Martina Mithofera provokuje k otázce na praktiky paparazziů. Fotograf se usmívá: „Koptéry jsou pro tenhle typ focení ideální. Když jsem se o to začal zajímat, zaujala mě historka myslím že francouzských reportérů, kteří se v pohodě kolébali na lodi kdesi u prominentních břehů. Pak na pobřeží poslali multikoptéru s fotoaparátem, a když nafotili, co bylo třeba, aeroplán se vrátil na palubu, hoši vybrali fotky a poslali je do redakce. Šéfredaktor byl zřejmě spokojen, protože jim obratem přišla zpráva – dobrá práce, chlapci, právě jste si vydělali 40 tisíc eur!“ V českých poměrech se prý ale podobná akce nevyplatí, bulvární média si údajně fotek z poctivé „sledovačky“ tuzemských celebrit cení tak na deset tisíc korun.
Martin, jenž sám fotí i pro bulvár, ale tvrdí, že svůj šestivrtulový stroj k paparazzi účelům nepoužívá – fotí spíš zajímavá místa či aktivity z netypických pohledů. „Zajímavé je například focení a natáčení golfového turnaje kolmo z výšky,“ říká. Připomíná také, že koptéry pro natáčení už hojně využívá třeba Red Bull při snímání adrenalinových sportů, jakými jsou například extrémní lyžování nebo slety skal čili basejumping v „netopýřích“ kombinézách. Koptéry televizních společností se běžně vznášejí v blízkosti závodníků Tour de France nebo nad rallyeovými vozy.
Technologické možnosti koptér, chcete-li dronů, udivují svou šíří. I hračky za pár tisíc bývají vybaveny dvojicí kamer, které do vašeho smartphonu, jímž je zároveň ovládáte, vracejí kvalitní obraz z průběhu letu, disponují stabilizačním systémem a jsou velice obratné. „Centrální mozky“ dronů čili procesorové desky v jejich tělech už umožňují učinit z nich inteligentní autonomní stroje, které svým chováním připomínají živé organismy.
Jako James Bond
S pomocí GPS lze dnes v dronech naprogramovat autopilota k samostatnému letu, samozřejmě včetně šťastného návratu. Avšak umělá inteligence už je mnohem dál. Profesor Vidžaj Kumar z Pensylvánské univerzity předváděl loni na technologické konferenci TED dovednosti drobných autonomních dronů, jejichž mozek dokáže vyhodnocovat situaci v prostoru tak rychle a přesně, že letadélka proletí obručí vyhazovanou do vzduchu, jako by šlo o cvičené papoušky.
Jiné demonstrační video zase ukazuje, že dronkoptéra bez problémů balancuje s žonglérskou hůlkou, ba co víc, umí ji cirkusově přehodit druhému stroji, který ji zachytí a opět vybalancuje. Procesor stroje nakrmený algoritmy založenými na fyzice stále vyhodnocuje údaje ze senzorů dronu a následně předává povely pohonným jednotkám, které koptéru udržují neustále ve střehu a dostatečně daleko od překážek.
Když Vidžaj Kumar na TEDu prezentoval možnosti dronů, upřednostnil před slíděním na terasách celebrit jejich uplatnění ve službách bezpečnosti; současná úroveň softwaru už dovoluje vypustit miniaturní dron do komplikovaných prostorů (patrové budovy), jejichž vnitřní uspořádání sami neznáme. Koptéra se umí uvnitř samostatně pohybovat, prozkoumá prostor a s pomocí senzorů, jež slouží k bezpečnému letu, vytvoří 3D plán místností, který odešle. Drony mohou, podobně jako kdysi kanárci v dolech, detekovat zamoření plynem či radioaktivitou, armády je využívají k průzkumu nebezpečných lokalit bez rizika lidské ztráty. Vrcholem Kumarovy přednášky bylo vysvětlení kooperace drobných dronů. Jejich inteligence by si totiž zasloužila i větší sílu, jíž by se dalo využít třeba ve stavebnictví či při transportu předmětů. A i to je možné, neboť drony umějí spolupracovat i bez centrálního řízení.
Kumar to demonstroval na příkladu mravenčí party stěhující do mraveniště kus fíku; skupina nemá žádného ústředního koordinátora, přesto efektivně nese břemeno, s nímž by jeden či dva mravenci nehnuli. Kumar vysvětluje, že každý mravenec vnímá břemeno i své sousedy, a tak ve skupině panuje „implicitní komunikace“. Tou se vývojáři dronů inspirovali a výsledkem je, že koptéry mohou v součinnosti přenášet i těžší předměty, nebo dokonce stavět konstrukce z profilů. Vrchol zábavné prezentace pak obstaralo hudební těleso složené z dronů, které na šesti hudebních nástrojích zahrálo známý motiv z Jamese Bonda. Všetečné drony už poletují v budoucnosti umělé inteligence, pouštějí se do nevděčných a nebezpečných misí a také slídí a zaostřují na příbytky slavných. S trochou nadsázky můžeme říci, že některé už mají vlastní hlavu, zatímco s jinými si ještě užíváme pocitů pilota, s tou výhodou, že v případě maléru nespadneme na vlastní zadek.
