Druhé Budějovice: Masné krámy bez piva a falešné UNESCO

Ví o nich každý, ale byl tam málokdo. Jak vypadají „ty druhé“ Budějovice? Sedmička se vydala na výlet na Moravu. Redaktoři vyšplhali na věž, navštívili tamní plovárnu i Masné krámy. Odjížděli ale střízliví.

Budějovice: město na soutoku Malše a Vltavy. Zajímavosti: náměstí, Černá věž a pivo. Budějovice: město na staré cestě mezi Prahou a Vídní. Zajímavosti: kostel a zámek. Dvě stejná jména, ale prostředí jiné.
Je ráno. Na probuzeném moravskobudějovickém hlavním náměstí Svobody stojí dva policisté a kontrolují provoz. Projíždějí tu náklaďáky, všude je prach a hluk. Nové tváře si prohlížejí lidé z oken.

Kdo dává na první dojem, začne hledat nejbližší spoj. Kamkoliv, jen rychle pryč.

Nedaleko leží Třebíč s celou čtvrtí, kterou na svůj seznam zařadilo UNESCO. Tak proč trávit čas v Moravských Budějovicích?
Únik z rušného rána by mohla nabídnout kavárna. V Českých Budějovicích jich je spousta. A přibývají. Ale tady? Náměstí Svobody a přilehlé ulice patří spíše asijskému textilu. Jediné místo, které kavárnu alespoň připomíná, je restaurace Venuše. Dům se zářivě červenou fasádou, ve kterém funguje vedle pohostinství také ovoce a zelenina Vitamínka.
Servírka působí nejistě. Přináší velké jídelní lístky a když si redaktor objedná kávu, trochu se usměje. „Tady je to kafíčko,“ říká a pokládá šálek na stůl. Než ho donesla, vylila asi polovinu na talířek.
Hotel Venuše patří mezi nejhezčí budějovické domy. Z letáku se tu člověk dozví, že je to také jedno z nejstarších míst ve městě. A nejen to. Turista ihned zavrhne plány na přesun do Třebíče, UNESCO je prý i tady. Stejný leták totiž tvrdí, že se dům nachází na tomto unikátním seznamu.
„Myslíte to vážně?“ ptá se redaktor. „Samozřejmě, když je to tam napsané, tak asi jsme v UNESCO,“ odpovídá servírka, opět trochu nervózně. O informacích na prospektu nehodlá pochybovat. I když je to nesmysl.

Masné krámy ve tvaru podkovy

Kam odtud na pivo? Do Masných krámů jedině s lahvovým v batohu. Objekt s půdorysem ve tvaru podkovy vyrostl v roce 1839 a místo v něm našlo dvanáct řezníků. Svou funkci plnil do třicátých let dvacátého století, pak prostor začal chátrat, kluci rozbíjeli okna a nízké stavení zachránila až rekonstrukce v sedmdesátých letech. Od té doby tu je expozice řemesel.
„V květnu a červnu jsme závislí hlavně na školách. Teď sem v průměru chodí tak pětadvacet lidí za den,“ popisuje průvodkyně v barevné sukni a bílých ponožkách vytažených skoro ke kolenům.
Exponát, který se lidem nejvíc líbí, tu ale chybí. „Měli jsme kleštičky na trhání zubů, ale půjčili jsme je do jiného muzea,“ lituje průvodkyně.

Rozhled z věže do čtyř různých světů

Mezi Masnými krámy, jimž tu říkají spíše krámky, a zámkem, který tvoří dominantu náměstí a dnes v něm sídlí Muzeum Vysočiny, stojí kostel. Zasvětili ho svatému Jiljí. V době baroka měšťané investovali do stavby věže. Vyrostla do výšky padesáti metrů.
„Bohužel, je teď zavřená, opravuje se,“ říká průvodkyně a ukazuje na lešení. Návštěvě ale brání jen ostych. Když turista prohodí pár vět se zedníky, může se rozhlédnout na celé město. Stačí překročit plechovky s barvou a nahoře zavřít dveře, aby je vítr nerozbil.
Jakoby kostel tvořil přesný střed celých Budějovic. Z každého boku totiž člověk spatří něco jiného. Na jedné straně zámek s náměstím, vedle reprezentativní zástavbu kolem hlavní třídy, další směr patří nízkým stavením, která evokují atmosféru vesnice a nakonec zeleň – jen pár stromů, hlavní silnice a pole.
Fasáda věže není na ochozu popsaná jako v Českých Budějovicích, zato se tu doslova zastavil čas. Podle hodinového stroje je deset hodin. Napořád.
Za nízkými staveními se nachází plovárna. A to taková, že by ji mohly závidět i České Budějovice. Tři bazény s toboganem, velká travnatá plocha a málo lidí. „Jen kdyby voda byla teplejší,“ poznamená plavčice. Teplota vody přesahuje třiadvacet stupňů. „Já bych do toho nevlezla.“
Kučeravý kluk skáče šipku, další děti stojí frontu na tobogan. Asi nejhlasitější na celém koupališti jsou dvě ženy a muž. Překřikují se, řeší, kdo v Budějovicích fetoval, kdo tu choval králíky a kdo odjel do Anglie. Jedí u toho italské párky s hořčicí. Prodávají je tu za dvacet.
Blíží se večer, náměstí se uklidňuje. Projíždí tu méně aut než dopoledne, policisté už šli domů. Místní mají stále vystrčené hlavy z oken, ze kterých voní večeře. První dojem je pryč. Moravské Budějovice jsou příjemné místo pro život.
Průvodkyně zamyká Masné krámy. Bílé ponožky se jí během dne sesunuly ke kotníkům.