Držitelka Orfea: Tatínek při mém zpěvu dřív tančil. Teď pláče

Studentka zpěvu Adéla Lučanská je jednou z letošních laureátek ceny Plzeňský Orfeus. Přesto občas zatouží nechat zpívání a jít pracovat do hypermarketu.

Orfeus svým zpěvem okouzloval lidi, uklidňoval zvěř a tišil přírodu. Alespoň podle řeckých mýtů. Nyní v jeho šlépějích kráčí třiadvacetiletá Adéla Lučanská, a nejen tím, že dostane cenu Plzeňský Orfeus.

Tu uděluje Nadace 700 let města Plzně každý rok studentům hudebních oborů plzeňských škol, kteří v uplynulém roce město i kraj významným způsobem reprezentovali na soutěžích nebo třeba na vystoupeních v zahraničí. Anebo těm, kteří za sebou zanechávají nepřehlédnutelnou stopu v místním kulturním životě. Studentka zpěvu na pedagogické fakultě Lučanská splňuje obojí.

Co vás jako první napadlo, když jste se dnes dozvěděla, že Orfea dostanete?

Že nemám co na sebe. Ale vážně, dozvěděla jsem se to tak, že mě na chodbě zastavil spolužák Pavel Samiec a gratuloval mi. A já nevěděla k čemu. Pak se ukázalo, že on dostane Orfea taky a že k němu se už oficiální informace dostala, zatímco ke mně ještě ne.

Neříkejte, že jste neměla radost.

Samozřejmě měla. Je to uznání toho, že za člověkem je vidět nějaká práce. A že ta práce za něco stojí, že se nesnažíte zbytečně, že to má nějaký smysl.

Komisi, která o udělení Plzeňského Orfea rozhoduje, zaujalo především vaše působení přímo v regionu. Nejen, že zpíváte ve sboru plzeňské opery, ale také účinkujete na koncertech na rodném Sušicku nebo tam hrajete s ochotníky. Jak to stíháte skloubit ještě se školou?

Je to náročné, ale když člověk chce, tak to jde. Ještě když jsem chodila na gymnázium v Sušici a dělaly se nejrůznější besídky, vždycky jsem byla ta vepředu. Nikdy jsem se nestyděla. A tak když se v Sušici obnovovala tradice ochotnického divadla, ráda jsem přijala nabídku na roli Tornádo Lou v Limonádovém Joeovi. Když jsem ale nastoupila na plný úvazek do plzeňského divadla, musela jsem se s ochotníky rozloučit. To se už opravdu stíhat nedalo. Skončit jsem musela i s vyučováním na Základní umělecké škole v Klatovech. Tam jsem učila sólový zpěv.

Jaké bylo být paní učitelkou v Klatovech?

Určitě to byla zajímavá zkušenost i do budoucna, třeba až jednou budu mít děti. Měla jsem žáky od osmi do devatenácti let, takže jsem si vyzkoušela práci opravdu s různorodým spektrem povah a věků.

Měla jste talentované žáky?

Jsou děti talentované, které ovšem nechtějí pracovat. A pak jsou takové, které mají talentu méně a všechno vynahradí obrovskou pílí a dřinou. Práce s nimi pro mne byla přínosná i jako pro studentku. Získala jsem praktické poznatky, které teď porovnávám s teorií ve škole.

Takže víte, jak takové dítě funguje doopravdy.

Přesně tak. Už to není jen přijímání pouček, kdy vám někdo řekne: s dítětem v pubertě musíte pracovat tak a tak a učitel tam má roli takovou.

Není to tak?

Každé dítě je individualita. Poučky na ně neplatí. Taky si neumím představit, že bych měla před sebou třídu třiceti dětí. Myslím si, že tohle bych nezvládla. Jedno dítě na hodině, to problém není, ale plná třída pubertálních výrostků, to by pro mne asi problém byl.

Svou další kariéru vidíte v divadle?

Určitě. Teď se chci věnovat hlavně sólovému zpívání a divadlu. Myslím si, že nakonec stejně jednou budu učit, tak to většinou bývá, ale nejbližších pět deset let bych chtěla jenom zpívat.

Preferujete operu, nebo vás láká i ona lehčí múza, když jste si zkusila Tornádo Lou?

Muzikál je fajn si zkusit, ale opera je pro mne královské umění. Jdu si za ní odmalička. Nikdy jsem neměla roupy dělat operetu nebo muzikál ani jiný žánr. Vždycky jsem toužila zpívat operu a teď se mi plní sen.

To je u dítěte docela zvláštní, když má rádo operu a touží ji zpívat. Vy jste z muzikantské rodiny?

Maminka zpívala ve sboru, tatínek je muzikant a babička mi vyprávěla, že její tatínek byl ochotník. Jedna sestra hraje na klavír, druhá na housle, a kam mi paměť sahá, vždycky, když se jelo na chalupu, brávala se s sebou kytara. Asi i proto mě rodiče vždycky velmi podporovali, vozili mě na soutěže a na vystoupení a v pubertě mě drželi zkrátka, abych nepodlehla případným touhám se zpěvem praštit.

