Drsný život předků na staročeském statku ukazují lidem z té lepší stránky | E15.cz

Drsný život předků na staročeském statku ukazují lidem z té lepší stránky

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Manželé Stejných z Chomutova přičichli k životu staročeské vesnice. Už tři roky bydlí ve skanzenu.

Chomutov / Při všech akcích se s partou nadšenců pokoušejí v chomutovském skanzenu přiblížit návštěvníkům atmosféru staročeské vesnice. Oživují tradiční zvyky. Při dožínkách, Velikonocích, letnicích, masopustu i adventu. „Je to fajn, ale jde spíš o legraci. Teprve tady si člověk uvědomí, jak moc se lidé kdysi na svých hospodářstvích museli nadřít,“ říká Jaroslav Stejný. Na statku ve Staré Vsi, která je součástí Podkrušnohorského zooparku, žije se ženou Věrou.

Řezbář Jaroslav tráví ve skanzenu jen podzim a zimu. Po zbytek roku bydlí v Úštěku, kde má stálou výstavu čertů, a Věra je na statku sama s dětmi. „Nevadí mi to, pokecám si se slepicemi,“ směje se Stejná. Kromě drůběže obstarává i ovce a zahradu.

Pomník zaniklým vsím

Počátkem sedmdesátých let minulého století přišel v Chomutově Walter Markel s velkorysým návrhem na vytvoření rozsáhlého lesoparku navazujícího na Kamencové jezero. Nově vznikající zařízení nemělo být klasickou zoologickou zahradou. Už od počátku existoval nápad ukázat lidem zvířata, která se vyskytují v Evropě, vytvořit přírodní rezervaci a skanzen podkrušnohorské vesnice. Tou se před třemi lety stala Stará Ves.

Úkolem muzea v přírodě je poutavě přibližovat vývoj vztahu člověka a zvířete. Zároveň má odrážet historii kraje, staleté soužití Slovanů a Germánů a přitom být i památníkem obcí, které musely ustoupit těžbě hnědého uhlí.

Plně funkční muzeum

Starou Ves tvoří hrázděný krušnohorský statek, rybník, větrný mlýn, kaplička, hájenka a lipová alej. Ke statku patří ovocný sad, jehož každý strom je živým pokračovatelem zaniklých obcí ve vojenském prostoru Doupov. Ze starých stromů v ruinách vesnic sadaři odebrali rouby. „Nešlo jim jenom o uchování krajových odrůd, ale i o připomenutí smutného osudu severočeských osad,“ podotýká ředitelka zooparku Iveta Rabasová.

Statek je sice muzeum, ale s plně funkčním vybavením. Je možné tam upéct chléb a na Vánoce třeba cukroví. V areálu lidé uvidí i staroslovanská a starogermánská obydlí. Češi a Němci dali hlavy dohromady a vymysleli Centrum krušnohorského lidového umění. Ve skanzenu zbývá dokončit roubenku, postavit stodolu a řezbářskou dílnu, kde se návštěvníci podívají na lidová řemesla a nástroje. Výstavba už začala, evropský projekt za stovky milionů korun má být hotový do tří let. Raritou skanzenu je větrný mlýn. Je to věrná kopie, žádný se totiž v okrese nezachoval. V regionu jich bývalo asi osm, na Chomutovsku dva.

Přízemí mlýna slouží jako muzeum zaniklých obcí. Jako vzpomínka na větrné mlýny i jako encyklopedie technologií mletí. „Roubenku ze Soběnic u Úštěku se podařilo zachránit před demolicí v hodině dvanácté a přemístit ji sem,“ vysvětluje ředitelka Rabasová. Přestěhované stavení má upozornit, že v severních Čechách se v lidové architektuře setkávají dva hlavní styly, stavby hrázděné a roubené.
Kaplička byla první stavbou skanzenu. Jde o kopii zbourané kaple z devatenáctého století ze zaniklé vísky Krupice v Doupovských horách. Odtud zaměstnanci zoo před časem přivezli základní kámen kaple.
Letos v červnu ji vysvětil litoměřický biskup Jan Baxant. Pracovníci zooparku biskupa provezli areálem v kočáře, u krušnohorského statku ho přivítali podle staročeské tradice. I když ne tak úplně.
„Oblékla jsem se do kroje. Vidím, jak přijíždějí, popadnu ošatku a peláším za nimi. Až na místě jsem zjistila, že jsem zapomněla sůl. Tak jsem jim řekla, že je tady vítám chlebem. A zčervenala jsem jako Karkulka,“ směje se Věra Stejná.

Se způsobem života našich předků se do Staré Vsi přijela letos v září seznámit čínská delegace. „Ředitelka mi řekla, abych si zase vzala kroj a přivítala je stejným způsobem. Tentokrát jsem si pečlivě připravila chléb a sůl a netrpělivě jsem cizí návštěvu očekávala. Potřebovala jsem si odskočit, tak jsem ošatku položila do předsíně a nechala pootevřené dveře. Už jsem slyšela, že jedou, vylítla jsem a nestačila se divit. V předsíni byly ovce, sežraly mi chleba a rozsypaly sůl,“ vybavuje si Stejná další historku. Tehdy jí ale do smíchu nebylo. Už na ni troubili, proto statkářka rychle vyběhla ven. „A jako na potvoru jsem si přišlápla sukni,“ chytá se za hlavu Stejná. Popadla chleba, který zbyl, a nasypala sůl do kelímku. „Podávám to Číňanům a koukám, že mě fotí jak o život. Ředitelka ke mně přiskočila a povídá, abych se k nim neotáčela zády, že mám rozpáranou sukni až nahoru. Pak se Číňani ptali, jestli černé krajkové prádlo také patří k české tradici,“ krčí rameny Stejná.

Skanzen ohradí plot

Skanzen je zatím volně přístupný. Zanedlouho jej ale obepne několikakilometrový plot a lidé budou platit vstupné. „Nemám ráda ploty, ale je to bezpečnější. Zpočátku jsem se tu bála spát. Jako by celou noc na půdě někdo chodil. Dělali jsme s mužem kastelány na Jezeří a Červeném Hrádku, ale tady jsem zažila největší strach,“ přiznává Stejná. Přesto už by neměnila. „Máme programy pro školy. Panelákové děti si k nám chodí opéct buřty a lidé se při našich akcích hodně nasmějí,“ dodává statkářka.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video