To ale není zdaleka vše. Díky rozvíjejícím se technologiím v posledních letech roste i obliba zájmové disciplíny FPV čili First Person View. Její příznivci se často rekrutují právě z řad leteckých modelářů. Jednoduše řečeno jde o videopilotáž: na multikoptéru či letecký model se instaluje videokamera a vysílač, který obraz z letu přenáší do videobrýlí pilota. Výsledný vizuální dojem se podobá tomu, jaký skýtá kabina skutečnému pilotovi. Pohledy z multikoptéry možná ještě víc připomínají „létací sny“, protože drony umožňují na rozdíl od leteckých modelů visení ve vzduchu a bleskové kolmé stoupání. Úchvatné záběry přírodních scenérií a hradů najdete na stránkách RCSchim.blogspot.com. Měli byste ovšem mít na paměti, že pokud v letadle trpíte menší či větší nevolností, FPV létání se mu podobá i v tomto prožitku… Časem si lze ale zvyknout.
Velké rádiové ale…
Mezi první nadšence FPV u nás patřil Milan Bílek z Jičíněvsi. Přestože jeho výbava je násobně levnější než u multikoptéry Martina Mithofera, ani on nedoporučuje pouštět se do FPV létání s levnými komponenty. „S nejlevnějšími motory, servy, baterkami či s regulátorem k motoru za pár stovek budou začátky spíš pro zlost než pro radost,“ říká Milan Bílek. „Když vám selže regulátor v aeroplánu pár kilometrů od vás, nejenže spadne, ale už ho nenajdete a přijdete i o videovybavení. Zde se opravdu nevyplatí šetřit.“
Základem je slušně osazený RC (remote control) model, který vyjde na nějakých sedm osm tisíc (samozřejmě bez vysílačky, ta bude stát alespoň dalších osm). Pak přijde na řadu vybavení elektronikou pro FPV. Ta sestává z kamery, A/V (audiovideo) vysílače včetně antény, A/V přijímače s anténou a LCD displej, raději ale speciální FPV brýle. Milan vsadil na komponenty RangeVideo a brýle Fat Shark. V letadélku s rozpětím přes dva metry nechybí GPS modul a zařízení OSD (On Screen Display), jež pilota informuje o výšce letu, vzdálenosti stroje, poloze a stavu palubní baterie. Vynechali jsme možná další nezbytné drobnosti, nicméně než se vám otevře virtuální pohled z kabiny modelu, vydáte dalších 15 tisíc.
„Začínající nadšenci pro FPV létání si někdy myslí, že se spokojí jen s obrazem v brýlích – bez GPS a OSD. Vždyť to doma v okolí svého letiště znají!“ říká Milan Bílek. „Jenže rychle vystřízliví, protože si neuvědomí, že svoji domovinu z výšky prostě neznají, a rychle se ztratí. Chvíli si let hlídají, ale udělají dvě zatáčky a jsou v háji. Někdy doslova.“ GPS umožňuje i v modelu letadla naprogramovat autopilota, který při vypnutí řídícího signálu přivede stroj zpět nad domovské letiště, kde začne jednoduše kroužit, dokud se nevybije baterie a model nedoklouže k zemi. „Když tedy člověk zjistí, že se ztratil, vypne vysílačku a pokorně počká, až se mu letadlo vrátí nad hlavu. Pak rádio znovu zapne a v pohodě, ač se začátečnickou ostudou, přistane. Z nebe nepadají učení, ale nemusejí z něj padat ani začátečníci.“
Jsou-li drony ve službách armád kontroverzním nástrojem, pak fenomén FPV je kontroverzní oblastí v ráji hobby – ve sféře rádiem řízeného létání. Proč? Při používání běžných komerčních RC souprav, pracujících na frekvencích 35 či 40 MHz či v moderním pásmu 2,4 GHz, je podmínkou létání se stálou přímou viditelností modelu. Výrobci vysílaček a přijímačů totiž garantují spolehlivý dosah signálu na vzdálenost 1–1,5 kilometru (i když může být ve skutečnosti dvojnásobný). Je to dáno maximální silou, jež je pro modelářské soupravy zákonem stanovena na 100 miliwattů.
Jenže jedním z nejlákavějších kouzel FPV létání je létání vysoko a daleko, pokud možno tak vysoko a tak daleko, jak to jen jde. Rekordní videa z palub letadélek s pýchou prezentovaná na YouTube ukazují lety i na čtyřicetikilometrové vzdálenosti s návratem, rekordní výškový dostup pak činí něco přes sedm kilometrů. Čtenáře, jehož koníčkem není RC modelařina, ale třeba vyřezávání březových píšťal, tedy může podráždit představa, že se vzdušný prostor nad jeho hlavou začíná hemžit zárodky jakési letecké anarchie, kterou její vyznavači nazývají novou svobodou, zatímco odpůrci načrtávají možnosti průšvihů. Vedle srážek s objekty – pevnými či létajícími – a pádů na hlavy nic netušících pozemšťanů, které se kvůli poruše či chybné pilotáži mohou přihodit, je tu ještě jedno neviditelné, zato plošné riziko: riziko rušení jiných vysílaných signálů, tedy jiných svobod. A v horším případě i signálů, na kterých závisí bezpečnost a třeba i životy. Vězte totiž, že s vysílací silou 100 miliwattů byste FPV výlet z Prahy do Dobříše nepodnikli…
Pro takovou kratochvíli je tedy třeba vysílací signál mnohonásobně zesílit. Chuť zakázaného ovoce ještě umocní rádiové pásmo 433 MHz, které je sice pro modelářské použití nelegální, ale v modelu na něm může pracovat jak řízení samotného letu, tak přenos videa. Už dnes si lze docela dobře představit okamžik, kdy nám nad hlavou bude bzučet letadélko, aniž bychom s určitostí věděli, zda nás sleduje dron Velkého bratra, nebo jen modýlek bratrance ze sousední vsi.