Muzicírovalo se u vás doma?

Když jsem doma cvičila, tatínek mi s oblibou zpíval druhý hlas a k tomu přidával i taneční kreace. Díky tomu jsem si zvykla, že od posluchače můžu čekat prakticky cokoli.

Že třeba vstane a začne tančit?

Pokud jsou na koncertě malé děti, odehrávají se tam opravdu zajímavé věci. Děti zpívají se mnou, podupávají si a podobně. A já jsem na to, naštěstí, připravená od tatínka. Když jsem loni měla absolventský koncert, umínila jsem si, že mu ty jeho naschvály musím vrátit. Zpívala jsem árii Terinky, kterou ona směřuje ke svému tatínkovi a říká mu, měl bys mít rozum, já si purkrabího vzít nechci. Celou jsem ji zpívala tatínkovi a čekala jsem na jeho reakci.

Jak reagoval?

Nejdřív rudnul, pak se začal smát a nakonec se rozplakal. A od té doby pokaždé, když mě slyší zpívat, pláče.

Máte nějaký sen, s kým byste si někdy v životě chtěla zazpívat?

Těch je moc. Třeba Michaela Kapustová z plzeňského divadla. To je výborná mezzosopranistka a báječný člověk. S ní se mi už poštěstilo stát na jednom jevišti, a to při benefičním koncertě pro jednu rodinu ze Sušicka, která vyhořela. Teď se těším, že se ocitnu v jedné inscenaci a na jednom jevišti i s Evou Urbanovou, která bude zpívat v Plzni. A co se týče mužů, velmi se mi líbí Ivan Kusnjer, Martin Bárta, Jiří Hájek, Dalibor Tolaš a spousta a spousta dalších.

Jak se tyhle sólistické osobnosti chovají k vám, sboristům? Dokážou poradit, když za nimi přijdete? Nebo přijdou samy a řeknou, že děláte takovou a takovou chybu?

Určitě. Když studuji nějakou árii, jdu se ráda poradit. Tihle lidé mají takříkajíc ochozené jeviště a mohou mi pomoci. Nikdy jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí. Všichni byli ochotní a vstřícní. A vůbec nemám pocit, že by se sólisti nad nás, sbor, nějak vyvyšovali. Myslím, že vztahy v opeře jsou velmi dobré.

Legendy o závisti, nenávisti a rivalitě zejména mezi tenory a sopranistkami neplatí?

Ale samozřejmě, tohle bylo, je a bude. Každý se chce někam dostat, něčeho dosáhnout. A ne každému se to podaří. Rivalitu vidím i mezi svými vrstevníky na soutěžích.

Cítila jste něco podobného i u svých žáků na základní umělecké škole?

Ano. Sice jsem ty své malé žáčky nehonila do soutěží, ale i mezi nimi rivalita byla. Soutěže pro úplně malé děti nejsou moc dobré, je to velká zátěž na psychiku a ne každé dítě je dost odolné. Já jsem třeba nikdy neměla trému před vystoupením. Dodnes se vždy rozklepu, až když je po všem, je mi špatně a mám mžitky před očima. A když jsem jako dítě začala jezdit po soutěžích, stala jsem se mezi spolužáky neoblíbenou. Dívali se na mne zle: No jo, Adéla už zase jede na soutěž.

Plakala jste potom doma mamince?

Ani ne. Vybavuju si vlastně jenom jeden pláč. Když mi bylo nějakých dvanáct třináct let a na Karlovarském skřivánku jsem dostala jenom čestné uznání. Z toho jsem byla hodně špatná.

Takže jste ctižádostivá?

Snažím se. Dala jsem si jasný cíl, co chci v životě dokázat. I přesto mám samozřejmě chvíle, kdy se chci na všechno vykašlat, kdy tvrdím, že zpívání nechám a půjdu dělat pokladní do hypermarketu. To bývá v situaci, kdy přijdu domů úplně vyčerpaná a unavená. Na to se stačí vyspat, odpočinout si a ráno už zase vstávám a těším se do divadla.

Je ten jasný cíl definovaný třeba tak, že chcete být sólistkou v Metropolitní opeře v New Yorku?

Až tak vysoký cíl nemám. Ale sólistkou být chci. Na velikosti divadla nezáleží. Jestli mám jednou být sólistkou v Metropolitní, tak to přijde. Záleží na tom, co mi pámbu nadělil do osudu.

ADÉLA LUČANSKÁ

• Narodila se 7. listopadu 1988 v Sušici.
• Je laureátkou ceny Plzeňský Orfeus, spolu s jedním dalším studentem.
• Studuje katedru hudební kultury na Západočeské univerzitě v Plzni.
• V loňském roce zvítězila v Mezinárodní interpretační soutěži v Brně.
• Získala stipendium Plzeňského kraje za uměleckou reprezentaci, účinkovala v řadě divadelních představení, koncertů a recitálů.